Už jsem tu kdysi o jednom svém snu psal. Dnes si říkám, že bych mohl přidat další.
Budu se opakovat, ale to snad nevadí. Vím, že sny jsou intimní věcí, že se jich někdo téměř bojí, někdo v nich hledá tajemné vzkazy či klíč k tomu, co jej čeká atd. Já jsem psal, že v tomto si připadám poněkud prostoduchý a jsem za to rád. U mne jsou sny většinou nějakou projekcí mých zážitků, pocitů nebo starostí. Samozřejmě jsem měl kdysi řadu snů, které mě trochu strašily nebo děsily. Např. jsem "neuhlídal" svého mladšího bráchu (bylo to v době, kdy byl ještě malý a já ho míval na starosti; rozhodně bych v tom nehledal nějaké znamení, že předčasně zemře). Později převažovala noční můra, že se na mne doma někdo dobývá nebo ke mně leze oknem (to zase byla doba, kdy jsem býval v bytě převážně sám). A v roli otce se mi zase několikrát zdálo, že jsem neuhlídal především malého Ondru (opět jakási projekce starostí o našeho nejmenšího). Vše považuji za celkem přirozené, zvlášť když to byly spíš výjimečné záležitosti, které mě nijak psychicky nevyčerpávaly.
Určitě se mi zdají sny skoro každou noc, ale máloky si je pamatuji. Tentokrát jsem měl to štěstí, že jsem si nějaké útržky zapamatoval, ačkoliv mám pocit, že to nebyl nějak emocionálně nabitý sen.
Nejprve je to obraz mé ženy. Byla přede mnou, usmívala se na mne, snad jsme se i objímali ale tak, že jsem jí viděl do tváře. Ta tvář přede mnou rychle stárla, až se proměnila téměř na kostru a pak se mi v náručí rozpadla či zcela zmizela. Nebylo to veselé, ale ani to nebylo nijak trýznivě smutné nebo strašidelné. Prostě se to stalo.
Klapka, střih nebo prostě výpadek paměti a byl tu další sen. Byl jsem, ani nevím proč, zřejmě ve Španělsku. Takový byl alespoň můj pocit. Měl jsem nějakou ženu, Španělku. Párkrát jsem jí viděl, zřejmě nebyla špatná a měla mě ráda. Já jí měl taky rád, i když "velká láska" to asi nebyla. Zajímavé bylo, že mi v paměti utkvělo pouze to, že měla hodně moc chlupatá záda. Téměř dlouhou srst dole na zádech, místy trochu prošedivělou. Když jsem jí tam pohladil, vždy se na mne na chvíli otočila a mile se podívala. Tak nějak si uvědomuji, že jsme měli dvě děti, dokonce dva kluky. Zda to byli ti moji, nemohu s jistotou říct, neboť to tam nehrálo roli. Zajímavější bylo to, že jsme byli ve Španělsku a já španělsky neumím. Jen tu a tam něco pochytím a odvodím si, ale je to velmi málo, skoro nic. Každopádně se svojí španělskou ženou jsem moc nemluvil. Nerozuměl jsem moc ani její rodině, ani lidem kolem. Ovšem nevadilo mi to a zřejmě ani lidem kolem. A teď přichází to nejzajímavější. Žili jsme v nějaké velké a moderní knihovně. Byla veřejná, mnohapatrová, takže jsem tam potkával plno lidí, ale jak jsem už psal, nijak zvlášť mě nevytrhovali, protože jsme toho moc nenamluvili. Chovali se tam všichni k sobě ohleduplně a slušně. O děti bylo postaráno, ani ve snu nevystupovaly. Jen vím, že byly. A já byl spokojený, neboť jsem měl rodinu a hlavně velkou knihovnu, kterou jsme nikdy nemohl projít celou.
Snad mi ani nikdo nepište nějaké pokusy o výklad takového snu. Ani se tím nehodlám dál zabývat. Můj laický výklad je zcela jednoduchý: Prostě se stává, že život nevyjde tak, jak by si člověk přál nebo plánoval (viz obraz rozpadající se ženy). To však není důvod, aby člověk nežil život dál tak, jak umí a nebyl spokojený s tím, co má, ať už se vztahem, prací nebo koníčky (viz prostředí, kde jsem lidem kolem tolik nerozuměl, ale nijak mě to netrápilo a ani oni mě nikam netlačili; do toho ten spokojený pocit, že jsem "doma" v knihovně, která se mi neomrzí, stále mohu poznávat něco nového a ani mi nevadí, že to není výlučně moje, tj. ta knihovna byla veřejná a já se necítil druhými ohrožen ani omezen).
Žádné komentáře:
Okomentovat