Tak jsme se dočkali první sněhové nadílky letošní zimy i u nás! Bylo to dnes, v pátek třináctého, kolem 17. hodiny. My měli to štěstí, že jsme byli na poště, zatímco venku nasněžilo. Vyšli jsme celí nadšení, zvlášť kluci. Byla už skoro tma a já stejně neměl foťák, takže se musíte spokojit s mým popisem. Skvělé bylo především to, že sníh napadl rychle, takže jsme mohli být první, kdo dělá stopy. Před poštou to samozřejmě moc dlouho nešlo, neboť tam byl provoz. Dostal jsem však dobrý nápad a hned jsme zamířili k nedalekému parku, kde zrovna nikdo nebyl.
Nejdřív jsem napsal klukům do sněhu TÁTA, ale pak jsme začali běhat po čerstvě zasněžených cestičkách a klouzat se. Na rozcestí jsme se na chvilku rozdělili, aby každý dostal svůj díl nepošlapaného chodníku. Poté, co každý splnil svůj úkol, tedy pošlapal různým způsobem "svojí" cestičku, jsme se zase sešli. Samozřejmě to vše se odehrávalo jen v malém okruhu několika málo metrů a kluky jsem měl stále na dohled.
Pak se kluci chvíli koulovali nebo jen tak házeli sněhové koule. Šlo to velmi dobře, protože sníh byl mokrý. Brzy jsem kluky mírnil, neboť nás ještě čekal nákup a kluci měli jen tenké pletené rukavice.
Každopádně nám ta chvilka stačila, abychom se vyřádili a pěkně si užili čerstvé sněhové nabídky. V obchodě pak Martínek několika prodavačkám onamoval, že venku napadl sníh. Cestou domů už byla na chodníku jen ošklivá čvachtanda. Nám to však nevadilo, protože jsme si to předtím užili.
Je dobře, že nám ke skutečné radosti leckdy stačí velmi málo.
Navíc já jsem rád, že se mi snad podařilo alespoň dočasně překonat "novoroční krizi, o které se možná ještě někdy zmíním. Ostatně dnešní den, ačkoliv je pátek 13., se podařilo několik věcí. Třeba Martínek si ve škole "vyjednal" jedničku z češtiny za slib, že se bude snažit. Skvělé je to nejenom kvůli problémům, které nás tento týden se školou provázeli. Martínek po měsíční absenci podle učitelky hodně zaostával a já ho doma povzbuzoval, že to jistě dožene a že určitě pomůže, když se bude snažit a paní učitelka tu snahu uvidí. Díky této zkušenosti zažil, že to tak skutečně může fungovat.
Rovněž se nám celkem daří zacházet s časem a domlouvat se. Třeba dnes jsem se cestou ze školy s klukama domluvil, že když si odpočinou (do 15:00), pak nasvačí, zajdou se mnou na poštu a nakoupit (ještě jsme chtěli procházkou zajít na hřbitov, ale to byl už nereálný plán), tak pak si budou moct večer zahrát hry. Kluci to pochopili a přijali. Zvlášť Martínek nás oba s Ondrou povzbuzoval, aby se to stihlo. Skutečně se to stihlo, takže si kluci zahráli. Opět vím, že taková motivace a zkušenost, že to funguje, je mnohem lepší než zlobení se a nějaké hrozby.
Kromě toho se kluci víc zapojují, nenechávají všechno na mne, i když samozřejmě v rámci svých možností. Každopádně oproti předvánočnímu období je to přece jen změna, tak doufám, že nám to "společné táhnutí za jeden provaz" vydrží.
Žádné komentáře:
Okomentovat