Brána nesplnitelných přání a svatební vzpomínka

Prázdniny začaly a kluci si je skvěle užívají. Stejně jako v loňském roce jsem je odvezl na prázdniny, aby si na čerstvém vzduchu oddechli od školy, školky, Prahy, ale i od táty.

Zatímco první týden bez kluků jsem si užil více než dobře, ve druhém jsem měl jednu přednášku (na to, že jsem neměl moc času na přípravu, dopadla podle ohlasu více než dobře) a hlavně jsem se snažil dohnat nějaké resty, zatím ne moc úspěšně. Takže pěkné dni trávím zavřený doma. Navíc mě dohnala ještě jedna věc, kterou jsem nevědomky před rokem zanedbal a asi mi to ještě přidělá starosti. Nějak je toho na mne moc...


Dnes chci dopsat ještě jeden rozepsaný příspěvek z nedávné minulosti.

Když se Martin vrátil ze školy v přírodě, vyprávěl mi kromě jiného i jednu věc. Prý s třídou navštívili jeskyni splněných přání (později jsem si ověřil, že se jednalo o bránu splněných přání). Údajně jim paní učitelka nebo paní průvodkyně vyprávěla, že když si tam budou něco přát, tak se jim to určitě splní. Pak mi Martin řekl, že si přál, aby mu obživla máma...

Řekl jsem mu, že to chápu, ale jestli ví, že se mu tohle těžko splní. Trochu se zachmuřil, proč by se mu to nemohlo splnit. Když někdo zemře, tak prostě opustí tento náš svět. My můžeme věřit, že někde je. My křesťané věříme, že je u Boha a že se s ním setkáme, až taky zemřeme. Můžeme na dotyčného vzpomínat, nosit ho v sobě... ale abychom ho znovu potkali, mohli se s ním obejmout, to se nám tady na zemi už nestane...

Martin nebyl moc spokojený, když mi říkal, že to ví. Tak jsem ho alespoň objal a řekl mu, že mě mrzí, že nemá maminku (a v duchu jsem si pro sebe dodal, že mě taky mrzí, že jsem mu nenašel nějakou jinou, která by ho měla ráda jako vlastního...).

Už jsem tu jistě psal, že jsem Martinovi už dřív podobně vysvětloval, že ani Bůh mu nemůže maminku vzkřísit. Nerad mu kazím taková přání, která sice nezaznívají tak často, ale i tak mě to mrzí. Možná stest jeho spolužáků po mamince v něm vzbudil silnější přání mít taky maminku. Zatímco jeho spolužáci si po mamince stýskali, ale za týden se s ní zase potkali, Martin takové štěstí nemá...

Sice bych měl být už zvyklý, že ne vše v životě vychází tak, jak si přejeme a že je dobré to říct už i našim dětem, ale i tak to není moc příjemné. Jak najít správnou míru mezi tím, aby naše děti mohly snít a mít přání, zároveň je učit přijímat realitu života (a smrti)?

Vždy si vzpomenu, jak jsme se tehdy s malým (tehdy tříletým) Martínkem přestali spolu modlit, neboť se stále opakovala prosba o uzdravení maminky, která se stávala stále nereálnější. Já nechtěl, aby si odnesl zkušenost úpěnlivých proseb, které nebyly vyslyšeny. Samozřejmě jsem mu nemohl vysvětlovat, jak se z proseb za uzdravení postupně stávaly prosby za klidnou smrt.


Samozřejmě zažíváme i veselejší vzpomínání a já si troufám tvrdit, že taková podoba je mnohem častější.

Nedávno jsem se při úklidu definitivně rozhodl vyhodit kytičku, kterou jsem měl na svatbě v klopě a která mi doteď visela na skříňce v kuchyni. Ani jsem to tak nevnímal, prostě tam byla. Už dávno z ní vypadla malá růžička, kterou jsem před časem našel zapadlou za skříní a vyhodil. Nechtěl jsem kolem toho dělat nějaký velký humbuk, ale pak jsem přece jen zavolal kluky a řekl jsem jim, co to je za kytičku a že už jí vyhazuji. Martin nejdřív nesouhlasil, že si jí mám nechat, ale pak to uznal.

Tak jsem jim ještě ukázal, že v mrazáku mám stále schované figurky ze svatebního dortu.

Já moc nedám na všelijaká znamení, i když uznávám, že je mnohé mezi nebem a zemí, čemu zcela nerozumíme. Když jsem později fotil tyto figurky, abych obrázkem dokumentoval toto vyprávění, všimnul jsem si, že foťák rozpoznává jen jednu tvář. Nevěsta totiž má vypadlé čokoládové oči. Já vím, je to taková drobnost, přesto mě to na chvíli zaujalo. Ostatně jako kdysi příhoda s jablky na našem "svatebním" stromě (viz ZDE).

Veselé však bylo, jak na tuto malou vzpomínku na svatbu zareagovali kluci. Za chvíli totiž za mnou přišli a ukázali mi, jak oba namalovali mojí svatbu.

Martin na svém obrázku zdůraznil kytku v klopě mého saka:

Ondra pro změnu nakreslil jen nevěstu. Bez vysvětlení není poznat, že na obrázku nemá klobouk, ale vlasy v drdolu. Taky mi vysvětlil, že na šatech nemá křížky, ale že tak namaloval, jak se jí lesknou šaty. Později mi ukazoval, že obrázek maloval podle předlohy v jedné knize, která dětem radí, jak mají malovat.

Kluci mě pobavili a potěšili. Pěkně ukázali, že můžeme vesele a mile vzpomínat i na ty, kteří mezi námi už nejsou.


Dnes jsem vzpomínal na svého bráchu, bylo by mu 34 let... (více viz ZDE)