Ohlednutí za Vánocemi

Zdravím všechny čtenářky/čtenáře mého blogu v novém roce!

Nevím, jak to dělám/e/, ale ten začátek nového roku je vždy nějak náročný. O tom třeba někdy jindy. V neděli Křtu Páně (8.1.) sice skončilo liturgické období vánoční, ale přesto bych se rád ještě poohlédl za Vánocemi.

Už z příspěvku, vloženého na Štědrý den, je zřejmé, že jsme veškeré přípravy zvládli neočekávaně dobře, přestože advent nebyl zrovna jednoduchý (střídavě všichni tři nemocní, řada starostí atd.). Zatímco jsem byl před Vánocemi v jednom shonu a na klukách to bylo rovněž znát, tak si myslím, že Vánoce jsme si užili pěkně. To byl také můj cíl a jsem moc rád, že se vydařil.

Byl to pro nás skutečný svátek, skutečné vytržení z běžných dní a každodenních povinností. Hodně to bylo ovlivněno tím, že jsme nakonc nebyli doma a nebyli jsme sami.

Mám pocit, že kluci vnímají Vánoce především jako dobu, kdy se dostávají dárky. Nepovažuji to za nic špatného, ale jsem rád, že jsem jim snad mohl nabídnout i něco víc. Tátu, který snad byl po delší době zase trochu víc v pohodě, mohl se jim věnovat a nebyl zatížen tolika běžnými starostmi. Navíc mám pocit, že atmosféra Vánoc byla pro některé lidi ovlivněna úmrtím a pohřbem Václava Havla. Jakoby tyto události zintenzívnily závěr adventu a také následnou vánoční radost nad narozením Spasitele, díky němuž smíme věřit, že smrt v našich životech nemá poslední slovo.

Zmrtvýchvstání je sice velikonočním motivem, ale už Vánoce oznamují tuto naději. Kromě toho je tato symbolika silně spojena se světlem. Toho je před Vánocemi méně a méně, ale po Vánocích máme jistotu, že tma zcela nezíská nadvládu a že denního světla bude pomalu ale jistě zase přibývat. Ostatně my si to s klukama uvědomujeme intenzivněji od doby, kdy Martínkovi začala povinná školní docházka. Nyní vstáváme do tmy, ale těšíme se, až tomu tak nebude. Díky tomu, že máme stolní kalendáře s časem východu a západu Slunce (kluci tam mají i údaje o měsíci), tak se můžeme těšit docela konkrétně.

Mám pocit, že je pro mne čím dál tím těžší vybrat nějaký dárek pro kluky, který by je potěšil a zároveň by to nebyla vyslovená hloupost, drahá k tomu. Letos jsem opravdu dlouho nevěděl, co vybrat. Naopak řešíme problém, že jsme doma spíš zavaleni věcmi, takže bychom měli spíš probírat a vyřazovat. O to víc jsem byl rád, že se mi podařilo pořídit docela pěkné věci. Navíc kluci dostali ještě hodně dárků od příbuzných nebo známých. Až jsem byl překvapen, kolik toho bylo.


Samozřejmě jsem byl rád, že kluci měli radost. Zvlášť malý Ondra se téměř s každým dárkem pomazlil a v podstatě nad každým rozbaleným balíčkem volal: "Jééé, mikina /pyžamo, vojáčci, lego atd./, to jsem si přál!"

Po loňské dobré zkušenosti jsem kluky nechal, aby si něco konkrétního vybrali sami. Kvůli nedostatku volného času jsem něco dokonce s klukama koupil s tím, že to dostanou až pod stromeček. To byl třeba příklad velkého LEGA pro Martínka, které bylo výrazně zlevněné a já se obával, zda by bylo k dispozici i v době, kdy bych ho mohl koupit bez kluků. Naopak se na něj Martínek cíleně těšil a měl z něj asi největší radost. Ondra se tehdy při koupi dlouho domáhal toho, že chce LEGO hned. Pobavil mě však tím, když si vybrané LEGO pod stromečkem rozbalil. Byl to nakonec skoro jediný dárek, nad kterým nejásal a jen řekl "jééé, to už mám!" a hned ho předával Martínkovi. Tak jsem mu musel vysvětlit, že ho ještě nemá, že tohle je to koupené. Jak jsem napsal, u Ondry bodovalo téměř vše, ale asi největší radost měl z malých vojáčků. To byla pro mne zvláštní věc, protože o ně si řekl jen pár dní před Vánocemi. Už před časem jsem klukům dal plno svých vojáčků, indiánů, rytířů atd., takže jsem měl pocit, že jich mají dost. Cestou do školky mi jednou Ondra vysvětlil, že ti patří Martínkovi a že on by chtěl mít taky takové. Štěstí bylo, že jsme je asi den předtím viděli v nedaleké hrčkárně, takže jsem je mohl hned pořídit.

Jsem si vědom, že ta moje pozornost, věnovaná dárkům pro kluky, může na někoho působit hodně materiálně. Rozhodně nepatřím k těm, kteří si myslí, že dárky jsou pro děti to nejpodstatnější. Naopak mám pocit, že mnohé věci klukům odmítám jen tak koupit. Zvlášť když jsou nyní ve škole a školce, tak mají takových podnětů na různá přání poměrně hodně. Je to vždy celkem vhodná příležitost k rozhovorům na tato témata. Přestože zvlášť Ondra si občas zkouší něco vynutit "teď a hned", mám pocit, že to s klukama docela zvládáme a že kluci netrpí nějakou frustrací, že nemají vše, nač si ukáží nebo vzpomenou nebo co mají jejich kamarádi.

Vtipné bylo to, když mi Martínek vyprávěl, co děti dostávaly pod stromečkem. Jeho LEGO se prý umístilo až na druhém místě. Nejoblíbenějším dárkem byla prý "empétrojka". Po chvíli mi Martínek řekl: "Abych ti, tatí, pravdu řek, tak ani nevím, co to ta empétrojka vlastně je." Tak jsem mu to vysvětlil a ještě snad doplnil to, že si myslím, že si mnohem víc vyhraje s tím LEGEM než s "empétrojkou". Na tom jsme se spolu shodli.

Jsem zvědav, jak budou kluci podléhat tlaku okolí, třeba i v tomto ohledu (tj. vlastnictví určitých věci, co jsou IN), a nakolik zvládnou zůstat sami sebou. Podle informací rodičů starších dětí to dnes může být mezi dětmi docela vážný problém, vedoucí třeba i k šikaně těch, co nejsou IN. Já si na nic podobného nepamatuji a nevzpomínám si, na rozdíl od některým mých vrstevníků, že bych nějak prožíval frustrující nedostatek nějaké věci ze školních let.

Spíš jen pro zajímavost fotka Martínka a jeho dárků. Ta elektronická stavebnice Boffin mě zaujala. Dal jsem jí jako tip na dárek pro Martínka po dlouhém hledání v obchodě. Sám jsem na ní byl zvědavý a nakonec to byla klasická scénka, kdy si táta hraje s hračkou, kterou dostal jeho syn. Je to přece jen ještě trochu složitější, takže to zatím stavíme jen spolu. Na druhou stranu je to věc, nad kterou budeme moct trávit společné chvilky.

Byly to opravdu příjemné Vánoce a já jsem něco takového potřeboval. O to víc na to vzpomínám nyní, kdy jsme zase doma, v tom našem skladišti a musím se starat téměř o vše. K tomu všechny možné starosti, které jsem mohl na chvilku hodit za hlavu. Navíc jsem využil možnosti, že jsem mohl na chvíli vyrazit vždy jenom s jedním klukem a mohl se věnovat pouze jemu. Je to zajímavý fenomén, který pozoruji minimálně od září, kdy šel Martínek do školy a Ondra začal do školky chodit sám. Samozřejmě mnohem déle jsem vnímal, že jsou kluci rozdílní, ale přece jen zvlášť Ondra se nyní proměnil a tak nějak osamostatnil, takže čas s ním je zajímavější. I když je náročné, protože většinou pusu nezavře.

Nebyli bychom to my, kdyby nás i o Vánocích trochu nepotrápilo zdraví. Tentokrát to byl Martínek, který dvakrát v noci nečekaně blinkal. Myslel jsem, že má nyní poměrně rozšířenou střevní chřipku, ale naštěstí jsme se nikdo nenakazil a bylo to vždy jednorázové. Nakonec se ukázalo, že prostě s něčím bojoval. Po dvou dnech ve škole v novém roce si stěžoval na silné bolesti břicha, měl průjem a musel zůstat doma. Dnes jsme to tedy zkusili se školou znova, jen jsem si ho vyzvedl před obědem, abych mu uvařil dietnější jídlo sám. Tak uvidíme.