Martínek jedničkář

Byl jsem docela rád, že jsme dopředu věděli, jaké bude dnes vysvědčení. Paní učitelka mi to řekla už minulý čtvrtek, kdy jsem nechal Martínka kvůli nevolnostem doma. Bylo mu špatně už ve středu ve škole, ale nechtěl zůstat doma, protože se bál, že nedostane vysvědčení.

Takže to pro nás nebylo překvapení. Na druhou stranu Martínek ví, že samé jedničky nemá zadarmo a že se musel snažit. Konkrétně v češtině paní učitelka začátkem ledna tvrdila, že to jednička nebude, ale Martínek to zvládl. Snad jsme to tak trochu zvládli spolu.

Pro mne byl nakonec důležitější dnešní rozhovor s paní učitelkou. Využil jsem toho, že jsem oba kluky vyzvedával až odpoledne a zašel jsem za paní učitelkou. Považuji za důležité nejenom udržovat vzájemný kontakt, ale chci se zajímat o postupy a postřehy paní učitelky. Zároveň jsem blíže vysvětlil nějaké věci. Například určitou Martínkovu labilitu nebo jak to nazvat. Možná častěji než děti v jeho věku sem tam nemá svůj den, takže mu dávno naučené věci prostě nejdou. To není snaha jej za každou cenu omlouvat, ale prostě je to moje zkušenost. Stačí to pak jen natrénovat a je to zase v pořádku.

Rovněž jsem paní učitelce řekl, že je Martínek více citlivý na to, jak je okolím přijímán. Tedy že třeba její poznámka před ním o tom, že je nejhorším, v něm přece jen utkvěla a při nějakém neúspěchu jí připomínal. Nebral jsem to jako výtku, spíš jsem paní učitelce vysvětloval, že Martínkova zkušenost a absence maminky přece jen vede k tomu, že paní učitelku vnímá možná silněji než jiné děti. Už ve školce měl k paní učtelce vřelý a přátelský vztah.

Bylo to fajn, zvlášť když s Martínkem nejsou žádné velké problémy a jedničky si i podle paní učitelky zasloužil. Jen je třeba říct, že zdaleka je nedostali všichni, přestože je to jejich první vysvědčení.

Dost mudrování. Udělal jsem, co jsem považoval za správné a teď se můžeme oba radovat nad pěkným vysvědčením.