Pilný školák

Martínek dnes předvedl své dvě tváře. Nejprve popíši tu "školákovskou".

Dnes mi cestou ze školy hlásil jednu jedničku (z matematiky) a jednu dvojku (ze čtení). Martínka jsme vyzvedli s Ondrou, když jsme šli od paní doktorky. Výsledky prosincového důkladného imunologického vyšetření ukázaly, že Martínek i já máma oslabenou imunitu, naopak Ondra by měl být fit. Jakoby to Ondra chtěl potvrdit tím, že cestou od paní doktorky už zase byl celkem fit. Ostatně ani paní doktorka na něm nic nenašla, ale i tak má mít dietu a zůstat alespoň do středy doma.

Martínek plánoval, že ještě musí dodělat nějaký úkol do hudebky. Doma však trochu nezvykle sám požádal, aby si stejně jako Ondra mohl jít odpočinout. Nebyl jsem proti, vždyť včera jsem mu v puse ošetřoval dvě afty a vidím, že je to prostě permanentní zápas s nějakými bacily. Nakonec oba kluci tvrdě usnuli a vzbudili se akorát tak, že byla chvíle na svačinu a na cestu do hudebky. Ondru jsem musel přece jen tahat z postele. Chvíli jsem přemýšlel, jak to zařídit, ale nepřipadal mi zase až tak nemocný, abychom se nemohli projít. Vždyť venku docela řádil a teď jsem viděl, že se mu prostě nechce, takže mi připomínal, jak je "nemocný".

Martínek musel ještě v rychlosti napsat řádku not, což je prý jednoduché. Já z toho neměl radost, protože nechci, aby si zvykal, že bude dělat úkoly v rychlosti a na poslední chvíli. Na druhou stranu tohle je přece jen hudebka a měl napsat pouze řádku půlových not h1.

Výprava byla přece jen pomalejší a s Ondrou jsme nemohli jít tak rychle. Takže jsme do hudebky dorazili se zpožděním. Cestu jsme si alespoň vyplnili tím, že jsem Martínka zkoušel z not. Sám si to přál a střídali jsme dotazy, jak na umístění not (např. která nota je navlečená na první lince?), tak na jejich název (např. kde je nota h1). Martínkovi to stále jde velmi dobře a má z toho radost (já samozřejmě taky). Naštěstí když jsem Martínka přivedl do třídy, tak jsem viděl, že děti stejně stály ve dlouhé frontě a paní učitelka jen každému kontrolovala notový sešit, zřejmě úkol. S Ondrou jsme raději seděli skoro venku, na chodbě u vchodových dvěří. Jednak tam byl čerstvější vzduch a jednak jsem si říkal, že bychom v případě nevolnosti vyšli ven. Ondra byl spíš jen otrávený. Naštěstí jsem tentokrát s sebou úmyslně vzal knihu o zajímavostech ze světa zvířat, což Ondru velmi bavilo, takže čas nám rychle utekl.

Po skončení výuky jsem ještě pro jistotu zašel za paní učitelkou a omluvil jsem se, že Martínkův pozdní příchod je moje vina, neboť druhý syn není fit, tak jsme to dřív nezvládli. Paní učitelka mě ani nenechala domluvit a hned mi říkala, že to nevadí. Navíc Martínka velmi pochválila, prý všechno výborně ví a zná, takže je vidět, že se mu zřejmě hodně věnuji. Popravdě jsem reagoval, že mu to prostě jde a že ho to baví. Raději jsem nezmiňoval, že ty úkoly tak nějak děláme na poslední chvíli.

Každopádně taková pochvala byl ten pravý balzám, který jsem zrovna potřeboval. Mám pocit, že nestíhám, nezvládám. V hlavě mi vrtá, co trápí v bříšku Ondru, jak budeme s Martínkem posilovat imunitu a plno dalších věcí. Pokud je však vidět, že se klukům věnuji a že jsou šikovní, tak to skutečně potěší.


Doma nás čekal úkol z češtiny: Přepis části textu ze slabikáře. Byl to docela oříšek, ale Martínek prokázal obdivuhodnou vytrvalost. Chtěl jsem, aby si text nejprve přepsal do našeho cvičného domácího sešitu. Martínek se poslední dobou dožaduje, aby byl doma známkován. Pokud vím, chtěl to od hlídání a já sám si nepamatuji, že bych jej dosud známkoval. Ostatně Martínek ví, že paní učitelka a já jsme přísní.

Zatímco paní učitelka jako nejhorší známku dává údajně trojku, já jsem se napoprvé vytasil hned s pětkou. Samozřejmě jsem to procházel s ním a všechny chyby jsem mu ukázal. Martínek souhlasil s druhým pokusem. Zaznamenal jsem zlepšení, ale líp než na tři jsem to opět neviděl. Třetí pokus byl zase o něco lepší, ale shodli jsme se, že to chce ještě vylepšit. Trval jsem na tom, že si to má ještě zkusit. Na dalším pokusu se zřejmě podepsalo to, že Ondra odběhl do pokoje a Martínka rozptyloval. To už nás to oba trochu přestávalo bavit, takže Martínek zajásal, když jsem ho po pátém pokusu konečně shledal způsobilým, aby text napsal do sešitu do školy. Skutečně až na pár oprav (zvlášť v cvičném sešitu jej neučím na zmizík, který "vše vyřeší") to bylo dobře. Konečně jsem ho i přiměl k tomu, aby v textu zachoval řádky tak, jak je uvedeno v učebnici. Martínek sice trochu protestoval, že mu paní učitelak vytkne, že měl psát až na konec řádku, ale v tomhle jsem trval na svém. Kdyby něco, tak ať řekne, že jsem to takhle chtěl já. Uvidíme.

Do školního sešitu sice nakonec udělal jednu chybu, že zapomněl na jedno písmenko ve slově, ale za to jsem se nezlobil. Naopak jsme ho pochválil za vytrvalost. Znovu jsem zopakoval, aby si uvědomil, jak se opakovaným cvičením zlepšil a že je to stále lepší a lepší. Chybku jsme pak společně se zmizíkem spravili, jak to šlo.

K dokonalosti snad už jen stačí, abych někde našel a používal razítka s číslicemi.