Kluci si hráli na kostel

Oba kluky jsem vyzvednul ze školy/školky po obědě. Martina kvůli hudebce. Ondru na jeho přání a hlavně s ohledem na jeho zápas s nastydnutím. Nachystal jsem Martinovi klávesy na jeho stůl v pokojíčku, aby si mohl před hudebkou trochu cvičit. Ondru jsem poprosil, aby ho v pokojíčku nerušil. Když vidí svého staršího bráchu, jak se učí na klávesy, tak po tom poslední dobou taky zatoužil. Vzal si alespoň dětskou knížku s malými klávesami a podle návodu se začal učit písničky. Jsou tam očíslované klávesy a noty, takže je to docela lehké. Navíc se tam dá nastavit, že knížka danou písničku přehraje sama.

Martina však zkoušení asi moc nebavilo. Po chvíli přišel za mladším bráchou a na něčem se s ním domlouval. Po chvíli se Ondra dovolil, zda může jít za Martinem do pokoje, že ho prý nebude rušit. Tušil jsem v tom nějakou jejich hru, ale nic jsem nenamítal. Vždyť Martin má zkoušky v hudebce úspěšně za sebou a hlavní je, aby ho to bavilo. Takže se kluci zavřeli do pokojíčku.

Moc času však neměli. Jen jsem si ohřál část lehkého obědu a udělal pár věcí a už mi upozornění na mobilu hlásilo, že je třeba se chystat do hudebky. V pondělí je to vždy docela fofr, zvlášť když jsem Ondru nenechal ve školce jako jindy.

Když jsem kluky vyzval, aby se chystali do hudebky, tak mi hrdě hlásili, že si hrají na kostel. Martin si přepnul klávesy na zvuk varhan a v pokoji provedli nějaké drobné úpravy. Ani jsem neměl čas to moc zkoumat, co konkrétně tam prováděli, jen mě to pobavilo. Zvlášť jsem se musel smát, když mi oznámili, že jen Ondra uklidí kříž (asi postavený ze stavebnice) do sakristie svého fiktivního kostela a nachystají se.

Jak je vidět, účast na bohoslužbách a jejich pravidelné návštěvy sakristie po skončení obřadu na nich zřejmě zanechávají stopy.



Doplnění: Příspěvek jsem napsal během čekání na Martina v hudebce, zatímco unavený Ondra bez pravidelného školkového spánku po obědě klimbal na lavici. Netušil jsem, že hra na kostel ještě neskončila. Jako vždy kluci při nákupu sbírali roličky, tj. papírové role, které zbydou po vytočení igelitových sáčků. Téměř jako vždy jsem jim říkal, ať to nesbírají, že to pak stejně doma vyhazujeme. Oni mi tentokrát namítali, že to mají pro domácí kostel. Prý potřebují paškál (tj. velikonoční svíci, na kameru, která bude kostel hlídat a prý se to bude hodit i na další věci (prý na sirénu, která oznamuje, kdy se má zpívat - to jsem však nikde v kostele neviděl). Dobře, řekl jsem jim a sbírání roliček dovolil. To jsem však netušil, že za chvíli kluci potkali svojí oblíbenou prodavačku, se kterou se vždy vybavují. Tentokrát jí začali s nadšením vyprávět, jak si doma hrají na kostel, jak tam mají varhany, křtitelnici a z roliček si vyrobí paškál. Paní prodavačka jen koukala. Oba kluci překotně vyprávěli, jak Martin je varhaník a hraje na varhany, zatímco Ondra je farář a něco povídá. Paní prodavčka se spíš rozpačitě usmívala a jen řekla, že kluci asi už někdy byli v kostele. Ondra reagoval vysloveně mazácky: "Už tisíckrát!"

Pobídl jsem kluky k pokračování v nákupu. Jako naschvál se jiná známá prodavačka, tentokrát u pokladny, ptala, na co bereme ty trubičky. Kluci překotně, jeden přes druhého, začali hlasitě vykládat, jak si z toho vyrobí paškál, křtitelnici atd., protože si doma hrají na kostel. Až se řada zákazníků ohlížela. Nepochybně je taková dětská zábava překvapila. Normálně se za svojí víru nestydím, ale teď jsem si trochu připadal jako náboženský fanatik :-). Tak jsem to alespoň komentoval slovy, na co kupovat drahé LEGO, když si kluci bohatě vystačí s roličkami.

Kluky nadšení nepřešlo ani cestou domů. Před domem si natrhali pár kytiček, prý do domácího kostela. Doma mě pak zvali, že můžu přijít do jejich kostela. Ondra mě nabízel, že mě může třeba i pokřtít. S díky jsem to odmítnul, že už pokřtěný jsem. A když mi nebyl schopen dopředu prozradit téma dnešního kázaní, raději jsem se věnoval vyskládání nákupu a chystání večeře. Z pokoje se mezitím ozýval zvuk varhan a nějaké povídání.

Před chvílí jsem se byl v pokoji podívat a zdá se, že už je vše v pořádku. Martin mě poprosil, abych mu zapnul televizi, Ondra se proháněl po pokoji s hokejkou (samozřejmě z roliček). Když jsem se ptal, zda už hra na kostel skončila, tak mi ukázali koutek, tj. jejich sakristii, kde měli způsobně uklizené kostelní náčiní (kříž, svícen na něj, paškál atd.). Kéž by si takhle uklízeli i svoje hračky.


S Ondrou jsem svedl malou teologickou disputaci, když mě opět zval ke křtu do jejich kostela. Moji námitku, že jsem už byl pokřtěn, odmítl s tím, že to bylo v jiném kostele a ne v tom jejich. Snažil jsem se mu vysvětlit, že křest nás spojuje s Ježíšem Kristem a že se to koná jen jednou a už neopakuje. Přesto trval na křtu s tím, že on křtí jinak. Po chvilce odporu mi nezbylo nic jiného, než jeho křest přijmout. Kostičkou ze stavebnice mi udělal křížky na rukou a na čele. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem mu nabídl, aby mi místo křtu požehnal, to se klidně může opakovat. On souhlasil a pohladil mě. Pak se usmál a dodal, že nesmí chybět "políček" a jemně mě plácnul po tváři. To mě opravdu pobavilo. V neděli totiž zblízka přihlíželi, jak biskup v kostele udílel biřmování (spolu s biskupem a jeho asistencí obešli zhruba polovinu biřmovanců, aby to mohli důkladně sledovat - výslovně jsem jim to dovolil pod podmínkou, že budou tiše a nebudou překážet, takže doufám, že to nikoho nepohoršilo). Trochu jsem jim obřad vysvětloval a dodal jsem, že biskup dříve dával biřmovancům také políček, vykládaný jako symbol ochotu biřmovance vytrpět si pro víru případné pronásledování nebo jako jakési "pasování" na rytíře opět s myšlenkou snést i trochu bolesti a ukázat statečnost.