Tatí, dnes jsem se nepočůral!

"Tatí, dnes jsem se nepočůral!" Toto nebo něco podobného na mne dnes volal malý Ondra, když jsem pro kluky přišel do školky. Ještě baštil, nechal se krmit, lenoch jeden. A to jeho veselé volání bylo natolik nesrozumitelné, že po sobě všechny tři učitelky začaly koukat a ptát se jedna druhé. Rozuměly, že se počůral a divily se, že o tom ani jedna neví. Ale zdá se, že se opravdu nepočůral a byl si toho vědom a měl radost. Já samozřejmě taky.

Ještě větší radost jsem měl však z toho, že mi Ondra radostně hlásil, že ani neplakal. Včera jsem psal o našem rozhovoru, ve kterém jsem mu navrhoval, aby si dal do krabičky svojí dobrou náladu, když jí má a schoval si jí na smutné chvilky. Žádnou krabičku jsme však neměli, tak jsem mu ráno dal nějakou tu dobrou náladu do kapsy. Jenže malý Ondra na to vyzrál ještě líp, protože mi hlásil, že si do kapsy dal to "brečení", takže proto neplakal. Ten nápad jsem musel ocenit, protože je fakt dobrý. Tak jsme pak to brečení pořádně z kapes kalhot vytřepali, aby nám někde nevyteklo.

Samozřejmě jsem si na to během dne ještě několikrát vzpomněl a Ondru jsem pochválil, jak je šikovný. A stejně jako jsem včera večer při modlitbě s klukama Pána Boha prosil, aby Ondra ve školce nebyl smutný, tak jsem dnes děkoval, jaký je to šikulka a jak na to brečení vyzrál.

Já vím, že je to jen malý krůček a kdo ví, jak dlouho mu to vydrží, ale za každou takovou věc jsem vděčný a máme všichni radost. Ostatně on by to snad ani nebyl Ondra, aby se pak přece jen večer při hře najednou nepočůral. Ale to se stane.

Mám z kluků radost, i když to leckdy není jednoduché.