Jak s klukama mluvíme, třeba i o rakovině

Mrzí mě, když si někdo myslí, že si s klukama libujeme v morbidních řečech. Třeba to tak někdy působí, ale to je tím, že se s klukama bavím téměř o všem. A vůbec to není jen o smrti blízkých. Například dodnes se musím usmívat, když kluci někde zaslechli, že když se někdo zamiluje, tak se chová jako blázen. Ptali se mně, co já a já v podstatě hned odpověděl, že jasně, že jsem se taky zbláznil, když jsem byl zamilovaný. Vykulili na mne oči. Tak jsem jim říkal, že to určitě taky zažijí, že budou štastní, pak zase nešťastní, až je nějaká holka nebude chtít. Budou mít možná pocit, že bez ní nemůžou být, ale pak se najde zase jiná a tak dál. To už se klukům zase vrátily oči do normálu a začali vymýšlet, jak to budou dělat a snášet oni.

Je jasné, že úmrtí blízkých lidí, které nás provází asi trochu častěji, než bývá zvykem, kluci vnímají a berou jako normální součást našeho života. Ostatně kdyby tomu bylo jinak, bylo by to na pováženou. Popírání skutečnosti nebo trýznivé mlčení je naopak příznakem problému. Kromě toho já jsem už jako dítě zažil dvojí přístup. V rodině otce se o některých věcech prostě nemluvilo. Pamatuji si hlavně na nemoci a peníze. To najednou jako když utne. O úmrtí samozřejmě ani nemluvě. Ponechám stranou až takové patologie jako bylo zavírání oken babičkou, když se rodiče hádali atd. Jako by důležitější bylo, co by si lidé pomysleli než to, co se doma odehrává. Naopak zkušenost s mojí mámou byla opačná a leckdy byla vůči mně otevřená až moc. Naučilo mě to však, že je možné mluvit téměř o všem. Snad jen je třeba myslet na vhodnou míru.

Ale zpět k těm našim "morbidním" řečem. Třeba náš pondělní hovor s Ondrou...


Musel jsem Ondru popohnat z kluziště, protože jsme museli pro Martínka do hudebky. Ondra samozřejmě prskal. Nechtělo se mu, ale musel. Tak pořád nespokojeně brblal.

Kromě jiného říkal: "Tatííí, ty jsi ale..."

"Drsnej?", doplnil jsem ho, protože vím, co poslední dobou říká. Debaty o jiném tatínkovi, kterého by si chtěl najít, když jsem mu zrovna nešel na ruku, máme snad už za sebou. Ostatně nejlepším řešením bylo, když jsem na ně reagoval klidně, zeptal jsem se ho, kdy mu mám nachystat věci a řekl jsem mu, že se stejně vrátí, protože lepšího nenajde. Navíc Ondra má teď celkem bojovné nálady, pořád si hraje na nějaké bojovníky nebo hokejisty, takže být drsnej vlastně není zase tak špatná vlastnost.

"Jo, drsnej," přitakal Ondra a museli byste slyšet, jak to "drsnej" Ondra říká a jak se u toho tváří. Protože pak teprve to "drsnej" vynikne a cítili byste, že struhadlo je proti tomu hlaďounké.

Tak jsme spolu šli, Ondra se tvářil nepřátelsky, já mu sem tam něco řekl o tom, že pro Martínka prostě musíme. Podstatné v takových chvílích je, že jej pevně držím za ruku a jdeme. V podstatě u kluků neznám situace, kdy se zaseknou, třeba si lehnou nebo sednou či prostě jen stojí a odmítají cokoliv dělat, natož někam jít. To kluci nedělali a jsem za to vděčný. Dokonce odmítám Ondrovi slíbit, že se na kluziště vrátíme s Martínkem. Nebyla by to pravda. Musíme ještě nakoupit a pak už bude pozdě. Raději snáším jeho rozladění, než bych ho zklamal nereálným slibem výměnou za trochu klidu. Ostatně není to žádný velký konflikt.

Já se na Ondru nezlobím, taky bych se třeba klouzal, ale nejde to. Nakonec i Ondru to za chvíli přestalo štvát. Jak ho to nebavilo, tak si najednou začal stěžovat, že ho bolí nožičky. Prý už nemůže a když půjdeme dál, tak mu nožičky upadnou. Reagoval jsem, že to nevadí, že je sebereme až půjdeme cestou zpátky. Ondra však protestoval, že to mu pak upadne celé tělo. Jenže to už jsme pod malým kopečkem, který je třeba překonat, což Ondra má rád. Ptám se, zda to zvládne, i když má bolavé nožičky a hlavně zda je taky dostatečně "drsnej". Najednou byl "drsnej" dost a na kopeček jsme spolu hbitě vylezli.

Nahoře pokračuje cesta. Na chvíli jsem vzal Ondru do náruče. Nejprve jsem zkoušel, zda mu neupadnou nohy, ale ty, jak se zdálo, držely ještě docela pevně. Chvíli ho nesu a říkám mu: "Ty se máš, že máš takového tátu. Když tě bolí nožičky, tak tě chvíli ponese. Já bych chtěl taky, aby mě někdo nesl."

To už se Ondra zubí od ucha k uchu a říká mi: "Ale ty jsi měl taky tátu. Jenom ti umřel."

"To není fér," reaguji vesele, "já bych chtěl taky chvíli nést."

Už nevím, jak se to přesně seběhlo, ale vzpomínám si, že Ondra reagoval: "Já za to nemůžu, já jsem tvého tátu nezabil."

Atmosféra byla uvolněná, tak jsem si mohl dovolit pokračovat: "Fakt ne?"

"Ne," řekl Ondra, "zabila ho rakovina."

"To jako že ho štípnul rak?" pokračuji (Ondra je ve znamení Raka).

"Tatííí," směje se Ondra, "to néé. To je přece nemoc."

"Aha, já myslel, že to souvisí s rakem, když se to jmenuje rakovina," tvářím se, že už tomu rozumím.

Dal jsem Ondru zase na zem a přitom jsme se trochu pošťuchovali. Ondra na mne: "Ale já jsem rak, já tě štípnu klepetem... A ty mě zase nabereš na roh, protože jsi kozorožec." Tak jsem ho popichoval prstama jako rohama a ocenil jsem, že už si nepopletl mé znamení. Donedávna pořád říkal, že jsem ve znamení "nosorožce".

Podstatné je, že jsme přitom stále šli směrem k hudebce. Po chvíli jsme přestali blbnout, Ondra mi podal své klepýtko (tedy palec a ukazováček) a šli jsme dál.

Nakonec jsme vyzvedli Martínka z hudebky a ještě pak stihli vyřídit plno věcí. Taková komunikace přispěla k dobré atmosféře rozhdoně víc než kdybych se tvářil, že o některých věcech se nemluví a nežertuje.


To byla jen malá ukázka našich hovorů. Uznávám, že se v našich hovorech častěji objeví téma nemoci nebo smrti, ale rozhodně to není pořád jen o tom. Považuji to za normální vzhledem k okolnostem a našim zkušenostem.