Malý výletník

V uplynulém týdnu jedna událost prověřila naše schopnosti.

Martínek měl jet se školkou na výlet. Jak jsem se dozvěděl den předtím, bylo třeba přijít do školky v sedm hodin, tj. v podstatě o dvě hodiny dříve než je naše obvyklá doba. Učitelka ve školce mi to oznamovala s velmi tázavým pohledem v očích. Jedna kamarádka se mi vysmála, že sotva Martínek na nějaký výlet pojede.

Nehodlali jsme se však vzdát. Nejprve jsem motivoval celé naše mužstvo na náročný úkol. Připravili jsme si vše potřebné už večer. Uložil jsem kluky do postýlek dříve než jindy a oni usnuli bez protestů a poměrně rychle (i proto, že jsem je vědomě nedal spát po obědě).

Ráno proběhlo taky vše téměř v pořádku. Jen v samém závěru příprav si Ondra postavil hlavu a prohlásil, že teda nic a on nikam nejde a nic dělat nebude. V zájmu úspěchu celé akce byl však jeho aktivní odpor po chvíli zlomen. Pasivní odpor už nebránil v tom, abych ho připravil a naložil na kočárek.

Vše jsem stihli včas. Překvapeným učitelkám ve školce jsem řekl, že když o něco jde, tak to umíme zvládnout. Takže Martínek se mohl vydat s kamarády ze školky na cestu.




Různobarevné čepice dostali ke Dni dětí a každá barva označuje jednu třídu. Takhle čekali na příjezd autobusu.




Přece jen jsem ten den byl trochu nervózní a více než jindy jsem myslel na našeho malého výletníka, který si navíc v autobuse sedl téměř dozadu. Samozřejmě že vše dobře zvládnul a vyprávěl mi pak svoje zážitky.

Ondra moji nervozitu nesdílel a věnoval se činnosti, kterou si v posledních dnech oblíbil. Lepil si na nohu samolepky.




Jsem rád, že jsme to tak pěkně zvládli.