Náš školák Martin vyrazil na školu v přirodě (o tom snad jindy a jinde), takže jsme s Ondrou osiřeli. Spolu mudrujeme, že si prý bude moct hrát za dva. Já na to, že bude muset pomáhat za dva. On zase, že bude zlobit za dva. Já na to, že se na něj budu muset zlobit za dva. A tak to pokračovalo...
Jak už jsem tu víckrát psal, když je Ondra sám, tak je skutečně velmi upovídaný, možná víc než za dva.
Cestou domů se mě ptal, kdo je to spolužák. Coby předškoláci totiž měli se školkou vystoupení na radnici a v podstatě slavnostní rozloučení. Slovo spolužák tam opakovaně padlo. Odpověděl jsem mu, že spolužák je ten, kdo s ním chodil nebo chodí do školy nebo do školky.
"A co do jesliček?" zeptal se Ondra, aniž by sám měl s jesličkami zkušenost.
"Asi i do jesliček," odpověděl jsem.
Na chvilku se zamyslel a zeptal se mě: "A taky v porodnici?"
Tak jsem mu odpověděl, že z porodnice ne. Navíc z porodnice si to nikdo z dětí nepamatuje, protože jsou ještě moc malí.
Ondra oponoval, že on si to z porodnice pamatuje. A na mojí otázku, co třeba, odpověděl, že si pamatuje, jak si tam Martin posílal s doktorkou míček po chodbě. Tato Martinova vzpomínka však pochází odjinud. Martin jí občas Martin uvede jako svojí vzpomínku na dobu, kdy byla maminka nemocná a Martin si hrával se zdravotnickými návštěvami z mobilního hospicu Cesta domů. Tak jsem to Ondrovi připomněl a ptal jsem se na jinou vzpomínku.
A pak mě Ondra dostal podobným výrokem, který rád taky někdy používám, i když ne s klukama a v jiném kontextu.
Ondra prohlásil, že si z porodnice pamatuje úplně všechno, jen si zrovna teď nemůže na nic vzpomenout.
Nedalo se dělat nic joného, než toho našeho šikulku a kecku zároveň pochválit.
Žádné komentáře:
Okomentovat