Trochu statistiky ohledně blogu

"Statistika nuda je, má však cenné údaje," zpívá se v pohádce Princové jsou na draka. Už více než dva roky píšu na blog o různých tématech a s různou intenzitou. Píšu jej především pro sebe, ale dělám to veřejně s tím, že umožňuji druhým virtuálně s námi sdílet některé naše zážitky, myšlenky nebo momentky. Samozřejmě jde o určitý výběr, který prošel autocenzurou. Přesto takový způsob sdílení nese jistá rizika. Na druhou stranu je neuvěřitelné, co všechno je možné si v dnešní době o druhých zjistit, při troše šikovnosti i bez jejich vědomí. Veřejné nebo soukromé ohlasy a průměrnou návštěvnost zhruba kolem 200 denně beru jako určité povzbuzení, že přes různá rizika má takové sdílení smysl nejenom pro mne a moje nejbližší.

Nevěnuji příliš času sledování čtenosti svých příspěvků. To spíš se sám někdy k některým vracím, abych si něco připomněl a při té příležitosti opravuji chyby, kterých i tak zůstává více než dost.

Co mne však nejvíce překvapilo, je skutečnost, že bezkonkurenčně nejčtenějším příspěvkem mého blogu je článek Pavouci a volby z 25. října 2010. Nepovažuji jej za nějak zvlášť významný a přemýšlím, čím přilákal takovou pozornost. Zřejmě je to volbou celkem univerzálního názvu. Potvrzoval by tak skutečnost, že čtenost článků mnohem víc než obsah ovlivňují vhodně zvolená slova, v textu a především v názvu.

Naopak druhý zcela jasně nejčtenější příspěvek na mém blogu Syndrom zavrženého rodiče? z 23. února 2010 je i pro mne zřejmě nejdůležitějším textem, který jsem tu napsal. Je velmi osobní a nedivím se, že vzbudil kontroverze. Otevřel jsem v něm svojí 13. komnatu a psal jsem o věcech, které byly i pro lidi z mého okolí téměř neznámé, na rozdíl od mého příběhu se ženou a s klukama. Jsem rád, že jsem ho napsal.

Tyto dva zmíněné příspěvky jsou jasně nejčtenější.

Teprve s výrazným odstupem následují další, které patří k těm hodně čteným. Mezi ně se vyhoupla i letošní fotoreportáž ze křtu knihy Devátý dotek, jejíž autorkou je kamarádka a blogerka Diny. To je pro můj blog typické. Ona mne nejenom povzbudila při nápadu psát si blog (i když původně jsem ho chtěl mít zaměřený jinak, spíš odborněji, což jsem si později alespoň částečně splnil svým druhým blogem), ale díky jejímu blogu a odkazu na něm mám většinu čtenářek a možná i pár čtenářů. To ostatně potvrzuje i statistika, takže Diny blog figuruje jako jednoznačně nejčastější "zdroj provozu", jak jsou označené stránky, odkud přicházejí návštěvníci blogu. Ale i odkazům u dalších blogerek vděčím za své čtenářky/čtenáře, především blogu Amelie o životě s autismem jejího syna, Zuzčině blogu nebo třeba blogu, který si píše šikovná fotografka Gabro. Těch odkazujících blogů je mnohem víc a já se omlouvám, že tady neuvedu všechny. Víc než těch odkazů si však vážím skutečnosti, že můžu být alespoň virtuálně součástí tohoto společneství maminek, které se buď tak sdílí či chlubí svým fotografickým uměním nebo mnohdy obdivuhodně zápasí se svým nelehkým životním osudem.

Tolik dnešní pohled na statistiky blogu.

Děkuji za přízeň a podporu.