Příspěvek na téma smíření s úmrtím blízkého člověka

Diny se na svém blogu ptala na pocity lidí, kterým zemřel někdo blízký, zda zažili pocit smíření. V komentářích se sešla řada zajímavých zkušeností. Já jsem nakonec taky přidal pár řádek, které nakonec publikuji i zde.

Už jsem psal v takovém malém vzpomínání, že letos to tříleté výročí úmrtí mojí ženy a maminky kluků připadá symbolicky na Velký pátek.

Milá Diny,
dobré téma jsi zvolila a myslím si, že termín „smíření“ je zcela přesný, i když někdo by volil jiná slova. /Moje máma třeba říkávala, že se smrtí vlastního dítěte se jako máma nemůže smířit, ale musí se s tím naučit žít dál./ Samozřejmě jsme každý jiný, jinak vnímáme a uvažujeme a každý jsme prožili a prožíváme něco jiného, svůj jedinečný životní příběh. I proto je dobré se o něj podělit a třeba se i obohatit…

Tento týden to budou tři roky od smrti mojí ženy, za měsíc dva roky od smrti mámy. Dvě nejdůležitější ženy mého života… A dalo by se pokračovat, protože na pomyslném „druhém břehu“ je už řadu let i můj mladší brácha (zemřel v 18) i prarodiče z obou stran (ti ze strany mámy zemřeli ještě před mým narozením, když bylo mojí mámě 19 let)… Nyní i můj otec zápasí se zákeřnou nemocí a mrzí mě, že ani za takové situace spolu stále nemůžeme najít nějakou společnou řeč, i když si myslím, že se o to docela snažím…

Do toho občas klukům (kteří toho o smrti ví zřejmě víc než řada jejich vrstevníků) pravdivě odpovídám, že tu s nimi nebudu věčně a že nikdo nevíme, kdy zemřeme, ale neměli bychom se kvůli tomu trápit už dnes a nežít pěkně, radostně a naplno.

Myslím si, že tu realitu smrtelnosti a nesamozřejmosti zdraví a života musím vzít na vědomí a smířít se s ní/nebo chcete-li, přijmout jí jako realitu/, pokud se nechci úplně zbláznit. Vždyť těch každodenních starostí je už takhle dost.

Děkuji Bohu, že mi dává sílu, abych na zemřelé blízké mohl vzpomínat především s vděčností za společné chvíle, za vše, co jsem od nich mohl přijmout…

Myslím na všechny, kteří zápasí s nějakým trápením, zvlášť se ztrátou blízkého člověka. Přes velkou bolest přeji všem, aby nalezli sílu a chuť do dalšího života!

Martin

PS: Nechci to tu zneužívat k nějaké „křesťanské propagandě“, ale právě o Velikonocích si připomínáme, že smrtí vše nekončí, jak věříme nebo chcete-li, abych neopomněl i „předkřesťanskou rovinu“, že po každé zimě přijde opět jaro a nový život…