Uvolnění "přetlaku" při výchově

Myslím si, že jednou z náročných rolí rodiče, který sám vychovává děti, je zvládnout určitý přetlak, který je ve vztahu dítě-rodič přirozeně přítomný. Zatímco v domácnosti s více dospělými (úmyslně to píšu takto, protože nemusí jít jen o oba rodiče) se tento přetlak může uvolnit dočasným přilnutím k druhému, musí si samotný rodič poradit jinak.

Myslím si, že taková situace nemusí být jen nevýhodou, ale může se stát i šancí. Myslím si, že třeba v našem případě nás tato situace, mimo jiné naučila, že se dokážeme jeden druhému poměrně rychle omluvit a usmířit se. Vždy si v této situaci vybavím slova sv. Pavla v listu Efezským, kde píše: "Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce" (Ef 4, 26) /věta pokračuje: "a nedopřejte místa ďáblu."/. My si tento "luxus" hněvu, který by přerostl únosnou míru a přetrval do dalších dní, nemůžeme a snad ani nechceme dovolit. Jistě to souvisí i s tím, že jsou kluci zatím poměrně malí, takže spory nejsou až tak vážné a zásadní. Každopádně i přes pochopitelné neshody a zlobení se jeden na druhého se nám zatím vždy podařilo brzy se usmířit a omluvit.

Vzpomínám si, jak už před časem, jednou na dovolené, za mnou přibíhal Martínek, který nereagoval na několikeré volání. Když se přiblížil, tak na mne volal: "Tatíí, promiň,.." a pokračoval nějakým zdůvodněním. Opodál stál jiný táta, který spontánně reagoval, že se mu to líbí, že by taky chtěl, aby se mu někdy děti omluvily. Prý má doma už puberťačky a takovou omluvu od nich nikdy neslyšel. Ptal se mě, jak se to dělá. Jen jsem pokrčil rameny, co na to říct? Pak jsem řekl, že se to dělá asi tak, že se sám rodič dětem omlouvá, pokud to situace vyžaduje. Rodičovská autorita tím nijak neutrpí, ba právě naopak. Myslím si, že dětem naopak prospěje, když si uvědomí, že ani jejich rodič neví všechno a dělá chyby. Je známou věcí, že nejde o to, nedělat chyby, ale spíš o to, abychom se k nim uměli postavit a pokud možno situaci napravit. Nejlepší výchovou je samozřejmě vlastní příklad.

Výhodou je rovněž to, že nejsme jen jeden rodič a jedno dítě, ale že jsou kluci dva, takže vzájemné vztahy jsou přece jen rozmanitější.

Onen "přetlak" je o to větší, že jsme už delší dobu jen s malými přestávkami spolu doma a trávíme tak většinu času v malém uzavřeném prostoru, takže o konflitky není nouze.

Způsoby uvolnění "přetlaku" ve vztazích jsou různé. Před nedávnem mě jeden z nich vysloveně pobavil. Zlobil jsme se na Martina, že nedělá do školy úkoly tak často, jak bych si představoval, aby nezaostával. Došlo k výměně názorů a Martin se na chvíli urazil. Šel do pokoje. Po chvíli zčásti vítězoslavně přišel, jak mi to nandal, resp. jak dal prostor k vyjádření své zloby na mne. Napsal do svého domácího cvičného sešitu "protirodičovské prohlášení" (viz níže) a čekal na mojí reakci. Nejenom že jsem se na něj nezlobil, co si to dovolil, naopak jsem ho pochválil, že přece jen nakonec trénuje psaní. Jen jsem mu v jeho textu opravil chyby a vysvětlil mu, jak a proč se to píše jinak. Martinovi se to zalíbilo a za chvíli přišel s jiným textem, vůči mně vlídnějším. Navíc byl zcela správně, takže jsem jej mohl ohodnotit jedničkou s hvězdičkou.

Takže kromě her a vzájemných zápasů či drobných šarvátek máme další způsob, jak uvolnit "přetlak" při výchově.