Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 5. března 2012

Rozhovor pro Klub přátel Cesty domů

Před časem jsem byl požádán o rozhovor pro potřeby Klubu přátel Cesty domů. S jejich svolením tento rozhovor uvěřejňuji i na svém blogu.

Rozhovor na stránkách Cesty domů najdete ZDE.

1) Jak jste se o Cestě domů dozvěděl a jak dlouho ji znáte? Co Vás k nám přivedlo?


O Cestě domů jsem měl určité povědomí už dávno. Oceňoval jsem tento projekt a znal jsem i některé zaměstnance. To jsem ještě netušil, že moje zkušenost s Cestou domů bude tak intenzívní. Když se nám narodil druhý syn, zjistili lékaři u manželky rozsáhlý zhoubný nádor. Po několika pokusech o léčbu byly vyčerpány všechny možnosti. Potřeboval jsem se postarat o dvě malé děti a zároveň o těžce nemocnou a umírající manželku. Jsem velmi vděčný Cestě domů, že se mi podařilo takovou složitou situaci doma zvládnout a mohl jsem pro manželku i pro obě děti udělat zřejmě maximum možného. Takže jsem na vlastní kůži zažil, jak je činnost Cesty domů prospěšnou a velmi užitečnou pomocí při péči o důstojný konec života v domácím prostředí nejenom pro umírajícího, ale i účinnou pomocí pro pečující a pozůstalé.


Později jsem s lidmi z Cesty domů konzultoval také nemoc a umírání obou svých rodičů, přestože neumírali doma a nebyli v péči domácího hospicu. I v takových případech byla zkušenost a citlivý přístup zaměstnanců Cesty domů povzbuzením a velkou pomocí. Mnohdy mi pomohli pochopit některé zvláštní situace nebo reakce a také mi pomohli při úvahách, co pro své blízké ještě můžu udělat.


Párkrát jsem také navštívil klub Podvečer. Ten dává prostor pozůstalým pro setkání a vzájemné rozhovory, které mohou pomoci vyrovnat se se ztrátou svých blízkých, podělit se o své pocity a zkušenosti a povzbudit do dalšího života.

2) Proč jste se rozhodl nás dlouhodobě podporovat? Co pro Vás znamená členství v Klubu přátel Cesty domů?

Vzhledem k velmi pozitivní zkušenosti s Cestou domů a mému přesvědčení o důležitosti její činnosti jsem jí podle svých možností podporoval již před založením Klubu přátel. Takže po jeho založení byl vstup do něj jen logickým krokem.


Jsem rád, že tímto způsobem můžu mít alespoň trochu podíl na činnosti Cesty domů. Třeba tak můžu přispět k tomu, že někdo další ve složité situaci zažije důležitou podporu a pomoc, jako jsem to zažil já. Klidně se také přiznám k určitému druhu sobectví, tedy že myslím i na sebe. Kdysi jsem podporoval projekt výroby a distribuce křesťanské literatury pro slabozraké a nevidomé prostřednictvím audionahrávek. Mám rád knihy a nosím brýle, tak jsem si říkal, že bych to mohl někdy v budoucnosti využít. Činnost Cesty domů je, mohu-li to tak říct, ještě univerzálnější. Každý jednou zemřeme, i když nevíme kdy a jak. Myslím si, že by nás mělo zajímat, jaký je pohled společnosti na nemocné a umírající, jak se s nimi zachází a jaké jsou možnosti péče o ně. Zažil jsem různé situace a přístupy k takovým lidem v nemocnicích. Nebylo to zdaleka jen některými konkrétními lidmi, ale spíš systémem jako takovým. Když už bych si mohl vybrat, chtěl bych své poslední dny strávit doma mezi svými. Vím však, že to není tak jednoduché a záleží na mnoha různých okolnostech.


Důležité je, že Cesta domů se nevěnuje pouze konkrétní pomoci umírajícím a pozůstalým. Věnuje se tématu nemoci a umírání v celé jeho říši a usiluje především o změnu přístupu. Někdy mám pocit, že se do dnešní doby nemoc a smrt moc nehodí. Ze všech stran slyšíme, že správné je být zdravý a úspěšný. O to více však může být složitější, když se setkáme s nemocí, utrpením a smrtí. Nejenom že je to samo o sobě náročné, ale mnohdy nenajdeme ani porozumění ve svém okolí. Když už je tu nemoc a smrt, tak se o ní raději nemluví. To ale není řešení.


Ještě složitější je to s dětmi. Respektive složitější to mnohdy děláme my dospělí, když máme tendenci realitu života a smrti dětem zamlčovat. Vzhledem k naší situaci (několik úmrtí v rodině) je téma smrti u nás doma asi přece jen častějším námětem k hovoru než v jiných rodinách. Vždy se snažím být vůči svým dětem upřímný a pravdivý, samozřejmě s ohledem na jejich věk a uvažování. Přístup dětí i k takovýmto tématům mnohé z nás dospělých zahanbuje a máme se od nich čemu učit.


Takže je to nejenom podpora konkrétní pomoci Cestě domů, ale také podpora jejího úsilí změnit pohled na některá témata, o kterých se často raději nemluví.

3) Co si myslíte, že může každý z nás dělat pro „dobré umírání“ a pro zlepšení situace umírajících v naší zemi?

To je pro mne velmi těžká otázka. První reakce by byla asi hodně obecná: Být pravdivý a upřímný sám k sobě a být vnímavý k lidem a prostředí kolem sebe. Něco jsem už zažil a myslím si, že je důležité respektovat, že každý má asi trochu jinou představu toho, co je to „dobré umírání“. To, co považuji za správné a dobré já, není automaticky správné a dobré pro všechny. Navíc tváří tvář utrpení a smrti naplno zakoušíme svojí omezenost a bezmocnost, což si málokdo z nás je ochoten a schopen přiznat. Pokud ve smrti vidíme jen zmar a definitivní konec všeho, pro co žijeme, tak se tomu ani nedivím.


Myslím si, že vytěsnění povědomí o smrti dělá z hesla „memento mori“ (pamatuj na smrt) strašáka. Přitom nejde o nic jiného, než abychom sami o sobě a o svém životě uvažovali v reálných souvislostech. Skutečnost, že každý jednou umřeme, nás přece nemá děsit na každém kroku a ani v nás nemá vzbudit pocit zmaru a lhostejnosti. Myslím si, že umírání je prostě logickým pokračováním našeho života a tedy nelepší přípravou na „dobré umírání“ je prostě dobrý život, ačkoliv to zní jako fráze. Mám na mysli ještě něco víc než jen zdravou stravu, pohyb atd. S dětmi jsme se několikrát bavili o smrti a já jim říkal, ať se smrti nebojí. Jednou umřeme všichni a ani nerozhodujeme o tom, kdy a jak to bude. Proto nemají myslet na smrt, ale snažit se dobře žít svůj život. Samozřejmě je tento můj přístup motivován tím, že jsou to ještě malé děti a navíc mají se smrtí blízkých už poměrně bohatou zkušenost. Nebát se smrti neznamená popírat její existenci.


Ono se to velmi snadno píše, ale je skutečně obtížné žít život s tím, že nás kdykoliv může zastihnout smrt a my s tím máme počítat. Vzpomínám si, jak mi kdysi volala moje máma a celá nešťastná mi říkala, že jí doktoři řekli, že má prognózu tak tři až pět let života. Měli jsme spolu dobrý vztah a mluvili jsme otevřeně. Já jsem jí řekl, že to se vlastně má. My, obyčejní smrtelníci, nevíme, kdy zemřeme, jestli nás třeba zítra neporazí auto a ona má od doktorů garantovaných ještě několik let. Máma se na chvíli zarazila a pak se rozesmála. Trochu jí to pomohlo změnit úhel pohledu a přijmout realitu takovou, jaká je. A i moje zkušenost s úmrtím těžce nemocných byla tak nějak prosvětlena tím, že při vědomí blízkosti smrti jsme si mohli o to intenzivněji užít společný zbytek života. I když daní za tento společný čas bylo nemalé utrpení druhého, ale i tak jsem přesvědčen, že tento čas měl svůj smysl.


I díky své zkušenosti si myslím, že by bylo skutečně potřeba změnit zřejmě převažující postoj ve společnosti, že umírající člověk už nežije „plnohodnotným životem“ (co to vlastně znamená?) a že nejlepší pomocí by pro něj bylo to, kdybychom mu umožnili rychlou smrt. Vím, že je to velmi ožehavé téma a je skutečně velmi složité, zvlášť když máte zkušenost s utrpením někoho blízkého. Přesto si myslím, že by se mělo mnohem víc energie i prostředků věnovat do zlepšení situace těžce nemocných a umírajících a rovněž podpořit ty, kteří jsou ochotní se jim věnovat.


Kromě podpory Cesty domů a jejích aktivit pro to osobně můžu udělat třeba to, když z vlastní zkušenosti potvrzuji, že takto vynaložená energie má smysl.

4) Co je Vaše práce a čemu se rád věnujete ve volném čase?

Vystudoval jsem historii a teologii, věnuji se učení a psaní, nakolik mi to má situace umožní. Jsem vděčný svým kolegům, přátelům i známým, že se kromě starostí o děti a domácnost můžu věnovat své práci, kterou považuji za smysluplnou a která mě baví.


Většinu volného času trávím se svými dětmi a to je pak velmi rozmanité. Nedávno jsme byli na horách, kluci poprvé lyžovali a šlo jim to velmi dobře. Rádi děláme výlety, pozorujeme přírodu, sportujeme, chodíme na hokej nebo na výstavy... Je toho prostě hodně a určitě si nemůžu stěžovat, že bych se někdy nudil.

5) Jaký je Váš oblíbený film?

Málokdy mám tolik času, abych mohl v klidu sledovat film od začátku až do konce. A když už nějaký ten čas mám, tak bývám celkem nenáročný a jsem rád, když můžu na chvíli vypnout. Pokud bych měl jmenovat alespoň jeden oblíbený film, tak by to byl Forrest Gump.

O naší velmi dobré zkušenosti s domácím (nebo mobilním) hospicem jsem už psal, mimo jiné v článku v časopisu Porozumění (Naše zkušenost s domácím hospicem. Porozumění, příloha časopisu Florence 2009, č. 1, s. 8-9). Rovněž jsem o tématu mluvil kdysi v pořadu zpravodajské stanice Z1 s názvem 18 minut s Petrou Procházkovou (záznam zde: 1. část a 2. část).

Další odkazy k tématu:
Hospicové občanské sdružení Cesta domů
Informační a diskusní portál Umírání.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat