Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 10. srpna 2012

Slimák v uchu a podpírání

"Martine, nekřič tolik nebo mi praskne slimák v uchu," volal dnes ráno malý Ondra na svého bráchu.

Je to chytrý kluk a má dobrou paměť. Třeba vlajky při olympiádě poznává často rychleji a správněji než jeho starší brácha-školák. Ten má pro změnu lepší paměť na hymny. Pouštěl jsem totiž klukům některé ukázky, aby pak mohli zkusit poznat hymnu i podle melodie (pouštěli jsme si americkou - ta hraje na olympiádě nejčastěji, proto jí už kluci poznají - taky britskou nebo německou). Stejně nejradši slyší, když hraje naše hymna. Zzvlášť Martin se na ní dnes těšil celý den, když jsem mu ráno řekl, že "Brambora" (jak kluci říkají Barboře Špotákové) získala včera večer zlato. Když ve zprávách dokola opakovali její úspěch a ukazovali, jak hodila a pak se radovala, stejně nebyl spokojený a chtěl slyšet naší hymnu. Nakonec se předání medailí dočkal a byl moc rád.

Jak jsem napsal, Ondra je chytrý a skoro to v uchu trefil. S úsměvem jsem ho opravil, že v uchu nemá slimáka, ale zatočenou dutinu, která se podobá ulitě šněka, proto se jí říká hlemýžď.

Martin ještě doplnil, že to, co v uchu praská, není ten slimák/hlemýžď, ale bubínek a že tam je ještě i kladívko.


Kluci olympiádu nejenom sledují, ale i napodobují. Odpoledne si třeba ze židlí udělali síť a přes ní si pinkali balónkem. Když jsem je napomínal, ať tolik neřádí, tak mi říkali, že zrovna hrají volejbal a přidali informaci, kdo hraje za jakou zemi. Sportů však vystřídali víc. Někdy je provozovali sami, jindy si hráli s vojáčky nebo jinými figurkami.

V jednu chvíli mi Ondra oznámil, že jdou "podpírat". Zeptal jsem se ho, zda nemá na mysli spíš vzpírání, což mi potvrdil. Tak jsem mu připomněl, že jsme si při sledování vzpírání říkali, že je to docela nepřirozený sport (zvlášť ženy, které vzpíraly, byly... jak to říct... dost zvláštní) a hlavně ať to sami nenapodobují, protože nemají trénink. Ať nic těžkého nezvedají, ani jeden druhého. Ondra přikývnul a odešel.

Po chvíli přišel a řekl mi, že děkuje, že jsem mu to připomněl, aby raději "nepodpírali", ať si neublíží.


S dětmi je prostě legrace. A to i přesto, že nás tento týden postupně všechny tři potrápila nepříjemná, zřejmě žaludeční, viróza. Takže jsme museli být doma a na přísné dietě.

2 komentáře:

  1. Vidím, že se doma nenudíte - ale zase vést kluky ke sportu je dobré; já jsem sportovat nikdy moc nemohl. Zase jsem proležel dětství v knihách a největším trestem byl u nás dlouhá léta zákaz čtení.

    OdpovědětVymazat
  2. Jako deti jsme taky vzdycky se segrou zkousely vsechny mozne discipliny (v domacim prostredi samozrejme). Ale kdyz nasi hokejiste vyhrali zlato v Naganu, zalozily jsme s kamaradkami divci hokejove druzstvo (a protoze jsme trenovaly na suchu, tak spis hokejbalove, ale na tom nesejde) a trenovaly i nekolikrat v tydnu. Jo, to byly casy.

    Jinak i u nas se minuly tyden projevila nejaka ta zaludecni viroza. Nastesti mela lehky prubeh.
    Doufam, ze i vam vsem je uz lepe.

    OdpovědětVymazat