"Křesťanské" seznamování

V nedávném svém příspěvku zde na blogu jsem se pochlubil svým tehdejším nápadem věnovat se zájmově mezilidským vztahům, konkrétně podílet se třeba na přípravě snoubenců na manželství. S ohledem na krátkou dobu trvání našeho manželství se však pro takovou aktivitu už necítím být příliš povolán. Každopádně svůj zájem o problematiku mezilidských vztahů neskrývám, takže jsem zavedl nový štítek "vztahy" a možná sem tam na toto téma něco napíšu nebo nějaké zajímavé postřehy, které se dočtu, opíšu. Ostatně vztahy jsem se chtě nechtě zabýval už poměrně dávno, když se mnou moje máma mimo jiné vedla rozhovory o svých vztahových problémech. Myslím si, že mi to víc přiblížilo "ženskou perspektivu" a cvičilo mě to ve schopnosti empatie. Naopak můj otec a jeho jednání mi naopak bylo velkou školou asertivity. V neposlední řadě moje tehdejší záliba v šachové hře mě vedla k tomu, že je vždy dobré přemýšlet nejenom nad svými ale i nad soupeřovými "tahy", takže je dobré být alespoň trochu připraven.

Včera pozdě večer se mi podařilo upravit video s mým rozhovorem s Petrou Procházkovou z června roku 2008 a vystavit ho na YouTube (první část a druhá část rozhovoru) a Facebooku. Díky tomu jsem ten rozhovor po delší době zase viděl a tak nějak jsem si připomněl tehdejší dobu a to, co jsem řešil a prožíval. Uvědomil jsem si, že toho nebylo málo. Protože jsem si tehdy blog ani jiné zápisky nepsal, rád si alespoň něco z toho připomenu a nyní zformuluju.


Myslím si, že je mezi lidmi poměrně často rozšířený předsudek, že dva lidé, kteří jsou věřící, si musí víc rozumět. Odhlédnu teď od toho, že kategorie "věřící" je vlastně velmi vágní a že jsem přesvědčen, že skoro každý v něco nebo nějak věří. Nepochybně společně sdílené hodnoty, vzájemné porozumění a společné směřování je ve vztahu velmi důležité, ale tyto kategorie se nemusí nutně krýt s církevní příslušností.

Tyto věci jsem si mimo jiné uvědomoval ve chvíli, když jsem se už kdysi dávno, ještě předtím než jsem poznal svojí ženu, odhodlal vstoupit na "křesťanskou seznamku" a sejít se s jednou zájemkyní. Ta mi s náležitou horlivostí vysvětlila, že trvá na tom, že pro ní Bůh jednoznačně patří na první místo a pak teprve následuje její partner. Přestože to nemusí být úplně špatné teoretické východisko, v praxi bych se ho asi docela bál. Bude to první místo skutečně patřit Bohu nebo naopak všemu tomu, co dotyčná za "boží vůli" vyhlásí?

Stejně tak jsem si to uvědomoval i ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval vstoupit do manželství se svojí ženou, se kterou jsem cítil souznění a porozumění na "lidské rovině", přestože nebyla aktivní (terminus technicus je "praktikující") věřící. Byl jsem vděčný nejenom za dobrou radu, které se mi tehdy dostalo, tj. že to souznění a porozumění by mělo být dostatečné pro moje rozhodnutí, ale i za to, že manželství, prestože krátké, správnost mého rozhodnutí potvrdilo. A jsem přesvědčen, že její plachá víra, kterou si netroufala sama zformulovat, ale ochotně přisvědčovala nejenom mým modlitbám svým polohlasným "Amen" a hlavně její obětavý a statečný život, již našly svojí odměnu v nebeském království...


Znovu jsem si onu rozdělující roli víry uvědomil i v době, kdy se vysílal ten můj rozhovor a o tom bych chtěl nyní napsat.

Se svojí ženou jsem se seznámil díky internetové seznamce, takže vůči tomuto druhu seznamování nemám předsudky, i když jsem si vědom různých úskalí, které s sebou přináší. Brzo po smrti ženy jsem si zformuloval svůj profil na jednom z mnoha serverů. Nakonec jsem dal na opakované rady velmi dobré kamarádky, která mi hodně pomáhala a pomáhá, takže jsem vložil inzerát i na křesťanskou seznamku. Jelikož to bylo v době, kdy se můj rozhovor vysílal na internetu (digitální vysílání ještě tehdy nebylo tak rozšířené jako dnes), poslal jsem několika ženám odkaz.

Jedna z žen z křesťanské (možná dokonce přímo katolické) seznamky mi napsala mail, že je fajn, že jsem se o svojí ženu postaral, ale dodala (myslím si, že díky době i anonymitě si mohu dovolit ocitovat ze soukromého mailu): "Ale co se týče tebe a tvého seznámení; z rozhovoru jsem se dozvěděla, že tvá žena zemřela teprve před dvěma měsíci. Myslím, že je to příliš krátká doba od její smrti na navázání vztahu s jinou ženou. I z rozhovoru jsem cítila bolest a smutek nad její ztrátou. Snažit se vytvořit nový vztah s jinou ženou tak krátce po její smrti není moc rozumné. Věřím ale, že děti potřebují co nejdříve novou mámu."

Přiznám se, že toto odůvodnění mi tehdy přišlo hned trochu divné. Úmyslně jsem jí proto ve svém mailu trochu pošťouchnul: "díky za mail a za upřímnost. Trochu mě mrzí, že jsi o sobě nenapsala víc, protože mě zaujalo to, co jsi o sobě napsala. Chápu však, že naše situace je hodně neobvyklá a není jednoduché do ní vstoupit. Přeju Ti vše dobré!"

Zabralo to a věc se brzy vysvětlila, když ve své reakce mimo jiné napsala: "Víš, abych to krátce shrnula, já jsem z tradiční katolické rodiny, chodím na tridentskou mši a katolická víra je pro mne životní fundament, ráda bych tak i vychovávala svoje děti a žila rodinný život. Pokud jsi tedy ředitelem Institutu ekumenických studiích, tak bychom si asi nerozuměli."

Vida, ač sám katolík, byl jsem zřejmě shledán "nedostatečně katolickým". Samozřejmě kdo nezná tzv. tradicionalisty a jejich výhrady vůči vývoji v římskokatolické církvi po Druhém vatikánském koncilu (konal se v letech 1962-1965), včetně jejich odmítání ekumenismu (úsilí o hledání jednoty mezi různými křesťany a křesťanskými církvemi), tak asi nepochopí.

Jen jsem tím chtěl prostě ilustrovat, že víra ani příslušnost k jedné církvi (navíc jsem historik a dotyčná byla rovněž historička) ještě nemusí znamenat vhodnou kombinaci předpokladů pro partnerství.


Snad jen na okraj dodávám takový paradox, že jiná reakce na můj rozhovor od jiné ženy z jiné seznamky (tj. nikoliv programově "křesťanské", přestože jsem na ní "potkal" pár věřících žen, se kterými jsem dodnes v kontaktu) sice taky konstatovala rozdíl v našich světonázorových a profesních postojích, ale čas ukázal, že se naše starosti i radosti v mnohém setkávají.