Pohledy na školu v přírodě aneb Jak táta píše synovi

Na schůzce o škole v přírodě jsem byl asi za zpomaleného rodiče. Poté, co většina rodičů zřejmě odsouhlasila zákaz mobilních telefonů, jsem se znovu zeptal, zda si je skutečně nemají brát. S Martinem jsme počítali s tím, že mi prostě každý den napíše SMSku nebo krátce zavolá. Po prvotním nadšení telefonem jej dnes skoro nepoužívá. Většinou ho má vypnutý, už ho mnohdy ani nenosí do školy. Když však někde je, třeba u babičky, tak se čas od času ohlásí. Chápu, že starost o téměř 30 mobilních telefonů by byla pro učitelky zátěží. Přesto nás tato zpráva trochu zamrzela. Takže bylo třeba vrátit se ke klasickým způsobům komunikace, ke psaní pohledů.

Místo dopisů jsem Martinovi nakoupil korespondenční lístky a podle pokynů paní učitelky jich pár nadepsal. Pro zpestření jsem Martinovi řekl, že to budou taky takové SMSky, jen je bude psát perem a půjdou poštou. Martin to však napoprvé nepochopil a ptal se, jak to půjde elektronicky.

Já si zprvu nedovedl představit, jak a co budu psát. Pak jsem na jedné poště objevil moc pěkné pohledy a od té doby jsem se na psaní těšil. Vzpomněl jsem si na svojí mámu, která byla při psaní vždy originální. První dva pohledy jsme podle pokynů učitelky posílali ještě s Martinem. Nabádal jsem ho, aby si poslal pohled sám, ale to nechtěl. Dokonce odmítal, abych se jakkoliv zmiňoval o něm a o tom, že to posíláme spolu. Přesto si se zájmem pohledy prohlédl a přečetl. Nepožadoval tedy, abych mu je posílal potají.

Myslím si, že nakonec se nám tato forma korespondence povedla. Dokonce mi Martin říkal, že pohledy četl klukům na pokoji a všichni se jim smáli. Bral jsem to s rezervou až do chvíle, kdy mi před školou jedna maminka řekla, že její syn vzpomínal, jak jsem prý vtipný a jak se nad mými pohledy Martinovi společně smáli.

Poprosil jsem pár lidí z našeho okolí, aby Martinovi napsali, takže mi Martin hlásil, že dostal 14 pohledů, víc už bylo jen 15. Doma jsme však spočítali, že jich dostal ve skutečnosti 15. Ani mě nepřekvapilo, že domů toho Martin moc nenapsal. Přišel jeden korespondenční lístek jen s obrázkem. Později se mi dostal do ruky ještě jeden krátký, ale milý vzkaz, který Martin poslal omylem na jinou adresu.

Tak jsem si řekl, že se pro zajímavost se svými pohledy pochlubím zde na blogu, k čemuž mi dal Martin svolení.

Pohledy následují v pořadí, jak jsem je posílal a skoro vždy jsem se snažil zmínit téma obrázku, takže už i malý Ondra podle obrázku pozná, co jsem na pohled napsal. Martin hned u prvního pohledu trval na tom, že mu mám nakreslit sluníčko, takže ho má na každém pohledu.