Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

středa 15. září 2010

Církevní reálie ve filmech

V neděli večer, ještě než jsem se vydal ukládat kluky ke spaní, jsem zaslechl začátek českého filmu Hlídač č. 47, který byl natočen na motivy románu legionáře, novináře a spisovatele Josefa Kopty (1894–1962).

Zaslechl jsem, že kněz v kostele podával lidem přijímání se slovy "Tělo Kristovo". To však odpovídá praxi až po reformách, provedených v liturgii po Druhém vatikánském koncilu, který se konal v letech 1962-1965. Pokud by se měl děj odehrávat ve starší době, tak by kněz podával přijímání nejspíš se slovy "Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam" (tj. Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši tvou pro život věčný). Pokoncilní praxe se vrátila zřejmě k původní jednoduché formuli, která se v průběhu dějin různě rozšiřovala a proměňovala a pokud vím, neexistovala jednotná a závazná praxe. Chápu však, že pro děj filmu, který jsem dál nesledoval nebylo tohle nijak podstatné.

O to více mě překvapil podobný omyl v seriálu České televize Vyprávěj, který jsem si nedávno pouštěl přes internet. Mám pocit, že se autoři seriálu docela snaží o autentičnost prostředí příběhu. Ve třetím díle první série s názvem Svatba po 32. minutě je krátká scéna ze svatby v kostele, která se odehrává za tmy v roce 1964. Novomanželé si vzájemně vyměňují prstýnky se slovy: "Evo/Karle, tento prsten je znamením věrnosti." Opět se však jedná o pokoncilní praxi, tj. jedna z možností zavedená obnoveným obřadem z roku 1969 (český překlad byl zveřejněn v roce 1970).

Ostatně dějiny snubního prstenu jsou zajímavé a rozmanité. V Římském rituálu (Rituale romanum, tj. liturgické knihy obsahující předpisy římskokatolické církve pro úkony vykonávané mimo mši, např. křest, biřmování, sňatek, pomazání nemocných, pohřeb) se dlouho uplatňoval antický zvyk, podle kterého při zásnubách nasazoval prsten jen ženich nevěstě (kromě jiného v tom bylo cosi majetnického a lidová tradice k tomu dodala i symboliku sexuální). Východní liturgická tradice, ale i některé západní liturgické tradice (např. mozarábská) naopak znaly oboustranné předávání prstenů již ve středověku.


Vím, že jsou to jen zcela marginální věci, ale všiml jsme si jich. Ostatně rozdíl mezí fikcí ve filmu a realitou je vděčné téma. Asi nejlepším příkladem jsou současné diskuse kolem filmu o Kájinkovi, jemuž byl věnovaný i včerejší diskusní pořad Kontexty. Ten jsem už zahlédl jen koutkem oka. Televize mi tu večer často běží jen jako určitá kulisa (dělá mi společnost, když už kluci spí), ale dělám u toho plno jiných věcí.

Ještě uvedu jeden příklad filmové fikce, tentokrát ne církevní ale historické. Ve filmu Statečné srdce s Melem Gibsonem, který byl inspirován skutečnou historickou postavou skotského sira Williama Wallace (1272-1305), je zmíněn jeho údajný milostný vztah s princeznou a později královnou Isabelou (ztvárnila jí nádherná francouzská herečka Sophie Marceau, např. o 11 let dříve hrála spolu s J. P. Belmondem ve filmu Veselé Velikonoce). Ve filmu je naznačeno, že William Wallas by měl být vlastně skutečným otcem budoucího krále Eduarda III. (1312-1377). Ten se však narodil až sedm let po popravě Williama Wallase. Ostatně princezna Isabela přijela poprvé do Anglie ve svých dvanácti letech, tj. dva nebo tři roky po smrti Wallase (Sophie Marceau bylo v době natáčení filmu 29 let).

Já vím, je to jen takové šťourání, které na umělecké kvalitě uvedených filmů nemá vliv...

6 komentářů:

  1. Teda, človeče... Nejako som k vám zablúdila síce len druhý raz, ale týmto presným výkladom (čo sa týka komentáru k "Hlídačovi") Ste ma totálne dostali... :-) Ak učíte dejepis, tak sú šťastní študenti, ktorí vás majú! :-) Nezvyknem komentovať, ale toto som musela... Pripomínate mi totiž jedného nášho profesora - dejepisára, ktorý tiež dokázal takto zaujímavo rozoberať veci (a hľadať chyby v histórii :-) ) takže sme ho milovali, lebo hodiny s ním boli fakt zaujímavé... (boli, lebo v roku 2009 som zmaturovala na gymnáziu, takže už tie hodiny nemám :-))
    Všetko dobré!
    Michaela.

    OdpovědětVymazat
  2. Zajímavé věci, historie ve filmu je vůbec zajímavé téma. Ale na dlouhou diskusi. Tak jen krátce doplním, že onu přezdívku neměl Wallace,ale že tak říkali skotskému králi Robertovi, který v tom filmu není vykreslen zrovna jako vzor ctností. Ale i to je marginálie,film je to hezký, nicméně u Vás jsem si ráda početla.

    OdpovědětVymazat
  3. A to vnímáš jen pár věcí. Přítel je posedlý :-) historií, ale jít s ním do kina na historický film je pak za trest .... on snad vůbec nevnímá děj .... přeháním, ale vždy něco najde

    OdpovědětVymazat
  4. Taky me dejiny moc bavi - ale divame-li se na komercni televizi, nelze ocekavat nic jineho, nez zabavu :-) Copak lze rozebirat Indiana Jonese (v podani charismatickeho, uzasneho Harissona Forda?) To se pak radeji divejme na Viasat History, National Geografic Canal, BBC Nature aj. Nema cenu hledat "chyby" ve scenarich umeleckych del. Od toho jsou umeleckymi dily, fakta se uci ve skole. Jinak to se snubnimi prsteny je zajimave.

    OdpovědětVymazat
  5. Naprosto souhlasím s autorem. Tohle se v historických filmech vidí často. Autor filmu by měl studovat prameny, nebo si přizvat odborného poradce.

    OdpovědětVymazat
  6. Jéé, to mě moc baví, jak to přesně podložíš. Bohužel s mým mužem to nejde, on se jen vždycky hrozně směje (obzvlášť v kině, je to pak ostuda), naposledy na Kajínkovi z profesního hlediska našel spoustu chyb, jemu to totiž taky vadí.

    OdpovědětVymazat