Konec prvního roku ve škole

Tak máme za sebou první školní rok, ten Martinův. Ne všechno šlo tak hladce, jak jsem si představoval. Začátek školního roku poznamenala nemoc a úmrtí mého otce. Do obou pololetí zasáhla nějaká Martinova delší nemoc (v 1. pololetí 92 omluvených hodin, ve 2. dokonce 164, tedy včetně jarních prázdnin navíc), takže jsme stále něco doháněli. Přesto jsem přesvědčen, že Martin je šikovný a celý rok dobře zvládnul. Nejde jen o školu, ale o ranní vstávání, spolupráci nebo třeba nezapomínání věcí. Sice jsem ho často vracel do družiny pro nějakou věc, někdy i dvakrát. Ke konci roku se to trochu zhoršilo a pár věcí zůstalo ve družině déle než den. Vždy jsme vše našli, leckdy mě hodná paní družinářka musela pustit dovnitř, když Martin nemohl danou věc najít. Když jsem pak poslední den ještě pro jistotu prohlížel šatnu (zcela náhodou jsem našel Martinův čip na oběd, o kterém jsme ani nevěděli, že mu ten den vypadl z tašky) a viděl množství ztracených věcí, tak jsem musel uznat, že jsme společnými silami obstáli.

Už dříve jsem od paní učitelky věděl, že Martin bude mít dvojku z češtiny. Den před vysvědčením pak paní učitelka Martinovi potvrdila, že bude mít jednu dvojku. Docela se mi tato praxe oznámení předem líbila. Musím však uznat, že paní učitelka byla přísnější než asi bývá v prvních třídách zvykem. Zatímco v některých třídách bývá téměř pravidlem, že drtivá většina třídy má samé jedničky, u Martina ve třídě to prý tak nebylo. Z pár srovnání také vím, že došli dále než v jiných školách. Doufám, že se i přes některé rozdílné pohledy osvědčila volba údajně nejlepší učitelky na škole (nepochybně nejzkušenější) a přechod do druhé třídy k nové učitelce/učitelovi nebude tak velkou změnou.

Den před vysvědčením předcházela slavnost školy s jakousi inaugurací prvňáčků a rozloučením s deváťáky. Martin mi už předem hlásil, že mu byla přidělena pěkná deváťačka a ukazoval mi jí na hřišti, kde sportovala. Bylo veselé ho pozorovat, jak s ní hrdě kráčel sálem a rozmlouval. Po skončení se ještě prodral davem deváťáků, aby se s ní rozloučil.

Fotky ze sálu mi nevyšly, tak snad jen jedna pro dokreslení atmosféry aneb Martin obklopený ženami /všech věkových kategorií/. Kterému muži by se taková společnost nelíbila?

Martin hlásil, že mají být dobře oblečeni. Pak však přišel s tím, že si košili nevezme, protože jim paní učitelka bude cosi připínat (pak se ukázalo, že šlo o malou stužku). Řekl jsem mu, že si poradíme, že se nebude proděravět ani žádné triko. Tak jsem mu dal s sebou stužku na krk, kterou pohotově nabídl paní učitelce a ta mu stužku připla na ní. Martinovi to slušelo a košile nemusela být propíchnuta.

Bráchové venku. Celá akce byla zbytečně dlouhá a bylo velké horko, ale zvládli jsme to.

A to už je pár fotek z posledního školního a školkového dne, kdy kluci děkovali učitelkám a přinesli jim květiny. Docela dobře jsme to vymysleli. Koupil jsem svazek sedmi růžiček, ze tří nám květinářka svázala kytku pro Martinovu učitelku, další tři donesl Ondra jednotlivě všem třem učitelkám a poslední dal Martin paní družinářce. K tomu ještě pro učitelky dostali něco malého a sladkého na zub. Myslím si, že všichni byli spokojeni.