Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 26. listopadu 2012

Martinovy zvídavé otázky na kariéru a život

Včera jsme měli s Martinem při cestě autem takovou zajímavou chvilku. Ondra podřimoval a Martin měl zvědavé otázky. Tentokrát mě nezkoušel za znalostí historie, ale zajímalo ho něco jiného, něco ze života.

"Tatí, jak jsi spokojený se svou kariérou, životem a tak," zeptal se mě nečekaně Martin.

Zarazilo mě, že Martin zná slovo "kariéra" a chvilku jsem přemýšlel, zda mám vyzvídat, jestli skutečně zná jeho význam. Nechtěl jsem obracet roli tazatele a tázaného, na případné vysvětlování bude snad dost času  jindy.

Tak jsem popravě odpověděl: "Ano, jsem." A dodal jsem: "I když mi všechno v životě nevychází tak, jak bych si přál, tak jsem spokojený a mám se dobře."

Martin, zřejmě povzbuzený mojí odpovědí, se ptal dál, hned několik otázek za sebou: "A tatí, jaký je největší zážitek tvého života? Udělal jsi něco velkého? Na co nejvíc vzpomínáš? Co ti udělalo radost?"

Fíííha, taková smršť otázek na tělo. Musel jsem se soustředit na řízení. Jak přitom odpovědět pravdivě, stručně a srozumitelně sedmiletému klukovi?


Naštěstí jsou to věci, o kterých nemusím zase až tak dlouho přemýšlet. Mám v nich celkem jasno.

Odpověděl jsem mu, že za největší věc, kterou jsem udělal, považuji to, že jsem se zvládnul postarat o nemocnou manželku a dva malé kluky. Nebylo to jednoduché, ale my jsme to společně zvládli a zvládáme to dodnes. Dokonce jsem mu poněkud neskromně řekl, že si myslím, že jsem díky tomu hrdina. Ostatně každý kluk jistě rád slyší, že jeho táta je hrdina. Hned jsem dodal, že stejně tak on s bráchou jsou hrdinové, protože to tak dobře zvládají bez maminky. Tento motiv kluků jako hrdinů jsem už použil několikrát. Nechci tím vzbuzovat jejich pýchu, to ostatně ani nehrozí, jen jim povzbuzuji sebevědomí. Napadlo mě to už dřív, když mi Martin s jistou obavou říkal, že se bojí, aby se mu třeba ve škole někdo nesmál, když nemá maminku. Odpověděl jsem, že se třeba někdo takový najde, protože lidé i děti bývají zlí nebo prostě chtějí druhému ublížit. Z toho si však nemá dělat hlavu, protože je naopak hrdina. Kdo z jeho spolužáků a kamarádů by si dovedl představit, že by neměl maminku?

Za největší zážitek pak považuji, pokračoval jsem v odpovědi na Martinovy zvědavé otázky,  narození obou kluků a to, že je mám a můžu si s nimi užívat život opravdunaplno.

Martin se nad touto odpovědí spokojeně usmíval a řekl mi: "Tatí, já jsem věděl, že to řekneš."

A já jsem rád, že to věděl, že jsem pro něj takto předvídatelný, že mě dobře zná a že jsem tedy jeho jistota. Myslím si, že je to důležité.


Zároveň mě trochu překvapilo, jak jsem Martina "nakazil" svojí opatrnou řečí o budoucnosti. Když totiž o nějaké vzdálené budoucnosti spolu mluvíme, tak většinou dodávám, když budeme v pořádku a tak. Dobře taky zná moje největší přání, protože se mě na něj už několikrát ptal. Odpověděl jsem vždy stejně, takže ví, že bych si přál, abych se dožil toho, jak budou oba kluci šikovní a samostatní. Takže Martin nyní často dodává, že něco bude, teda jestli budu ještě na živu. Třeba nedávno mě fakt pobavil, když prohlásil, že se těší, až mu bude deset a jestli já ještě budu na živu, tak mi něco pěkného zahraje na klávesy, protože to už by mu to mohlo jít dobře. To mě opravdu pobavilo. Snad tu všichni budeme ve zdraví přece jen déle a ještě si to spolu pěkně užijeme.

Po chvíli to naše společné užívání si potvrdil za sebe i Martin, prohlásil: "Tatínku, i když si všechny ty naše dobrodružství nepamatuju, tak se mi všechny líbily."

A to je dobře.

2 komentáře:

  1. Sakra proc TOHLE nekdy taky nedaj do zprav? kdyz si to clovek precte tak ma hned vetsi radost ze zivota ... Diky. Like. +1 :-) Lukas (Havlicek - "anonymni" jen pro google)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc milé povídání! Taky mě potěšilo!
    Hana

    OdpovědětVymazat