Rozloučení se školkou

Nedávno měl Ondra oficiální rozloučení se školkou. Já jsem si to svoje, neoficiální a pár dní plánované, odbyl dnes.

Už nějakou dobu jsem jí vyhlížel a přemýšlel o vhodné chvíli. Dnes se mi naskytla přímo ideální příležitost. Jen bylo třeba té příležitosti trochu pomoct. Oba kluci ještě dováděli na zahradě ve školce, když jsem si všimnul, že odchází. "Honem, kluci, pojďte," popohnal jsem je. To stejně asi nestihneme, pomyslel jsem si, neboť naše trasa vedla jinudy a byla delší. Nevadí, zase tolik jsem na tom netrval...

Přesto nám štěstí přálo, resp. přálo nám dnešní vedro, které musela vyvětrat z auta. Tak jsem opět trochu popohnal kluky, ale bylo třeba trochu taktiky jako při šachové partii. Vždy se hodí promýšlet nejenom první tah ale i další tahy.

Než jsme se přiblížili, využila čas větrání auta k telefonování. Tak to se mi zase nehodilo. Ani zvolnění kroku by nestačilo. Opět jsem si řekl, že to nevadí, když to ani dnes nevyjde. Ondra si jako na zavolanou všimnul, že Martin nemá ponožky a chtěl si je taky sundat. "Sundej si je, klidně hned a tady," vybídnul jsme jej, každá chvilka zdržení se mi hodila. Ondra byl trochu překvapen, zřejmě čekal můj odpor, ale nenechal se dvakrát pobízet. Sedl do trávy, vyzouval se a sundaval si ponožky.

Vyšlo to pěkně, když jsem se přiblížili na dohled, zrovna dotelefonovala.

Usmál jsem se.

"Ani se mi do toho vedra nechce," řekla a jako vždy se mile usmívala.

"To chápu. To chce otevřít okénka a vystrčit ven hlavu," snažím se být vtipný.

"To auto ani nemá klimatizaci," odvětila a já pro jistotu zopakoval svůj předchozí pokus o vtip.

Už asi nemohla být vhodnější chvíle, tak jsem jí využil: "Když teď končíme ve školce, bude se mi po Vás stýskat, Vy se vždy tak pěkně usmíváte, že je radost Vás vidět," skládám svoji už dávno rozmyšlenou poklonu.

"Mně po vás taky. Jste taková prima trojice," něco v tom smyslu s úsměvem odpověděla. Potěšilo mě to, ale já se soustředil na svůj druhý "tah", svojí druhou připravenou větu:

"Kdybyste neměla manžela, tak bych Vás i na něco pozval."

Opět reagovala velmi dobře: "To jste hodný, to je milé," stále se usmívala a po chvíli dodala: "Já už jsem zadaná."

Tak daleko moje "domácí příprava" nesahala, měl jsem připravené jen dva uvedené "tahy". Ale ani na chvíli jsem nezaváhal: "To je dobře, že jste zadaná!" usmál jsem se: "Tak hodně štěstí!"

"I vám," odpověděla.

Takže i já mám svoje rozloučení se školkou za sebou a dopadlo více než dobře.


Sotva jsme kousek poodešli, kroutil Martin hlavou a řekl mi: "Tatíí, ty jsi ale..."

"Co jsem? Copak jsem provedl?" zeptal jsem se a hned jsem mu vysvětlil: "Tomu se říká flirtování." Prostě jsem sympatické ženě řekl něco milého, ale protože vím, že má svého muže a flirtovat se zadanou ženou není příliš vhodné, tak jsem to řekl tak, jak jsem to řekl.

Zatímco malého Ondru to přimělo k tomu, že se pochlubil, že má ve školce taky nějakou holku, Martin se zatvářil tak, že jeho žádné holky nezajímají. Zatím, dodávám já...


Poznámka (18.6.): Druhý den ráno jsme se u snídaně ještě na chvilku k tématu vrátili. Martin mi řekl, jak se mu líbilo, že jsem byl v rozhovoru příjemný a vtipný zároveň. Pak uznale dodal: "Tatíí, ty to s holkama prostě umíš." Ondra se moc dobře nevyspal a nebyl rád, že se musí vstávat, tak jen mezi zuby procedil nějakou poznámku. Ani si jí nepamatuji, jen to vyznělo v tom smyslu, že to (tj. mé údajné umění s holkama) žádný efekt nemá. Zřejmě i proto Martin dodal: "Jenže skoro všechny holky jsou už obsazené."