Jaro je tady, virózy také

Tento týden jsem začínal poměrně s elánem. Minulý týden jsem napsal pár věcí, v neděli jsem referoval o svém tématu s pocitem, že i přes množství zcela obyčejných domácích starostí stíhám sledovat dění a mám co říct. Kluci sice pokašlávali, ale drželi se, takže jsem měl další nápady a plány. Pořád přemýšlím a zkouším, co ještě zvládnu při péči o kluky a domácnost. Potřebuji to nejenom pro dobrý pocit, že se věnuji své práci, že dělám něco smysluplného a snad by mě to mohlo i někdy v budoucnosti víc živit.

K tomu jsem se chystal na třídní schůzky. Promluvit si s paní učitelkou. Zkusit jí vysvětlit, že sice respektuji její způsob, ale mám pocit, že některé postupy nemusí být univerzálně použitelné. Že snaha o tempo a bezchybné výkony (když srovnávám s jinými prvňáčky) nemusí být pro děti jen motivující, ale může některé naopak stresovat. A taky že si myslím, že je zbytečné jim říkat, že jsou lajdáci. Samozřejmě jakékoliv diskuse je třeba podepřít tím, že se budeme s Martínkem chystat a že se bude stačit.

V pondělí večer, když jsme přišli z hudebky a nákupu, jsme se věnovali úkolům. Martínkovi to moc nešlo a dělal chyby více než jindy. Přičítal jsem to únavě, ale všimnul jsem si, že nevypadá moc dobře a za chvíli si začal stěžovat na bolest ucha. Nechali jsme školy a podnikli pár kroků (např. suché teplo). Sice jsem vyloučil zánět středního ucha, ale dobré to nebylo. Ondra kašlal tak nějak stabilně, i když i on v pondělí večer jako by nechtěl zůstat pozadu a chrchlal o něco víc. Ráno jsem oba kluky omluvil a vyrazili jsme k doktorce. Absolvovali jsme vyšetření, bez jasného nálezu, tak jsem dostali léky s tím, že se uvidí, co bude. Kluci mi už v úterý nepřipadali nějak zvlášť nemocní, tak jsem si říkal, že je nechám dva dni doma a bude to stačit. Ostatně ve čtvrtek dopoledne jsem slíbil přednášku ve farnosti, tak jsem si říkal, že by to mohlo vyjít. Naopak mi to zkomplikovalo plán napsat zadaný text, protože v pondělí jsme měli frmol, v úterý běhání po doktorech a odpoledne jsem šel učit. Večer mě pak čekala třídní schůzka.

Ve středu jsem kromě ošetřování a vaření psal a text odevzdal oproti plánu až po obědě. Dosud nevím, jaký to mělo efekt. Vše se přesto zdálo v pořádku, kluci dováděli a byli fit. Večer jsem měl hlídání a po dlouhé době domluvené posezení s přáteli. Martínkovi se večer udělalo špatně, byl unavený, nechtěl jíst, třásla s ním zimnice a měl mírnou teplotu. Noc na čtvrtek byla celkem zajímavá. Chystal jsem si ještě téma na druhý den dopoledne, protože jsem věřil, že to nějak zvládneme. Hlídání na dopoledne jsem nesehnal, ani to není dost reálný, ale podle doktorky jsme nebyli infekční, takže bych asi vzal kluky s sebou. Krátce po usnutí mě kolem jedné v noci vzbudil Ondrův kašel. V noci kašle poměrně stabilně, ale tohle bylo silnější. Podle imunoložky má tendenci k asmatu, ale teď je dost zahleněný, ačkoliv s tím zápasíme. Po chvíli a po tišivém léku usnal, já také. Po třetí v noci mě však budí volání Martínka. Než se však zcela proberu, tak Martínek došel na záchod a zvracel. Já to tak nerad uklízím, takže jsem ho moc chválil, že to zvládnul v pohodě. Celý se třásl a byl hodně slabý. Tak se mu věnuji, po dlouhé době rozkládám gauč, abych ho mohl mít u sebe. Netuším totiž, jaký bude další průběh. Poté, co jsem jej obstaral, píši zhruba ve čtyři v noci omluvný mail, že druhý den dopoledne přednášku nezvládnu (už v úterý jsem informoval o naší situaci a vyzval k přípravě plánu B). Alespoň jsem poslal nějaké připravené podklady. Nejedná se o nic zásadního, je to kurz Alfa o základech křesťanství, ale i tak mě to mrzí. Naštěstí do sedmi ráno je klid, jen zařizuji omluvení obou kluků a odhlášení obědů.

Volám doktorce, že místo plánované kontroly v pátek odpoledne bych raději přišel co nejdřív. Domlouvám se na poledne. Martínek má dietu a je hodně zesláblý. Ondra kašle, ale jinak je fit, chce si hrát nebo koukat na pohádky. U doktorky má Martínek stále teplotu, ale po odběru krve mírně kolabuje a musí si lehnout. Trochu mě to zaráží, protože už jsem zažili mnohé, ale takovou slabost u něj neznám. Zřejmě to byla kombinace horečky a diety po nočním zvracení. Obíháme vyšetření, RTG plic a ORL vyšetření, žádný konkrétní nález, jen poslechový a mírně zvýšené CRP. Zhruba po dvou hodinách odcházíme z polikliniky s antibiotiky pro Martínka. Ještě musíme zvládnout nákup, ať máem co jíst. Čerstvá a chutná šunka se nakonec ukázala jako dobrý doplňkový "lék", který staví Martínka na nohy.

Doma kluci dostali předepsané léky, posilnili se něčím dobrým a uložil jsme je k pohádkám. Ondra vydrží jen chvíli a radši si hraje. Potřebuji něco doma udělat a hlavně si chvíli odpočinout. V noci jsem toho moc nenaspal a při pobíhání po doktorech jsem Martínka občas musel nosit. Cítím únavu, až je mi z ní chvílemi fyzicky špatně. Kluky neustále napomínám, ať chodí častěji pít, Martínkovi pití přináším.

Večer mě Martínek volal, že chce na záchod, ale měl pocit, že tam nedojde. Divil jsem se tomu, ale pak jsem cítil, že zase celý hoří. Tentokrát měl horečku docela vysokou, tak mu dávám studené obklady, na hlavu, na ruce a na nohy. Chvíli to trvalo, než zabral sirup na horečku, tak jsem ležel vedle něj a hladil mu nohy, což je zjevně ten nejlepší "lék", jaký mu můžu dát. Ondra večeří jen lehce a i Martínek do sebe něco dostává, když mu klesne horečka. Nakonec mi oba kluci usnuli na gauči. Naštěstí byla noc klidná, i když jsem slyšel, že Martínek mluvil ze spaní a neměl klidné spaní. Vydržel zhruba až do sedmi, i když už měl opět vysokou horečku.

Po konzultaci s dětskou doktorkou máme dorazit na další vyšetření. Kdyby nebyl pátek, tak bych vydržel, ale ať radši nemusíme někam na pohotovost. Tentokrát už po sirupu na horečku a trochu najedení jsme vyrazili. Opět vyšší CRP signalizuje zřejmě bakteriální infekci, takže raději dostáváme silnější antibiotika.

Tak jsme si zase trochu užili starostí kolem dětských nemocí. Nebylo a není to nic vážného, spíš je to trochu náročnější. Mám pocit a doufám, že už bude líp. I když u Martínka to vypadá minimálně na celý příští týden, kdy nebude moct do školy. To znamená, že se jim budu muset víc věnovat, zajistit jídlo a obecně větší péči, takže se zase vracím na zem a musím opatrně revidovat nějaké plány na víc práce a realizaci některých nápadů.

Ne, nechci si stěžovat. Jsem rád, že to zvládáme, že mám prostor a pochopení pro to, abych se mohl klukům takhle věnovat (však nás taky na poliklinice a v lékárně už dobře znají). Jen pořád tak nějak zápasím s tím, jak zvládat rodičovské povinnosti a přitom se trochu realizovat i jinak. Navíc mě tak nějak víc zasahuje určitá "blbá nálada", kterou pozoruji ve společnosti i kolem sebe, teda kromě zcela konkrétních "blbců" a rád bych alespoň trochu, v rámci svých možností, přispěl k jejímu zlepšení. A v neposlední řadě mám sem tam i pochybnosti o tom, zda je zvládnutelné vše, co bych nebo co si myslím, že bych měl, zvládat. Však uvidíme!

Teď je třeba si hlavně odpočinout, načerpat trochu síly, dobře se najíst a sílu přicházejícího jara vnímat alespoň oknem. Možná i skrze jarní znovuzrození přírody můžeme vnímat realitu, která přesahuje naše lidské snažení. Smíme doufat, že chvíle náročnější zase vystřídají chvíle veselé a povzbudivé. Naštěstí i kluci mi dělají radost každým dnem.