Dvě rozdílné povahy

Každou chvíli si uvědomuji, jak jsou oba kluci rozdílní. Čím jsou větší, tím je to zřejmější. Navíc když jsme teď s Ondrou doma "osiřeli" - Martínek už šel do školy - tak je ještě víc příležitostí, abych tu rozdílnou povahu kluků zažil.

V naší malé koupelně máme větrák, jedno světlo na stropě a jedno nad zrcadlem. Většinou si vystačím se stropním světlem. Martínek za mnou někdy při koupání zajde, pustí mi větrák a zapne druhé světlo, asi aby mi udělal radost. Na moje děkuji odpovídá veselým: "Rádo se stalo, tatínku!" a zubí se od ucha k uchu jako sluníčko.

S Ondrou jsem nedávno zažil zcela opačnou situaci. Nevyspaný a rozlámaný po noci, kdy zase Ondra exceloval v kašlání (jsme poslaní zase na nějaká další vyšetření, ale já jsem z toho už celkem zoufalý, protože je to tak nevyzpytatelné, únavné a navíc mám o něj samozřejmě starost), jsem se v koupelně probouzel a zároveň se chystal trochu zušlechtit. Dopřál jsem si ten luxus a v koupelně jsem si zapnul všechny tři výše zmíněné spotřebiče. Když si šel Ondra ze záchodu umýt ruce, rozhlédl se svým kritickým pohledem a řekl mi: "Tatíí, proč tu máš zapnuté všechny tři? To přece nepotřebuješ." Byl jsem překvapen jeho přístupem, takže jsem se téměř nezmohl na slovo. Ondra si utřel ruce, mezi dvěřmi se otočil a řekl: "Takže to světlo nad umyvadlem nepotřebuješ." Odešel a zhasnul jedno světlo.

Bylo to pro mne překvapivé. Až po chvíli jsem si vzpomněl, že by se mohl slitovat a světlo mi zase rozsvítit, když mu vysvětlím, že se chci taky oholit. Tak jsem na něj volal, ale on nereagoval, asi neměl náladu smlouvat. Až po nějaké době mi přišel říct, co dělají jeho autíčka. Při té příležitosti jsem ho přece jen přemluvil, aby mi kvůli holení znovu rozsvítil i druhé světlo. Nakonec to udělal, ale pro změnu se začal vyptávat, k čemu potřebuji mít zapnutý větrák. Už to vypadalo, že mi to opět neprojde, ale nakonec se nade mnou slitoval a dopřál mi ten luxus tří spotřebičů.


Díky tomu jsem si znovu říkal, jak jsou oba kluci různí a jak jsem za to vlastně rád, i když je to někdy náročnější. Martínek je šikovný, ale zase hodně důvěřivý a někdy mi připadá jako takový moula. Připadá mi v tom mne. Já byl navíc jako dítě takový mamánek, držící se maminčiny sukně, že jsme prý stál a brečel za dvěřmi záchodu, když si máma musela odskočit. V tomhle Martínek prožil něco, co si vůbec nedovedu představit, protože on byl s maminkou jedna ruka jen dva roky. Pak zažil, že se nejenom narodil brácha (tj. konkurence, ale vzhledem k okolnostem a dramatické změně, to zřejmě ani tak neprožíval), ale hlavně jeho oblíbená maminka nejprve ztratila hlas a schopnost mluvit, potom ulehla a slábla tak dlouho, až nakonec zemřela a odešla z našich životů...

Naopak Ondra je svůj. Je fakt, že s ním se život doslova nemazlil už brzo po jeho narození. Nejenom, že s námi už od svých pěti dní obrážel nemocnice, dokud mohla žena kojit, ale pak přešel na lahvičky a já jsem se mu ani při největší snaze nemohl tolik věnovat. Děti jsou adaptabilní a Ondra si zvyknul, uměl se sám zabavit a už jako malé miminko spokojeně usínal sám v postýlce (Martínek nejraději usínal ve velké posteli s maminkou, nejlépe u jejího prsa). Navíc je i jiná povaha než jsem byl já. Tehdy na maminčině pohřbu, když mu bylo deset měsíců, příbuzenstvo ženy říkalo, jak moc se jí podobá, zřejmě i povahou. Zdaleka si toho nenechá tolik líbit jako Martínek, i když na druhou stranu je oproti Martínkovi víc ukňouraný, jindy zase nespokojený a stěžuje si na každou maličkou bolístku.

Nedávno jsme jeli k doktorce a na zastávce se s klukama dal do řeči nějaký starší pán. I tady se ukázala rozdílná povaha kluků. Zatímco Martínek ochotně odpovídal na všechny otázky, Ondra byl chvíli zticha a pak se pána zeptal: "A jak se jmenujete vy?" "Odkud jste?" Bylo to velmi dobré a já Ondru pochválil, protože se mi líbilo, že si zachoval odstup a navíc pánovi nastavil zrcadlo, jaké to je, když se někdo vyptává. Naopak Martínka musím často upozorňovat, že cizím lidem nesmí všechno říkat.

No je to s klukama zábava, jen aby už byli fit a já si mohl trochu odpočinout a věnovat se svým věcem.