Skoro každý den jsme s Ondrou nejprve odváděli Martina do školy a teprve poté Ondru do školky. Téměř každý den se kluci vzájemně podporovali, resp. společně podporovali Martina. Buď Martin při odchodu volal, ať mu Ondra drží palce, aby dostal jedničky nebo naopak Ondra na Martina volal, že mu bude držet palce, aby měl samé jedničky. Už jsem na to zvyklý natolik, že mi to přijde celkem běžné. Jsem rád, že se kluci, i když se pošťuchují více než dřív, takhle podporují a povzbuzují.
Když jsme zase takhle šli poslední týden do školy, tak Ondra opět na odcházejícího Martina zavolal: "Budu ti držet palce, abys měl samé jedničky!"
Zaslechla to jedna maminka, ohlédla se a řekla: "To je teda projev bratrské lásky!"
Nic jsem na to neřekl, ostatně maminka pospíchala pryč. Jak jsem psal, jsem rád, že kluci takhle na sebe myslí. Ondru jsem za to pochválil, ale hned jsem mu vysvětlil, že už známky dostávat nebudou, protože paní učitelka má vysvědčení už napsaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat