Střípky z Velikonoc

Po delší odmlce zase nějaké zprávy od nás. nejprve ohlédnutí za letošními Velikonocemi. Původně jsme plánovali, že je strávíme mimo Prahu, ale nakonec jsme plány změnili, i s ohledem na počasí.

Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek jsme si s klukama připomněli velikonoční příběh. Nejprve jsem jim pouštěl Janovy pašije, tedy nahrávku biblického příběhu o Ježíšově umučení a smrti podle Janova evangelia. Nakonec jsem zvolil tuto variantu místo vlastního čtení, protože tak mohli kluci poslouchat u stolu, zatímco jsem chystal jídlo. Poté jsem jim pro názornost pouštěl části z některých filmů o Ježíšovi, především z Umučení Krista od Mela Gibsona (2004). Ano, to je ten krvák, vůči němuž mají mnozí výhrady. Je tam hodně krve a určitě bych jeho souvislé sledování nedoporučoval ani dětem a zřjemě ani některým dospělým. Na druhou stranu je poměrně dost "akční" a názorný. Už vloni (viz mé ohlédnutí za loňskými Velikonocemi) jsem udělal s klukama s tímto filmem poměrně dobrou zkušenost. Samozřejmě jsem u toho, připravený cokoliv vysvětlit. Ve čtvrtek jsme se soustředili především na scény z Getsemanské zahrady, kde se Ježíš před vou smrtí modlil a hlavně z poslední večeře.

Vrcholem (možná celých Velikonoc) byla pro kluky večerní bohoslužba, při které se oba aktivně zapojili a pomáhali při mytí nohou, což byl pro ně samozřejmě silný zážitek. Domů jsme dorazili pozdě a unavení. Martin v tom však neviděl problém, protože dospěl k tomu, že se s Ondrou už nemusí koupat. Řekl mi: "Tatíí, dneska se koupat nemusíme. Nikdo z nás nekadil... a navíc nohy máme už umyté." Já jsem proti takovému řešení nic nenamítal, takže za chvilku jsem je už ukládal a oni spokojení ulehli s myšlenkou, že byli "jako Ježíš", když pomáhali umývat nohy.

Velký pátek

Na Velký pátek jsme měli pozdní oběd bez masa, což však nebyl postní úmysl jako spíš nedostatek zásob, protože jsme neplánovali zůstat na Velikonoce doma. Nevadilo to. Den to byl poměrně jako každý jiný, jen párkrát jsme se věnovali sledování některých scén z vybraných filmů, tentokrát se zaměřením na ukřižování a vzkříšení. Opět u kluků sklidil větší úspěch Gibson než např. Passoliniho Matoušovo evangelium (1964), kdysi můj nejoblíbenější. Naopak jsem jim nepouštěl provokativní Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988) ani rozverný Život Briana (1979, T. Jones).

Stejně jako vloni se klukům líbil moment, kdy se ďábel vztekal nad smrtí Ježíše na kříži. Martin to vše sledoval s vnímavostí školáka a na plno věcí, nejenom ohledně smrti na kříži, se mě ptal. Co jsem mohl a uměl, to jsme mu vysvětlil. Velmi mě potěšil jeho postřeh, který podle mne ukazoval, že příběhu porozuměl velmi dobře. Když je v závěru Umučení Krista stručně zobrazeno Ježíšovo vzkříšení, když vychází z hrobu, tak to Martin bezprostředně komentoval slovy: "Přece ho Bůh neopustil!" Tím měl na mysli reakci na Ježíšovo zvolání na kříži: "Eli, Eli, lema sabachthani?" /tj. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? - jedná se o slova 22. žalmu/, která jsem mu předtím z filmu tlumočil (Gibsonův film se snažil o autentičnost, takže aktéři mluví aramejsky nebo latinsky - v případě Římanů).

Kluci, zvlášť Martin, pozorně sledovali rovněž různé události kolem vzkříšení. Líbilo se jim zemětřesení a roztržení chrámové opony. Martin si všimnul, že se některé zprávy o okolnostech vzkříšení liší. Když je ženám u prázdného hrobu oznámeno, že tam Ježíš není, protože vstal z mrtvých, tak někdy se mluví o dvou andělech jindy jen o jednom.

Bílá sobota

Podobně jako je bílá sobota dnem aliturgickým, tj. až do večera se nekonají žádné bohoslužby na znamení Ježíšova "odpočinutí v hrobě", tak i my jsme si od biblických příběhu, slovem i obrazem, odpočinuli.

Přemýšlel jsem, zda bychom někdy nevyrazili alespoň na začátek velikonoční večerní liturgie, ale ta jednak začíná poměrně pozdě a jednak je velmi dlouhá. Letos navíc bylo nepříznivé počasí a ani naše kondice nebyla nejlepší. Jak jsem však psal, hlavním důvodem pro mne je pozdní hodina a délka, přestože vím, že mnozí lidé toto s užitkem absolvují i s dětmi. Já jsem s klukama alespoň sledoval úvodní část velikonoční vigílie přenášené z Vatikánu, abych jm hlavně ukázal symboliku světla, tj. přinesení velikonoční svíce (tzv. paškálu) do setmělého chrámu a šíření světla prostřednictvím svíček, pokud možno křestních. Pak jsme si ještě poslechli zpěv Velikonočního chvalozpěvu (tzv. Exultet - podle latinského začátku chvalozpěvu "Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!..." - český text chvalozpěvu viz např. ZDE) a zahnal jsem je do postýlek, u kterých jsem jim ještě vyprávěl o tom, že dnes je pro nás pro křesťany ta "největší noc", odtud i název Velikonoce, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Díky tomu i my můžeme mít naději, že smrt nemá poslední slovo a že i my a naší blízcí jednou vstanou z mrtvých. Protože tam, na pomyslném "druhém břehu", máme už poměrně dost blízkých, tak to i pro kluky nejsou jen prázdná slova, ale něco konkrétního, především setkání, na které se těší.

Velikonoční neděle

Nedělní ráno bylo velmi chladné, takže jsme na bohoslužbu vyrazili důkladně vybavení (teplé bundy, čepice i rukavice). A nejenom vybavení oblečením. Oba kluci si totiž každý vybrali jednu ze svých biblí, aby si mohli velikonoční příběh názorně připomenout.

Kluci sice neministrují - a bude záležet na nich, zda budou nebo nebudou chtít - ale jak v malém společenství se zapojují do přinášení darů, tak při bohoslužbě v kostele už jsou známí tím, že se v úplném závěru připojí k průvodu a zajdou do sakristie, kde pak pomahají, s čím je třeba. Oba je to baví. Ostatně koho by nebavilo sfoukávat svíčky, uklízet konvičky a liturgické knihy nebo zhasínat světla v kostele a plno jiných činností, které jim tam svěří. Navíc díky tomu tam mají kamarády, i když spíš mezi staršími nebo dospělými. A hlavně pro ně kostel není jen místem, kde musí být tiše a poslouchat.

Cestou z kostela jsme se po dlouhé době zastavili u maminky na hřbitově, přestože byla velká zima - zrovna v tu chvíli ukazoval teploměr nulu a vzduchem poletávaly sněhové vločky. Jen trochu jsme tam poklidili a kromě svíček jsme tam dali jen tři umělé kytičky, které vybral Martin. Ondra totiž nejprve trval na nějaké velikonoční výzdobě, která mi však přišla nevkusná a zbytečně drahá, což jsem odmítnul, takže chvilku trucoval, ale jen malou chvilku. Pak kluci stáli o to, abych oba něčím zaúkoloval, šlo jen o odnesení starých věnečků a vyhořelých svíček do nedalekého odpadu. Pohledem na fotku jsme si připomněli, jak byla maminka pěkná a potom jsme se ještě byli podívat na množství nových hrobů, které od naší poslední návštěvy přibyly ve vedlejší řadě (mnohé dosud neoznačené). Kluci jsou samozřejmě zvědaví, zvlášť Martin se ptá, kdo je kde pohřbený (přestože už umí číst). Mimo jiné si i díky tomu uvědomují, že smrt prostě k životu patří.

Velikonoční pondělí

Kluci trvali na pomlázce a vzpomínali na minulé roky. Letos jsem pomlázky opět nepletl, ale jen jsem oprášil ty z minulosti. Zatímco Ondra se rovněž spokojil se starší, mnou upletenou, Martin si vytáhl novou, kupovanou, kterou si přivezl od babičky.

Přestože to byl poměrně spontánní nápad, nakonec jsme zvládli několiv návštěv, v různých částech Prahy a kluci si to večer opravdu pochvalovali, ačkoliv Martinovi se udělalo špatně.

Pár obrázků koledníků

Kluky jsem vyzýval, aby mávali /samozřejmě jsem myslel pomlázkou/. Ondra to vzal natolik vážně, že kromě usilovného mávání pomlázkou zvládnul mávat i rukou :-).

Byli to pěkné Velikonoce, které jsme si dobře užili.