Ondra ztracený a znovu nalezený aneb Nejdelší minuta mého života

Tak to se mi ještě nestalo!

Byli jsme s klukama na nákupu v nedalekém supermarketu jako už tolikrát. Koukám na datum spotřeby u sýrů a cítím, že kluci jsou hned za mnou. Otočím se a vidím jen Martínka. Rozhlížím se na všechny strany, ale Ondru nevidím. Zvykám si na nové brýle, takže chvílemi mám mžitky před očima, ale Ondra nikde. Ptám se Martínka, ale ten jen pokrčí rameny, že neví. Nechce se mi věřit, že by takhle rychle a beze slova mohl zmizet. Volám a doběhnu na konec regálu, ale Ondra nikde. Běžím na druhou stranu a stále kontroluju Martínka, ale Ondra nikde. Jsme zmatený a hlavou mi proběhne několik příběhů o náhle ztracených dětech. Volám, rozhlížím se a nechápu. Už si mě všímá pár zákazníků, supermarket je odpoledne poměrně plný. Možná si říkají další nezodpovědný rodič, ale mne zajímá jen jediné: "Kde je ten Ondra?" Mozek mi běží na plné obrátky a přemýšlím, jak s trochou systematičnosti obchod prohlídnout. Netroufám si jít na jednu stranu a Martínka poslat na druhou, musí jít se mnou. V rychlosti obejdu tři regály, ale nic. Rozhodnu se k akci a hlasitě se ptám lidí ve frontě na užší straně východu ze supermarketu, zda tudy neviděli odcházet malého kluka, stejně oblečeného jako Martínek jen o trochu menšího. Odpovědí je mi jen kroucení hlavou a pár úšklebků od nějakého opilce, co jsem to za rodiče. Fronty u pokladen jsou mi alespoň trochu zárukou, že by si tu Ondry nebo někoho, kdo by ho odváděl nebo odnášel, snad všimli. Takže se s Martínkem přesouváme na druhou stranu obchodu, abych případně vyběhl ven na parkoviště a rozhlédnul se nebo oslovil personál obchodu a požádal o pomoc...

Najednou ho vidím. Téměř na druhá straně obchodu jej vede nějaká paní s košíkem směrem od nás. Padá ze mne ta nejistota a naopak se stupňuje předsevzetí, že už ho vidím, získám, nepustím, nedám... Volám na něj a zároveň se rychle blížím. Ondra téměř poklidně, jen s trochu posmutnělým pohledem se obrací, přichází ke mně a objímá mě. Hlasitě se ho ptám, kde byl, kam se zaběhnul, vždyť ho tady všude hledáme a voláme. Hlasitě na sebe mluvíme, ale vlastně tím jen překrývám rozpaky. Buší mi srdce, klepou se mi nohy, zadržuju slzy... Ta ohromná úleva...

Za chvilku už kluci zase trochu dovádí. Jindy bych je napomenul, teď jsem rád, že je slyším. Jen jim stále důrazně opakuju, ať jsou spolu, ať ani jeden neodchází. Vše potřebné jsme nakoupili, tak moc jsme si už přál být pryč. Ještě cestou domů se chvílemi klepu...

Překvapilo mě to a zaskočilo. Když někdy jen na chvilku zmizím z dohledu Martínkovi, třeba mě jen přehlídne, tak už je slyšet, volá někdy hned brečí. Ondra však byl úplně ticho. Nechci, aby kluci pořád kňourali i tak mi toho přijde až moc, ale v takovém případě jsem si uvědomil, že bych byl radši, kdyby řval, dělal paniku a byl prostě slyšet. Pořád si vybavuju, jak jsem ho zahlédl, jak klidně a za ruku odchází s někým cizím směrem ode mne.

Vím, že kluci jsou až příliš důvěřiví a dají se hned s každým do řeči. Snažím se je stále nabádat, aby byli opatrnější. Respektive je to právě Martínek, který se dá do řeči skoro s každým, ale ten se zase jen tak nedá. Stále si uvědomuju, jak je Ondra jiný a reaguje jinak. Je to šašek. Na jednu stranu skoro nic nebere vážně a každou chvíli blbne, na druhou stranu komunikuje míň než Martínek v jeho věku.


Zpětně si uvědomuju, že to byl jen okamžik, maximálně minuta, ale zřejmě zatím nejdelší minuta mého života. Nemyslím si, že bych udělal něco špatně. Jen si budu muset na Ondrovo chování, někdy poněkud nevyzpytatelné, dávat větší pozor...