Je to už patnáct let...

Je to už patnáct let, co jsem se vrátil domů a mezi dveřmi jsem potkal policisty, kteří oznamovali mojí mámě, že se mladší brácha utopil... (konkrétně jsem tehdejší příběh popsal před dvěma lety ZDE)

Kdyby nezemřel, dosáhl by za pár dní "Kristových let", tj. 33. Nakonec se nedožil ani 18 let. Jeho smrt byla náhlá a nečekaná. Myslím si, že mě takové setkání se smrtí mladého člověka, navíc mladšího bráchy, velmi silně ovlivnilo. Netušil jsem, že se ještě tolikrát a v poměrně krátkém čase setkám se smrtí velmi blízkých lidí, vlastně těch nejbližších, které člověk má. S jistou nadsázkou bych mohl mluvit o tom, že se jednalo o jakousi "prozřetelnostní" přípravu. Ostatně jakoby setkání se smrtí bylo tak nějak zahrnuto do naší "rodinné tradice", vždyť moje máma přišla o oba rodiče už v 19 letech a navíc jako máma zažila smrt svého dítěte. Měla to nesporně těžší. Podle mne to vše obdivuhodně zvládala, i když se to zřejmě také podepsalo na jejím zdraví.

Kdyby brácha nezemřel, možná bych dnes na řadu věcí nebyl sám. Ve dvou bychom určitě unesli i některé věci, které sám prostě neunesu. Teď nemluvím obrazně. Mám na mysli některé konkrétní věci, které bych potřeboval fyzicky přemístit nebo si s nimi nějak poradit, ale na jednoho jsou příliš těžké. Samozřejmě, že toto je částečně řešitelné a už jsem i tady zmiňoval, že se mi pomoci párkrát dostalo. Přesto mě to teď docela zaměstnává a opakovaně přemýšlím, jak si poradit s některými "těžkými břemeny". Samozřejmě včetně Nerudovského "Kam s ním" (fejeton, ve kterém se řeší, kam se starou slámou ze slamníku, po řadě pokusů a nápadů si ji nakonec vezme stará mlíkařka na podestýlku do chlívku).

Kdyby brácha nezemřel, možná by kluci mohli častěji zažívat pocit "širší rodiny". To mě napadá, když vidím, jak si kluci užívají společnosti nejenom babičky a dědy, ale i strýců, tetiček a neteří ze strany manželky. Proti častějšímu kontkatu tady stojí větší dálka a od loňského roku i pravidelná školní docházka, ale od letošního roku se snažím najít způsoby a využít víc možností kontaktu kluků se "širší rodinou". Oba kluci jsou už větší a jsou dva. Vyzkoušeli jsme, že několikadenní odloučení zvládají naprosto v pořádku a svědčí jim i mně.


Vím, že nějaké "kdyby" není na místě. Ostatně kdo ví, jak by se život odvíjel...

Mám dostatek důvodů, abych byl vděčný za to, co mám i za vše, co jsem zažil. I proto moje vzpomínky, ačkoliv bývají i bolestné, se nenesou v duchu nostalgie nebo výmluv na "nepřízeň osudu". Přesto jsem si dnes, patnáct let po smrti bráchy, dopřál několik svých "kdyby".

Taky se mi líbí, jak kluci zahrnuli mého brachu do toho našeho "společenství blízkých na druhém břehu", ačkoliv ho neznali.