Dnes se nikdo neztratil ;-)

Rád bych se s vámi podělïl o radostnou zprávu, že dnes se nikdo neztratil ;-).


Přesto mi Ondra dělá starosti. Už včera mi Martínek referoval, že ve školce chvíli poplakával. Dnes se ve školce počůral, takže ho učitelky musely převlíknout a po obědě byl opět mokrý, přestože ne úplně počůraný. Navíc když jsem dnes přišel o něco dřív, opět on jediný ještě seděl u stolu a nechal se krmit jako nějaký paša. Prý si o to krmení řekl, reagovala učitelka, tak jsem se toho ujal sám.

Doufám, že to jeho "nestíhání záchoda" je jen nějaké přechodné období a stejně tak ty jeho pády, nárazy a boule, stejně jako jeho ksichtíky, šaškárny a pobíhání, jsou jen dočasnou reakcí na novou situaci (školku) a časem odezní.

Je fakt, že si stále víc uvědomuju, jak je Ondra jiný než Martínek a musím si na to zvyknout. Taky je fakt, že bych si asi přál, aby byl víc samostatný a abych se mohl víc věnovat svým povinnostem. Přitom zapomínám, že je to ještě malý šmudla, který si oproti Martínkovi v jeho věku přece jen může užívat víc radosti z bezstarostného života dítěte (i když každý víme, že dítě ten život zase tak bezstarostně nevnímá, jak mu to někdy závidíme). Sice už oba kluci chodí do školky, ale starostí příliš neubylo.


Martínek se zajímal o nahrávku mého rozhovoru, když slyšel a posléze i viděl, že mluvím v "televizi". Ukázal jsem mu jí jen letmo, ale i tak pochopil, o čem mluvím. Odpoledne se však trochu zasmušil, objal mě a rozplakal se (po delší době z tohoto důvodu opravdu upřímně), že se mu stýská po mamince. Mlčky jsem ho držel v náručí, objímal a hladil. Sám jsem měl slzy na krajíčku. Po chvíli jsem mu řekl, že i mně je smutno, že nám maminka umřela. Ale že se to prostě stává, že někdo, koho máme rádi, umře. Navíc - a omlouvám se, pokud to někomu přijde příliš tvrdé, ale já to považuju za zcela pravdivé - maminka měla velké "bebíčko", těžkou nemoc, rakovinu, hodně jí to bolelo, takže je vlastně dobře, že umřela, protože teď už jí nic nebolí. Taky jsem mu řekl, že bychom neměli být jen smutní, ale že bychom měli být rádi, že byla taková šikovná. Díky tomu jsou i oba kluci šikovní a je v nich to, co do nich jejich maminka vložila.

Pak se se mnou ještě trochu přel o to, že tu maminka je mezi námi a my jí jen nevidíme. Ukazoval, že tu prý chodí a tak. Já mu však říkal, že maminka je mezi námi, ale někde jinde. Ukázal jsem na jeho hlavičku i na svojí hlavu. Maminku máme mezi sebou vlastně ve svých hlavách, když na ní myslíme a vzpomínáme...

Pak jsme osprchli (opět počůraného) Ondru a stejně jako včera jsme vyrazili na lov kaštanů do nedalekého parku. Jelikož byly všechny vysbírané, musel jsem trochu třást s větvemi nebo je shazovat klackem. O to větší to byla pro kluky zábava. Zatímco Martínek se specializoval na sběr už vyloupnutých kaštanů, Ondru naopak baví, když je teprve vylupuje. Navíc Martínek vymyslel dobrý způsob, co udělat s nasbíranými kaštany. Už dnes jsme včerejší várku předali ve školce a zítra tak naložíme i s tou dnešní. Kluci mají radost a já jsem docela rád, že se s nimi doma nenadělá ještě větší nepořádek. I když možná dojde i na domácí stavění z kaštanů.

Pak jsem navštívili obchod a včerejší zkušenost se "ztraceným" Ondrou jsem náležitě využil jako výchovné varovaní, což docela fungovalo. Taky já jsem byl samozřejmě obezřetnější a nepouštěl jsem kluky z očí. Stále jsem dbal na to, aby se drželi alespoň jeden druhého. Takže tentokrát bylo vše v pořádku ;-).