Zatímco některé maminky pojímají ráno jako závod a jsou v tom neskutečně dobré (viz např. rekordmanka Diny ;-), naše rána jsou někdy až příliš rozvláčná. Třeba to dnešní. No komu by se chtělo do takového počasí? Kluci se návštěvě školky nebrání, ale na druhou stranu se tam nijak nehrnou. A mne už od včerejšího večera není zrovna moc dobře, takže jsme uvažoval o tom, že bych nejradši ani nevylezl z postele. To samozřejmě nejde a když je klukům docela dobře (jen Ondra trochu pokašlává), tak není důvod zůstat doma. Navíc budu mít zase pár hodin a ubyde starost o oběd pro kluky. Každopádně ta příprava neprobíhala zrovna přímočaře.
Zjistil jsem, jak my intelektuálové (vtip!) zvládneme kromě praktických věcí i docela zajímavé debaty.
Chvíli poté, co Martínek dostal na zadek, že místo převlíkání do připraveného oblečení vytáhl hračky a začal si s Ondrou hrát, přišel za mnou s vážnou tváří: "Víš, tati, co mi na školce vadí?" Očekával jsem nějaké zásadní problémy, ale v klidu jsme reagoval: "Nevím, ale nejdřív se převlíkni a pak mi to přijď říct. Zajímá mě to a rád si to poslechnu."
Stejně mi to nedá, takže jdu s ním do pokoje, aby mi to "důležité sdělení" mohl říct a přitom se oblíkal.
"Víš, tati," spustil s vážnou tváří Martínek a pokračoval: "Ve školce mi vadí, že tam máme málo aut." (Tak spadnul mi kámen ze srdce, že to není nic vážnějšího. No, přiznávám, že to teď trochu přibarvuju, protože já ty jeho vážné řeči tolik neprožívám, mudrlant jeden malej.)
Martínek ale rozváděl svoje myšlenky dál, zatímco se pomalu soukal do oblečení:
"Mrzí mě, tati, že neumím čarovat, protože bych chtěl přičarovat plno aut."
"Proč, tati, neumíme čarovat a proč čarovat umí jenom Bůh?"
Odpovídám to, co mě v tu chvíli napadlo: "Myslím si, že je to proto, že my bychom mysleli hlavně na sebe, zatímco Bůh myslí na všechny. Kdybychom uměli čarovat, tak by třeba každý kluk chtěl přičarovat plno aut a bylo by jich všude tolik, že by tady už nebylo místo pro další děti ani pro další lidi."
Martínek se nevzdává: "Ale já bych se chtěl starat o druhé lidi. Já bych se chtěl starat o svojí rodinu."
Já na to: "To je dobře, ale nejdřív se musíš naučit starat sám o sebe. Umět se převlíkat, čistit si zuby, mýt se a tak dál. Když se budeš umět dobře postarat o sebe, tak se pak budeš umět dobře postarat i o druhé, třeba o svojí ženu a o svoje děti."
"Tak jo," na to Martínek a s trochu větší pílí se dal do oblékání a chystání se do školky.
No nemyslete si, že naše rána a všechny naše hovory jsou takhle idylické. Umím se zlobit, umím křičet i nadávat. Bohužel to dělám poměrně často a pak mě to někdy mrzí, i když se za to umím omluvit a souhlasit s klukama, že se to nedělá nebo neříká. Myslím na to, ale na druhou stranu se trochu omlouvám tím, že jsem několikrát četl, že je dobře, když děti vidí naše emoce. Emoce bychom prý neměli v sobě zbytečně dusit. Pro děti je často důležité, když vidí naše emoce a taky když vidí, jak s nimi pracujeme nebo se o to alespoň snažíme.
PS: Jsem to včera trochu zakřiknul, když jsem psal, jak je mi dobře. Navíc jsem absolvoval plánované sono vyšetření ledvin a dalších souvisejících orgánů. Považoval jsem to za formalitu a prevenci, na které jsme se dohodli s uroložkou v červnu. To se také potvrdilo a jsme zcela v pořádku (přiznám se, že jsem ani jiný výsledek neočekával). Jen to chladné a vlhké počasí a přece jen víc stresu než o prázdninách už o sobě dalo vědět a ozvaly se moje dutiny, co mě trápily celou loňskou zimu. Naštěstí kluci se zatím drží dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat