Vánoce

Letošní Vánoce byly podle mne více než štědré. Mám z nich zvláštní pocit. Ten samozřejmě souvisí s tím, že vnímám, jak se vše zdražuje. Docela přemýšlím nad tím, jak vše zvládat i po finanční stránce. Jednak nedosahuji kvalit hospodáře ani mé manželky ani mé mámy. Jednak cítím tlak okolí, že bych měl klukům trochu víc dopřávat. Skutečně jsem před letošními Vánocemi pod tímto vlivem ještě vyrazil na nákupy a pořídil klukům něco nad plán. Po delším váhání jsme nakonec nadílku absolvovali mimo domov, takže jsem nechtěl, aby měli kluci pocit, že dostali méně než druzí. Stejně jsem nakonec sledoval známou věc, že kluci měli největší radost z několika drobností. Navíc mám pocit, že jsme v dětském pokoji dosáhli hranice, kdy se nám tam už nic víc nevejde, dokud něco nevyřadíme, k čemuž se však kluci moc nemají.

Ondra třeba s plastovým jídlem, které se dalo jakoby krájet. Když mi to v obchodě ukazoal, považoval jsem to za naprostou hloupost pro malé děti. Nakonec jsem to však (ve slevě) pořídil a byla to jedna z věcí, ze které měl Ondra největší radost.

Ovšem největší radost měl Ondra z plyšové stonožky, do které se vysloveně zamiloval na předvánočním veletrhu, který jsme navštívili jen proto, že na něm Martin vystupoval s koledou. Dlouhá plyšová stonožka stála stovku nebo dvě a mně to opět přišlo zcela absurdní a příliš velké. Jenže Ondru velmi zaujala. I když ví, že se mnou je těžká řeč a žadonění nebo smutnění mě příliš neobměkčí - takže je fajn, že to kluci neprovozují, protože to je lepší se mnou smlouvat. Stejně jsem pro Ondru tehdy ještě nic neměl a ani jsem nevěděl, tak jsem nakonec souhlasil. Vtipné bylo to, že jsme koupili stonožku společně, jinak to totiž ani nešlo, když jsem neměl možnost hlídání. Takže Ondra měl velkou radost, jenže pak se začal dožadovat, že by si jí chtěl rozbalit nejraději hned. To jsem odmítl a stonožku založil. Dokonce tak důkladně, že jsem těsně před Vánocemi měl pocit, že jí nenajdu. Nakonec se mi jí podařilo nachystat a přemístit tak nepozorovaně, což bylo při její velikosti obdivuhodné, že Ondra do poslední chvíle neměl jistotu, zda jí pod stromečkem skutečně najde. O to větší měl radost, když jí tam pak skutečně našel. Teď se sotva vejde do postele, kolik tam má plyšáků.

Martin si vybral svůj nejoblíbenější dárek na stejném veletrhu a na úplně stejném stánku jako Ondra svojí stonožku. Nad tímto darem jsem váhal ještě víc, neboť se jedná o maketu samopalu s reálným a dost hlasitým zvukem, což je asi postrach všech rodičů. Řekl jsem si, že pistolky dostali už vloni, taky plastové a dřevěné meče mají, jsou to holt kluci. Navíc Ondra už nějakou podobnou pistoli se zvukem od někoho v minulosti dostal, takže bylo třeba zohlednit ozbrojení obou. Martin měl radost, ale já stejně musel brzo zasáhnout, takže její používání bylo omezeno jen na několik okamžiků během dne.

Nakonec jsem se rozhoupal i ke koupi autodráhy, která byla za výrazně sníženou cenu, i když mi i tak přišla drahá. Martin si jí hodně přál. Jenže jsme brzo zjistili, že její sestavení je celkem věda, takže vyžaduje mojí pomoc. Navíc je dost křehká (oproti těm, co pamatuji z mládí, i když já snad tehdy ani žádnou neměl) a autíčka se rozpadaly už během první jízdy. Oproti tomu je samopal mnohem levnější a spolehlivější hračka

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by si mysleli, že se musí kupovat plno darů. Naopak mě spíš okolí nabádá, abych klukům něco dopřál. Já si myslím, že kluci materiálně nestrádají, i když je fakt, že já pro to nemám moc smysl. Jako dítě jsem plno věcí neměl a ani jsem po nich extra netoužil nebo dnes necítím potřebu si to nějak vynahrazovat, což jsem viděl u některých vrstevníků. Na druhou stranu je fakt, že mojí "chorobou" jsou v tomto ohledu knihy, ale to je až pozdějšího data. I když se už musím mnohem víc krotit, tak to u nás doma podle toho vypadá.

Tak si myslím, že jsme si Vánoce pěkně užili. I když takový zvláštní pocit ve mně zůstává, včetně ne zcela jasných představ o budoucnosti. Nepochybně je to i důsledek obecných obav ve společnosti a všeobecně rozšířené nejistoty. A samozřejmě i mé osobní situace. I když v dobách nemocí, kluků nebo především mých, to omezení snáším dost těžce, přesto bychom měli mít naději a nepropadat pesimismu.

Pozn.: Text jsem napsal až koncem dubna, ale zařadil ho zpětně sem.