Svíčky k svátku

Minulý týden jsme s klukama byli mamince k svátku rozsvítit svíčky na její hrob. Jak jsem si to představoval už kdysi, když jsem místo vybral, spojili jsme to s procházkou a nakonec i s obědem v nedaleké restauraci. Nechodíme na hřbitov zase až tak často, o to víc se snažím, aby to nebylo z pocitu povinnosti nebo ve spěchu. Leckdy třeba navrhnu, že bychom tam mohli zajít a počkám, až se sami kluci připomenou a chtějí taky vyrazit.

Tentokrát to byl sice dobrý nápad, ale studený vítr nás nakonec přiměl nejenom k neplánované návštěvě restaurace, ale i ke zpáteční cestě autobusem.

Martin se chtěl vyfotit "s maminkou". Nejprve se mi příliš nechtělo. Klukům říkám, že maminku má každý z nás v sobě a můžeme si na ní vzpomínat kdykoliv a kdekoliv. Nakonec jsem ho vyfotil a i Ondru, který se přidal. On si Ondra většinou vzpomene, že si maminku "moc neužil".

Zato já jsem si s Ondrou začátkem roku docela užil, když jsme byli několikrát v nemocnici s jeho nečekaným zánětem. Líbilo se mu, že cestou domů autobus projížděl areálem, při které jsem mu ve stanici Gynekologie ukazoval okno místnosti, kde se narodil (v případě Martina si to nepamatuji tak přesně) a ve stanici Onkologie budovu, kde se léčila maminka. Teda ukázal jsem mu to jen jednou a on to potom spolehlivě opakoval, kdykoliv jsme tudy jeli. Alespoň si obohatil slovní zásobu o další slova: gynekologie a onkologie (zatím je však ve slovním fotbalu nepoužil, ale už jsme ho spolu dlouho nehráli).


Když Martin včera ve zprávách zaslechl a zahlédl shromáždění u hrobu Klementa Gottwalda, tak mi po chvíli řekl: "Tatíí, nemohli bychom někdy zajít na hrob Václava Havla a zapálit mu tam svíčičku?" A dodal: "Já vím, že to nebyla naše maminka, ale byl hodnej a slavnej." Malý Ondra byl v dětském pokoji, ale naši konverzaci nepochybně zaslechl, protože doplnil Martina, když na nás zavolal: "A velel dobru." Vida, jak se z mých kluků vyklubali "pravdoláskaři". (Pro zajímavost jen odkaz na to, jak jsme s klukama prožívali úmrtí Václava Havla.)

Omlouvám se čtenářkám a čtenářům svého blogu, že nezvládám psát častěji a pravidelněji. Děkuji za přízeň.