Neštovice

Po dvou týdnech doma vydržel Martínek ve škole jen čtyři dni. V neděli dobral antibiotika, podle doktorky mohl hned v pondělí do školy. Raději jsem ho poslal až v úterý. Chodil vždy po obědě domů, ale už ve čtvrtek večer jsem měl pocit, že není ve své kůži. Mimo jiné to bylo poznat i podle toho, že mu najednou vůbec nešlo učení, např. čtení. V pátek ráno byl bledší, ale teplotu neměl a do školy chtěl jít, tak šel. Po škole mi hlásil, že měl asi 6 chyb při přepisu, ale naštěstí ho učitelka neznámkovala. Tak jsme odpočívali. V sobotu večer jsme museli něco zařizovat mimo Prahu, takže jsme v sobotu dopoledne vyrazili. Oba kluci byli fit, až na klasickou Ondrovu nevolnost v autě, tak jsme si užívali krásného počasí. Jenže večer měl Martínek teplotu a ukázal mi puchýřky po těle, které ještě v pátek neměl. Hned mi bylo jasné, že jsou to neštovice. Přemýšlel jsem, jak to udělat a nakonec jsme nedělní přesun zpět do Prahy pojali jako výlet. Často jsme zastavovali a sledovali přírodu a okolí. Z otravného cestování se tak podařilo udělat celkem příjemnou záležitost s mnoha zážitky. Koncem dlouhé cesty mi Martínek řekl, že to bylo fajn a že díky zážitkům na chvíli na svědivé neštovice úplně zapomněl.

V pondělí jsme byli nejprve sestřičkou odmítnuti, že kvůli neštovicím není třeba chodit, ale při druhém telefonátu jsem se s doktorkou na návštěvě přece jen dohodnul. Už sestřička do telefonu a poté i doktorka, která nás přijala v izolaci, mě překvapila. Prý je lepší neštovicové puchýřky nemazat. Používání pudru prý naopak prodlužuje hojení a může někdy přispět k zhnisání puchýřku, když k němu nemůže vzduch. Ptal jsem se na nějaké konkrétní přípravky, na které jsem na internetu narazil, včetně nějakých koupelí. Nakonec jsem dal na radu doktorky a rozhodl se nepoužívat pudr, tak uvidíme. Dostali jsme Dithiaden, tablety na utlumení, pro případ silnějšího svědění. A koupili jsme si fialovou genciánku pro dezinfekci větších a hlavně rozškráblých puchýřků. Nakonec jsme v lékárně polikliniky, kde nás už znají a vždy dobře poradí, koupili rovněž homeopatika, prý na zmírnění průběhu neštovic. Můj vztah k homeopatikům je celkem skeptický, ale už jsem o tom mluvil s několika lidmi, doktory i pacienty, kteří je většinou doporučují jako doplňkovou léčbu. Uškodit by neměly a při léčbě mohou pomoci. Tak to taky zkusíme.

Každopádně nás čekají minimálně další dva týdny doma. V ordinaci jsme zjistili, že Ondra dostal nějakou vylepšenou vakcínu, takže by měl být proti neštovicím chráněn. Maximálně je může mít s lehkým průběhem. Jelikož jsem ho ještě před tímto zjištěním omlouval ve školce s tím, že brácha má neštovice, tak chápu, že tam teď nejsme zrovna vítaní. Já mám neštovice za sebou, ale od víkendu cítím trochu intenzívnější svědění po tělě, tak přemýšlím, zda to třeba neštovice nezkoušejí a neprobíhá boj s mými protilátkami, jak to dobře známe z kresleného seriálu Byl jednou jeden život.

Zatím to jde, i když je velká škoda, že v tomto pěkném počasí nemůžeme ven, protože Martínek nesmí na sluníčko. Jen mi to docela zkomplikovalo plány. Nejen že se dále musím intenzívněji starat o chod domácnosti, především o pravidelný přísun potravy, ale potřebuji něco zařizovat i mimo domov, což teď nemůžu. Ondra byl ještě celý minulý týden doma a já jsem počítal s tím, že věci budu zařizovat tento týden, protože jsem doufal, že už budou oba fit.

Nepropadám nějakému zoufalství nebo depresi, ačkoliv jsem poměrně dost unavený. Naopak i při tomto domácím zatížení celkem zvládám pracovní povinnosti. Navíc jsem si před týdnem odbyl premiéru recenzí na jednu knihu v novinách, pokračuji v psaní článků, zatím hlavně do křesťanského měsíčníku Getsemany (zrovna během čtvrtku a pátku jsem napsal další) a pokračuji v bádání, přestože většinou jen v domácích materiálech nebo v těch, co jsou dostupné přes internet, jejichž výsledky snad budu průběžně publikovat na svém druhém blogu.

Přesto je třeba, abych si na chvilku vydechl a od kluků si odpočinul (a oni ode mne). Díky ochotě moravské babičky se už snad něco rýsuje.