Váš partner je důležitější než vy - je to naivita?

Už jsem tady psal, že se mi docela líbí kniha 100 zlatých pravidel pro lásku a přátelství od Richarda Templara (vydala Grada v roce 2009), že je to takové poměrně nenáročné čtení a přitom se jedná o docela zajímavé postřehy nebo podněty k zamyšlení. Taky jsem poznamenal, že je škoda, že řada pravidel působí v dnešním kontextu vztahových problémů někdy až příliš naivně, ale taky že se nemůžeme jen vymlouvat na složitou "dobu", vždyť si život komplikujeme často my sami...

A nedá mi to, abych pro příklad jedno takové pravidlo, které se mi líbí, ačkoliv asi působí naivně, neuvedl.


Pravidlo č. 25, zní:

Váš partner je důležitější než vy.


Autor k tomu uvádí určitý příklad o kompromisu svých známých manželů, který byl výsledkem toho, že oba chtěli, aby ten druhý byl šťastnější než oni sami. Jinak řečeno, ani jeden z nich se nemohl cítit šťastný, když se tak necítil ten druhý. Autor dále pokračuje: "Tohle je pro silný a kvalitní vztah absolutně nezbytné... Partnerovo štěstí pro vás zkrátka musí být důležitější než to vaše, musíte být nesobečtí a sami sebe stavět až na druhé místo, jinak se budete hádat a váš vztah se dostane do slepé uličky."

Dovedu si představit, že možná řadu lidí toto nadzvedne nebo to budou považovat za absurdní naivitu. Uvědomuju si, že už jsem potkal, slyšel nebo četl o dívkách a ženách (sem tam i o mužích), které udělaly s někým špatnou zkušenost a poté o vztazích "ztratily iluze". Dělaly "první a poslední" a stejně dopadly tak, jak dopadly, protože "muži si berou potvory, zatímco hodné holky zůstanou na ocet" - abych použil český název jednoho ze tří bestsellerů Sherry Argov (ostatně překlad "potvora" zní podle mne ještě celkem slušně oproti originálnímu "bitch").

Ono to pravidlo má totiž jeden velký háček, který však autor nezamlčuje: "Pokud jste si svého partnera vybrali dobře, bude se chovat taky tak. Proto to funguje. Můžete si dovolit ignorovat své vlastní touhy a přání, protože váš partner je upřednostní za vás. To on vás bude klást na první místo, takže vy se o to nemusíte už starat. Vztahy, kde se podle toho chová jen jeden z partnerů, kdežto druhý ne, jsou nakonec odsouzeny k zániku. Nejspíš spolu zůstanete, ale nebudete šťastni, nebo aspoň jeden z vás ne."


Přemýšlel jsem, co k tomu dodat a zrovna mě nic nenapadá. Navíc kuřecí stehna, která jsem během psaní pečlivě podléval, jsou už upečená, takže svolávám svoje malé a hladové strávníky.

Snad jen že všem (včetně sebe) přeji, aby se jim jejich vztahy dařily a aby se nenechali odradit, když něco neklape. A myslím zvlášť na ty, které prožívají nějaké vztahové trampoty a kterým možná mnou uvedené pravidlo připadá jako něco pro vztahy zcela nevhodného. Pro jisté vyvážení mě v tuto chvíli napadá kniha Jamese Dobsona Láska musí být neústupná, kterou autor věnuje "každému, koho odmítl a zranil jeho manželský partner, na němž mu tolik záleželo". O ní nebo o jiných vztahových tématech třeba zase někdy jindy...


Hodně sil a chuti do života (a vztahu/ů)!