Když jsem byl před časem s klukama v bazénu kdesi mimo Prahu, tak se mi přihodila zvláštní věc. Všimnul jsem si, že mě pozoruje a občas se na mne i usměje jedna paní. Což o to, to by zase nebylo nic tak zvláštního a neobvyklého. Nechci, aby to znělo příliš namyšleně, ale občas zažívám, že nás s klukama ženy pozorují a někdy se i baví, jak spolu komunikujeme. Sice je to i u nás stále častější a čím budou kluci větší, tak to bude normálnější, ale i tak chlap s dětmi v našich končinách zřejmě zaujme větší pozornost než žena.
Tentokrát to bylo trochu něco jiného a vrtalo mi v hlavě, zda dotyčnou odněkud neznám. Přece jen na známé tváře mám celkem paměť, určitě více než na jména. Teď jsem však nevěděl. Navíc jsem neměl zrovna moc klidu na nějaké velké přemýšlení, neboť jsem se snažil uhlídat všechny děti (kromě kluků jsem chvílemi dohlížel ještě na jedno další).
Pak se 'záhada' vysvětlila. Paní mě oslovila a řekla: "Vy píšete blog?" Překvapilo mě to, takže jsem se zmohl jen na nějaké stručné vyjádření souhlasu (téměř po krk ve vodě, s Ondrou na dosah a skákajícím Martinem na dohled). "Já vás čtu, píšete pěkně," pokračovala paní. Já byl však tak překvapený z takové situace, že jsem se už na žádnou další reakci, snad kromě pokusu o úsměv, nezmohl.
Sem tam mi přijde nějaký mail, ale asi nejsem zvyklý, že by mě takhle někdo poznal podle blogu a oslovil mě.
Bylo to pro mne skutečně překvapivé, ale když mi to po chvilce došlo, bylo to i milé. Dotyčné pozorné a 'odvážné', která zřejmě brzo poté odešla, protože pak jsem jí už nezahlédl, alespoň takto dodatečně děkuji za vyjádřené ocenění.
:-))) to jsem byla já... Trošku jsem byla zvědavá, jestli o tom napíšete na blog :-) podle Vaší reakce se mi zdálo, že to byla pro Vás překvapivá situace a že se Vám to asi často nestává... Blog čtu ráda, líbí se mi, jak hodně se klukům věnujete a jak jsou kluci šikovní a zvídaví (a taky hezký když už teda :-) ) Přeju do budoucna hodně štěstí! Hanka
OdpovědětVymazatMartine, taky jsem vás jednou potkala :). Takový ten moment kdy vlezu do metra /nejsem z Prahy/ a vteřinka kdy se rozhlédnu , kam se posadím a mám dojem, že to dělám mimoděk. Vidím chlapa a dvě malé děti. Mozek vyhodnotí "támhle, tam bude možná milý hovor, nebo vtipno" /snad to nezní zle/ A najednou mi srdce povyskočí radostí, JÁ JE MALIČKO ZNÁM. Chuť vás všechny tři pozdravit! Ale přišlo mi to nepatřičné a narušení soukromí. V hlavě mi to ale "šrotovalo" o sto šest. O "náhodách" o lidských cestičkách a malých denních radostech, kterých mi přináší. Už tak mi setkání s vámi třemi dalo velký úsměv a ani o tom nevíte :) Nebyla jsem si jistá, jestli by bylo dobře, pozdravit vás. Tak tedy příště pozdravím? :) Šárka
OdpovědětVymazat