Černý humor aneb Jak zacházíme se smutkem

Tak se už týden chystám na to, abych popsal nové zážitky spojené s nástupem obou kluků do školky (Ondra šel poprvé). Jak se Ondrovi daří, jak se snažím využít trochu toho volného času atd. Ale teď napíšu o něčem snad zajímavějším, i když to možná bude zvláštní čtení...

Zaujalo mě, že Martínek v posledních dnech začal mnohem víc mluvit o mamince a o skutečnosti, že jí nemá. Navíc Ondra, naše malá opička, to hned po něm opakuje a někdy už začíná i on sám. Přemýšlím, že to snad bude důsledek nástupu do školky a kontaktu s jinými dětmi a jejich maminkami, které ve školce potkáváme přece jen častěji než tatínky nebo babičky atd. O víkendu se u nás zastavila sestra manželky s rodinou a byli jsme společně na hřbitově, ale to si myslím, že příliš vliv nemělo, protože Martínek začal s řečmi (a větší přítulností) už předtím.

Musím říct, že se přes každodenní starosti a rozmanité povinnosti momentálně cítím docela dobře. On je to taky takový příjemný mezičas. Prázdniny jsme si opravdu užili i zdraví nám přálo. Byl jsem dost nervózní z toho nástupu kluků do školky, ale docela se chytli. Taky ještě neonemocněli, i když spolu s tím chladným počasím a vstupem do kolektivu to může být brzo všelijaké. Osobně se domnívám, že by na tom Ondra mohl být s imunitou přece jen trochu líp než Martínek. Ten už je zase o něco větší a taky snad odolnější. Navíc mi ještě naplno nezačaly moje povinnosti, i když už i to se rychle blíží. Prostě celkem dobré období, proto i zvýšený zájem o maminku nám příliš náladu nekazí a možná i proto na něj reaguji dost svérázně.

Tak třeba se už párkrát Martínek odpoledne probudil a přišel do obýváku celý zamračený. Ptám se ho, co se stalo. On na to, že nemá vůbec náladu a že je naštvaný, že mu zemřela máma. Naštěstí to netrvalo dlouho a brzo jsem ho rozveselil. Takže po chvilce ke mně přišel a objal mě se slovy: "Sice mě štve, že mi umřela maminka, ale zase mám tak výbornýho tátu."

První nebo spíš druhý den školky jsem dokonce v noci v polospánku slyšel někoho v pokoji poplakávat. Nebylo to však tak intenzívní a já to slyšel ve spánku, tak jsem to ani nešel zjišťovat. Ráno mi však Martínek říkal, že to byl on, protože se mu zdálo něco ošklivého. Prý byl ve školce na zahradě sám a já ho tam nechal nebo zapomněl, každopádně mu bylo smutno. Tak jsem mu říkal, že jsem ho ve školce přece nikdy nenechal ani nezapomněl. Ale je to zajímavá reakce, protože Martínek ani Ondra špatné sny příliš nemívají. A když ještě v noci chodili do mojí postele, což nyní na moje opakované žádosti už ustalo, tak mě spíš budili tím, že se ze spaní smáli.

Je fakt, že opravdu reaguji podle momentální nálady a celkové situace. Někdy kluky (teda hlavně Martínka) i napomenu, aby to tolik neřešili a soustředili se na to, co mají zrovna dělat (tj. jíst nebo si čistit zuby či uklízet hračky).

Včera večer byli oba kluci unavení a Martínek při koupání zase začal s řečmi o mamince a o stesku po ní. Ondra se k němu přidal. Přičítal jsem to především únavě, tak jsem při vyndavání z vany a utírání změnil hlas. S komickým přízvukem jsem oběma říkal, že jsem jejich maminka, ale neříkal jsem jim jménem, ale oba jsem oslovoval "Pepíčku". Sám jsem v duchu byl ve střehu, zda je tahle okamžitá improvizace "to pravé ořechové". Nebylo to však ani potřeba, protože se kluci řehtali na celé kolo a nakonec se stále dožadovali "maminky" a oslovení "Pepíčku". Takže takovéhle blbnutí se ukázalo být jako vhodný prostředek v momentální situaci, snad i lepší, než kdybych jim s vážnou tváří něco vysvětloval.

Ne, nechci jim bránit ve vzpomínkách a ani ve smutku, ale snažím se najít přiměřenou míru. Obecný recept asi neexistuje, tak spoléhám na svůj cit a intuici (no a přece jen už nějakou zkušenost).

Před chvilkou při svačině začali kluci zase vzpomínat na maminku. Tentokrát se Martínek dožadoval fotky, jak maminka umřela. Nebo alespoň jak ležela na posteli. Taky vyzvídal, kde je její tělo. Takže opět lekce z eschatologie (tj. nauky o posledních věcech člověka) pro děti. Samozřejmě že takovou fotku nemám. I když přiznávám se, že jsem tehdy uvažoval o tom, že bych ženu, resp. její tělo, připravené k odvozu, s kyticí žlutých tulipánů od Martínka na hrudi, vyfotil. Foťák se tehdy zasekl a já si řekl, že to tak má být a že to není třeba. Takže jsem dnes Martínkovi opakoval to, co jsem mu říkal již několikrát. Tedy že maminky tělo jsme dali do rakve a odvezli ho lidé, kteří to měli na starosti. Ostatně byl tehdy u toho, i když si to asi nepamatuje, což nevadí. Pak tělo dali do rakve, pak byl pohřeb a pak ho spálili. Popel nasypali do urny a urna je uložena v hrobečku na hřbitově, kam chodíme. Vzpomínám si, jak jsem byl na rozpacích, když jsem mu to kdysi vysvětloval poprvé. Chtěl jsem být k němu pravdivý a myslím si, že on to tak bere. Navíc jsem mu taky řekl, že tělo se stejně dřív nebo později rozpadne, je to taková naše schránka. Na druhou stranu to říkám celkem jasně a příliš se v tom nepitvám. Takže když se na to za chvilku ptal jakoby znovu, už jsem byl jen velmi stručný a zároveň jsem mu řekl, že sice chápu, že ho to zajímá, ale že to jednak už ví a jednak že není zase vhodné se bavit jen o těchto věcech. Hovor však pokračoval. Martínek je taková naše černá kronika, takže hned spustil, že denně umře plno lidí. Takže já na to, že se jich taky plno narodí.

Kluci však vytasili silnější "kalibr", který by nezasvěcené možná trochu šokoval. Přece jen se už počítám k otrlejším, takže mě to zase tak nepřekvapuje, přestože to tu dlouho nebylo. Martínek prohlásil, že by chtěl umřít, aby mohl za maminkou. Ondra se k němu přidal (myslím si, že Ondra tohle říkal dnes poprvé). Naštěstí mám celý arzenál reakcí. Kromě toho, že jim v klidu říkám, že o tom, kdy umřeme, my nevíme a ani o tom nerozhodujeme a není ani tak třeba, abychom se o to starali. Máme se snažít žít dobrým životem a dělat lidem kolem radost. A až přijde náš čas, tak nás Pán Bůh zavolá. A pro zpestření jsem hned takové volání předvedl. Jak už jsem psal výše, jsem celkem dobře naladěn, takže jsem se příliš nesnažil hrát na city tvrzením, že kdyby umřeli, tak by mi bylo smutno. Jen jsem jim důrazně připomněl naši dohodu, resp. jejich slib. Už několikrát jsme totiž mluvili o tom, že se o mne kluci postarají, až vyrostou a já budu "starej" (Ondra má občas ještě tu dětskou představu, že až on bude dospělý, tak já budu dítě a bude mě přebalovat a vozit v kočárku). A nejenom to, kluci mi kdysi slíbili, že mi koupí mojí oblíbenou značku auta, tj. Volvo a Ondra mi navrch slíbil Superb. A divili byste se, jak tento argument, tj. že mi slíbili péči a auta, okamžitě zabral. Martínek se zamyslel a pak se ptá, jestli by teda stačilo, kdyby se dožil sedmdesáti let, zda-li je to dost, což jsem mu potvrdil. Rozhodně se hned nikomu umírat už nechtělo.

Kromě toho Martínek se nad fotkami maminky zase trochu rozplýval nad tím, jak byla maminka hodná a krásná. Pak se mě ptal, jestli se znova zamiluju do nějaké jiné maminky nebo si počkám na konec světa (tj. kdy se zase všichni setkáme). S odpovědí jsem moc neváhal, takže mu hned odpovídám, že se znovu zamiluju a zároveň si počkám na konec světa. Dětská logika je však neúprosná: "Takže budeš mít dvě maminky!" Po chvilce však uznal rozumnost takového přístupu.

Zajímavé je i to, že se i Ondra začíná tématu maminky věnovat. Přesto ho trochu podezírám, že je to spíš napodobování Martínka. Ale už je dost velký na to, aby si uvědomil, že děti mají maminku a že nám chybí. Oproti Martínkovi si však myslím, že to zatím tak nějak neprožívá. Pro něj je důležitější tatínek, což je logické. Takže dnes se snad opět poprvé zajímal o obrázky, jak je on, Ondra, vyfocený s maminkou (dosud při prohlížení fotek maminky, což jsme ale zase nějakou dobu nedělali, se dožadoval svých fotek s tatínkem). Bohužel takových fotek příliš mnoho nemáme, navíc na fotkách, kde je malý Ondra, je maminka už viditelně nemocná.

No mohl bych přidat další smutně veselé příběhy, ale já myslím, že to stačí.

Jen pro zajímavost dodávám, že z 23 dětí ve třídě kluků ve školce, jejichž rodiče vyplnili kontakty na vyvěšeném seznamu, nebyl ve 4 případech uveden kontakt na tátu. A ve dvou případech, tj. u mých kluků, jsem neuvedl kontakt na mámu a políčko jsem proškrtnul.

Taky mě zaujalo, že po delší době se nám v nedávných dnech minimálně ve třech případech stalo, že někdo klukům říkal o mamince (třeba, jak z nás musí mít radost) a kluci svorně a zcela klidně opravovali, že my maminku nemáme a ručičkama ukazovali směrem nahoru. Dnes navíc projevili obdivuhodnou inteligenci, když v šatně ve školce obdivovali malou holčičku a říkali, že by chtěli taky takovou malou sestřičku. Tak jim maminka jejich nové spolužačky se šibalským úsměvem povídala, že to musí hlavně říct tatínkovi a zjistit, jestli by tatínek taky takovou holčičku chtěl. Aniž by zmínila maminku, tak jí kluci (teda nejdřív Martínek) řekli, že my maminku nemáme, že je "tam" a opět spolu ukázali směrem vzhůru. Já jen tuto skutečnost potvrdil a maminku jsem ujistil, že nemá žádný důvod, aby se omlouvala.

Jsme rád, že to celkem zvládáme a jsem zvědavý, jaký bude další vývoj. Tj. zda se vrátíme zase k běžnějšímu vzpomínání na maminku (tj. s menší intenzitou). Každopádně mě potěšilo, že mi dnes paní ředitelka, když krmila Ondru, říkala, že je stejně obdivuhodné, jak to zvládám a jak je Ondra šikovný (myslela hlavně mluvení, protože naopak tzv. obslužnost mu stále dělá problémy, ale je druhý nejmladší ve třídě).


PS: Ještě jsem si vzpomněl, jaký jsem nechtěně taky komik. Od konce srpna se snažím dělat doma trochu pořádek, neboť už mi to nějak přerůstalo přes hlavu. Jde to pomalu, ale snad i ta snaha se cení. Takže došlo i na hromadu plyšáků, která už byla delší dobu uložená ve skříni. Inspirován kamarádkou jsem se rozhodl, že je s klukama odvezeme někam potřebným dětem, asi do kojeneckého ústavu. Abych klukům přiblížil, že jsou někde děti potřebnější než oni, tak jim říkám, že to dáme dětem, které třeba nemají maminku. Kluci chvilku koukají a pak Ondra říká: "Nebo tatínka! A chudým dětem, co nemají hračky." A mně hned došlo, co jsem řekl za blbost. Ještěže mám ty svoje kluky, kteří mi hned pomůžou, když mi něco hned nedochází ;).