Nevhodná reakce aneb Chyby ve výchově dovoleny ?

Často se tu chlubím klukama, naším přístupem, tedy kromě jiného přímo i nepřímo svojí výchovou. Předpokládám, že většině čtenářů je jasné, že jsem jen člověk. Tudíž nefungují jako stroj a dělám řadu chyb. Většinou se s nimi tady nechlubím. Dnes udělám výjimku, i když snad nejde zase o nějakou velkou výchovnou chybu. Navíc dnes je IN, že se doporučuje, aby rodiče nebrali svojí roli zase až tak vážně. Resp. aby si uvědomili, že méně je někdy více, tj. když se někdy až moc snažíme, tak tím spíš můžeme uškodit. Název příspěvku jsem převzal z podtitulu knihy z nakladatelství Portál Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny. Rovněž sleduji, že jsou populární knihy Toma Hodgkinsona (otec tří dětí), v češtině vydávané nakladatelstvím Jota, především kniha Líný rodič. Knihou jsem jen listoval v knihkupectví, ale neměl jsem pocit, že by byla zase až tak převratná, abych do ní musel investovat. V knihovnách je prozatím beznadějně rozpůjčovaná. Hlavním poslestvím podle mne je, jak už jsem psal, že by se člověk měl občas míň snažit a dát věcem volnější průběh.

Možná, že to na někoho bude působit, že zde čekám opět pochvalu nebo se chci ospravedlnit atd. Ne, nečekám téměř nic. Prostě mám chuť si tuto příhodu poznamenat, především pro sebe. Rád se však podělím, od toho si píšu veřejný blog.


Stále se učím, leckdy i banální věci. Jednou z nich je to, že musím víc odpočívat a víc spát. Jsem zvyklý pracovat spíš večer nebo v noci, to však při pravidelném ranním vstávání prostě dlouhodobě nejde. A jak asi skoro každý rodič ví, s dětmi je třeba být poměrně ve střehu a k dispozici. Zvlášť když jsem s nimi v podstatě pořád sám a když už mám hlídání, nemůžu si někam zalézt, ale většinou mám jiné povinnosti nebo se jdu alespoň na chvíli "vyvětrat ven". Takže mojí první a základní chybou je tato nedisciplinovanost, že nechodím pravidelně a včas spát. Dokonce nejde ani to, že budu do určité večerní či noční hodiny usilovně přemýšlet a pak najednou vypnu a jdu si lehnout. Je třeba tuto činnost přesunout do dopoledních hodin, zvlášť když jsou kluci ve škole nebo ve školce. Tak teoreticky to vím, jen se to musím naučit dodržovat. Když jsem minulý týden spal zhruba jen šest hodin, sem tam ještě nějaké to noční probuzení, tak je to skutečně málo. Zvlášť ve čtvrtek nebo v pátek už toho mám celkem dost. Navíc jsem sice rád, že kluci ráno vstávají celkem dobře, ale znamená to, že ani v sobotu nebo v neděli dlouo v posteli nevydrží.

Takže vlastně začalo to tím, že jsem byl unavený a měl jsem plnou hlavu starostí, důležitých i zcela nedůležitých. Jako vždy z Martínka páčím nějaké zprávy ze školy, sdílný zrovna poslední dobou nebývá a já z toho někdy cítím, že není vše v pořádku. I když záleží na momentální náladě. Jdeme z odpolední družiny a Martínek stále opakuje, že má velký hlad. Samozřejmě mu doma jídlo dám, ale ještě musíme vyzvednout Ondru ze školky a ten se jako vždy trochu loudá. Venku je celkem hezky, tak není třeba letět. Jdeme tedy bez okolů domů a já už Martínka napomínám, že to snad chvíli vydrží.

Zjišťuji, co měl k obědu a zda snědl svačinu. Po chvíli si postěžoval, že mu děti snědli skoro celé Corny, co ode mne dostal na svačinu (spolu s rohlíkem se šunkou a něolik malými rajčaty). Je to banalita, ale prostě v tu chvíli mě to naštvalo. Tak se ptám, jak je to možné a už se chystám, že na třídních schůzkách budu žádat dvě věci: 1) směrem k rodičům, ať dětem dávají svačiny, aby pak nejedli těm, jejichž rodiče na to dbají a 2) směrem k paní učitelce, ať Martínkovi něříká, že je lajdák (ostatně mi pak oznamoval, že začal vykonávat nějakou službu a v žákovské měl z aní pochvalu - tohle přece není lajdák!). Po chvíli Martínek pronesl, že to by se mu nestalo, kdyby byl u svého kamaráda, se kterým se zná už ze školky a sedí spolu, resp. seděli až do té doby.

Tak už předem nazlobený se začínám vyptávat. Samozřejmě vím o směsici pocitů. Zčásti je v tom to, že Martínek je hodně důvěřivý a já mám někdy pocit, že se o sebe neumí dostatečně postarat. Proto jsem byl rád, že seděl se starším kamarádem, který nad ním přece jen zčásti držel ochrannou ruku. Třeba když byl kamarád nedávno nepřítomen, tak mi Martínek hlásil, že si tam na něj nějací kluci dovolovali. Prostě máte pocit, že šlechtíte tu křehkou kytičku, pak jí pustíte mezi lidi, resp. děti a ono tohle. Já vím, je to směšné.

Tak pomalu s Martínkem rozplétáme, co se vlastně ve škole stalo. Přes jeho hlad a snědenou Corny se vlastně dozvídám, že jako jindy prvního dne v měsíci se mohly děti přesadit. Martínek se přihlásil na výzvu paní učitelky a přesedl si. Sednul si snad do první lavice (říkal mi, že paní učitelku to potěšil, že ho bude mít víc na očích), ale hlavně si přisednul k nějaké holčičce, která se mu zejmě líbí. Neřekl to takhle, jen zdůrazňoval, že holčička je šikovná a je to dobrá čtenářka. Navíc s tímto místem je spojená služba správce kalendáře, která Martínka baví. Bohužel jsme to s Martínkem vzali za špatný konec a jak jsem to vnímal přes snědenou svačinu, tak jsem ze začátku nereagoval dobře. Ptal jsem se, co jeho kamarád a zda se ho předtím zeptal, zda mu to nebude vadit. Bavili jsme se o tom tak nevhodně, že se Martínek rozplakal a říkal, že si zkusí další den sednout zpět.

To jsem si i já uvědomil, že moje reakce byla špatná. Úplně modelový příklad, jak v dítěti ubíjet jeho vlastní iniciativu a snižovat mu sebevědomí, se kterým má Martínek občas problémy. Když jsme se doma najedli a kluci se věnovali hraní, tak jsem se k tomu vrátil. Omluvil jsem se Martínkovi, že jsem na něj byl tak hrr. Vysvětlil jsem mu, že mě rozlobila ta Corny a i to, že mi sám říkal, že to by se mu s kamarádem nestalo. Řekl jsem, že o Corny ani tak nejde. Jsem rád, že se rozdělí, ale je třeba, aby si to uměl rozmyslet správně. Martínek mi zase až později vysvětlil, že vlastně chtěl dát jen té své kamarádce, ale pak se tam prý nahrnuli děti a jen natahovaly ruce, prý ani neřekly prosím, jak mi Martínek zdůraznil. Takže, ať se klidně rozdělí, ale jen když bude sám chtít a ať se nebojí říct, že už ne. Klidně ať to svede na přísného tatínka - ostatně podobným argumentem to oba moji kluci řešili už ve školce, když je tam někdo nutil k nevýhodným výměnám nějakých věcí. Prostě tatínek zatrhnul výměny a oni nemuseli čelit opakovaným atakům kvůli směně (resp. bylo to ještě rafinovanější, kluci to měli přinést jen "ukázat").

Hlavně jsme ho zpětně pochválil, že zkusil změnu. Neodpustil jsem si poznámku, ať si přece jen kamarádství a kamaráda váží přece jen o něco víc než holky. Samozřejmě ne ve smyslu slušného chování, ale v tom, že holkám se může líbit, ale to bývá jen přechodné, kamarádství bývá spolehlivější. Ať se o tom ještě pobaví s kamarádem, ostatně ten kvůli tomu nyní rovněž sedí s holkou a jak mi říkala jeho maminka, není z toho zrovna nadšený. Navíc můžou to za měsíc zase změnit.

Prostě snažil jsem se napravit svojí prvotní nevhodnou reakci, ačkoliv vím, že ta stejně zapůsobila a nebylo to dobře. Poučil jsem se a příště si budu dávat větší pozor. Samozřejmě to jsou zrovna ty chvíle, ačkoliv je to svým způsobem drobnost, kdy jako samotný rodič jsem pod tlakem a schází větší nadhled nebo i jiný úhel pohledu. Ostatně mi pomohlo, když jsem o tom s někým mluvil a bylo mi znova řečeno, že Martínek je šikovný, že si troufnul opustit "zaběhnuté koleje" a zkusit něco jiného. V podstatě to svědčí o jeho celkem zdravém přístupu. Takže tu prokázal větší schopnost než já svojí nevhodnou reakcí.

Nechci z toho dělat velkou vědu. Předpokládám, že náš vztah s klukama přece jen stojí na pevnějších základech, ale i tak mě to mrzí. Vnímám, že Martínek je v tomhle ohledu hodně citlivý a že bych v něm měl ještě trochu víc povzbudit sebevědomí a samostatnost.

Je to do jisté míry dilema. Prospěšné je nejenom mícháí genů dvou lidí při zrození nového života, ale i vnímání různých přístupů k životu, výchově atd. Samozřejmě pokud nejsou zase až tak rozdílné, tak mohou obohacovat. Taky je náročné, že kluci jsou živější a divočejší. Na jednu stranu je to naprosto normální, na druhou stranu potřebuji, aby poslouchali a spoluracovali, abychom mohli vše spolu zvládat. Vnímám, že nástup do školy je skutečně změnou, která vyžaduje i určitou změnu přístupu od rodiče, právě v tom větším důrazu na samostatnost a vzájemnou důvěru. Když se tedy ještě k rozdílným povahám kluků připočte jejich rozdílná situace, jeden ve školce, druhý ve škole, tak to není pro jednoho zrovna dvakrát jednoduché.

Na závěr se však vrátím k tomu, co jsem napsal už v úvodu. Někdy méně znamená více. Tedy zkusit dětem více důvěřovat, nesnažit se jim ve všem nalajnovat život (i když já prostě tuto tendenci více se zajímajícího a angažujícího se rodiče prostě mám), pokud to jen trochu jde, tak chválit a hlavně dbát i o vlastní pohodu a dobrou náladu, protože pak to jde skutečně všechno o trochu líp.