Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 26. února 2013

Svíčky k svátku

Minulý týden jsme s klukama byli mamince k svátku rozsvítit svíčky na její hrob. Jak jsem si to představoval už kdysi, když jsem místo vybral, spojili jsme to s procházkou a nakonec i s obědem v nedaleké restauraci. Nechodíme na hřbitov zase až tak často, o to víc se snažím, aby to nebylo z pocitu povinnosti nebo ve spěchu. Leckdy třeba navrhnu, že bychom tam mohli zajít a počkám, až se sami kluci připomenou a chtějí taky vyrazit.

Tentokrát to byl sice dobrý nápad, ale studený vítr nás nakonec přiměl nejenom k neplánované návštěvě restaurace, ale i ke zpáteční cestě autobusem.

Martin se chtěl vyfotit "s maminkou". Nejprve se mi příliš nechtělo. Klukům říkám, že maminku má každý z nás v sobě a můžeme si na ní vzpomínat kdykoliv a kdekoliv. Nakonec jsem ho vyfotil a i Ondru, který se přidal. On si Ondra většinou vzpomene, že si maminku "moc neužil".

Zato já jsem si s Ondrou začátkem roku docela užil, když jsme byli několikrát v nemocnici s jeho nečekaným zánětem. Líbilo se mu, že cestou domů autobus projížděl areálem, při které jsem mu ve stanici Gynekologie ukazoval okno místnosti, kde se narodil (v případě Martina si to nepamatuji tak přesně) a ve stanici Onkologie budovu, kde se léčila maminka. Teda ukázal jsem mu to jen jednou a on to potom spolehlivě opakoval, kdykoliv jsme tudy jeli. Alespoň si obohatil slovní zásobu o další slova: gynekologie a onkologie (zatím je však ve slovním fotbalu nepoužil, ale už jsme ho spolu dlouho nehráli).


Když Martin včera ve zprávách zaslechl a zahlédl shromáždění u hrobu Klementa Gottwalda, tak mi po chvíli řekl: "Tatíí, nemohli bychom někdy zajít na hrob Václava Havla a zapálit mu tam svíčičku?" A dodal: "Já vím, že to nebyla naše maminka, ale byl hodnej a slavnej." Malý Ondra byl v dětském pokoji, ale naši konverzaci nepochybně zaslechl, protože doplnil Martina, když na nás zavolal: "A velel dobru." Vida, jak se z mých kluků vyklubali "pravdoláskaři". (Pro zajímavost jen odkaz na to, jak jsme s klukama prožívali úmrtí Václava Havla.)







Omlouvám se čtenářkám a čtenářům svého blogu, že nezvládám psát častěji a pravidelněji. Děkuji za přízeň.

4 komentáře:

  1. Martina Šlejtrová26. února 2013 12:57

    Koukám,že jezdíte přes Bulovku. Taky koukám do oken,kde se léčila moje maminka. Ale kluci jsou fajn,jak mají na všechno neúprosně logické nazírání.

    OdpovědětVymazat
  2. Kluci rostou jak z vody.Už jsem tu dlouho nebyla,tak jsem je málem ani nepoznala.

    OdpovědětVymazat
  3. Martine, opravdu rada ctu Vas blog... mate krasne a zvidave kluky, uzijte si jich ! a kdybyste chtel, klidne mi nekdy napiste treba mejl... Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Martine, musím přiznat, že Vás neskutečně obdivuji. Dnešní doba je těžká i pro obyčejného člověka natož pro tátu dvou kluků, který je na všechno sám. Nikdy asi nepochopím, proč se dějí takové věci, proč Bůh k sobě zavolal mámu od dětí... ale vím, že život je i přes všechny bolesti a nenahraditelné ztráty krásný a že Vy ho umíte žít, hledat jeho krásy a přijímat je a co víc, učíte to i své kluky. Držím Vám palce. Veronika

    OdpovědětVymazat