Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 24. ledna 2012

Trochu vzpomínek nad knihami pro rodiče

Jak tak s Martínkem "válčíme" se školou a Ondra tu lítá chvíli s hokejkou nebo pro změnu s pistolí, tak si říkám, že už nemám miminka. Jejich zájmy se proměnili a kluci rostou dál. Už to nejsou miminka, které nemůžete spustit z očí, ale ke skutečné samostatnosti povede ještě dlouhá cesta. Dnes jsem například nepotěšil Martínka, že jsem pro něj došel o něco dřív, zatímco on si s kamarádem ze školy hrál hry, když mi jej vyzvedla jeho maminka, abych nemusel s Odrou ven atd.

No a jak tak vedu svojí malou válku o prostor (mnohdy spíš přpomíná válku vleklou a zákopovou, než nějaký blitzkrieg) a pokouším se být znovu pánem ve svém bytě alespoň nad svými věcmi, tak jsem si říkal, že je třeba i proměny životních etap zohlednit v přeplněné knihovně. Stejně jde spíš jen o výměnu, neboť odborná cizojazyčná literatura mě stále láká, zvlášť když je při dnešní ceně knih u nás vlastně levnější a mnohdy kvalitnější a v našich knihovnách nedostupná. Ale nebudu se vymlouvat jen na odborný zájem. Je to prostě vášeň. A zřejmě na ní nic nezmění ani skutečnost, že jsem poněkud změnil názor na stále modernější elektornickou čtečku knih, která mi už nepřipadá tak nepředstavitelná. Nalákala mě na ní mimo jiné možnost slovníku a taky skutečnost, že stále více používám různé elektronické zdroje, které zpřístupňují řadu starších knih v elektronické podobě. Zatímco třeba digitální knihovna rukopisů - projekt Manuscriptorium pro čtečku vhodná není, projekt Kramerius Národní knihovny zpřístupňuje občas celkem zajímavé texty (nedávno jsem si tam listoval Havlíčkovými Epištolami Kutnohorskými). Využívá však formát DJVU (s možností konverze části textu, max. asi 20 stran, do formátu PDF), který je třeba pro některé čtečky konvertovat (především pro nejrozšířenější Kindle od Amazonu). Ve stejném formátu mám už z dřívější doby řadu ruských šachových knih, které však moc nepoužívám. V poslední době se navíc stále více rozšiřuje možnost výpujčky elektornických knih.

Každopádně moje vášeň pro knihy, které můžu držet v ruce a listovat jimi je stále silná. Podle některých návštěv až zhoubná (je fakt, že bujela a v některých obdobách bují znova).

Nakonec to byla především dlouhodobá neúnosnost prostorové situace, která mě vedla k přemýšlení, zda některé knihy nejsou skutečně zbytečné. Jednou z kategorií jsou knihy pro rodiče. Některé jsem si pořídili ještě se ženou. Dnes si říkám, že v jisté naivitě, že při všech těch starostech budeme mít ještě čas se vzdělávat. Nepochybně jsem se mnohé dočetl, ale leckdy jsem čerpal z jiných zdrojů (internet nebo vypůjčené knihy z knihovny). Navíc vše se seběhlo a trochu zkomplikovalo, že mě nejvíc učila praxe, moje reflexe nad ní, pohledy zvenčí a především určitý instinkt nebo spíš intuice.

Sice jsem se ještě zcela nevzdal myšlenky, že bych mohl mít další děti, ale to nezáleží jenom na mně. Ostatně kolem sebe vidím, kolik lidí očekává další přírůstky. Podle mne je větší rodina lepší jak pro děti tak pro dospělé, samozřejmě pokud se "vydaří". Rozmanitost vztahů a možností mi přijde zajímavá, samozřejmě starostí je taky dost.

Zhruba tak kolem Ondrova druhého roku jsem skutečně silně toužil po dalším dítěti. Dokonce jsem měl pocit, že po takové zkušenosti bych si na něj a na péči o něj troumfl skoro sám (tedy na rodičovské). Vždyť Ondru jsem měl na starosti v podstatě komplet od jeho jednoho měsíce (v noci dokonce od 14 dnů), navíc v nelehké situaci při péči o těžce nemocnou manželku. Jak však kluci rostou a ten jejich svět a jejich starosti se proměňují, tak i já postupně vidím věci už z jiné perspektivy. A když vidím nějaké malé miminko, tak si říkám, jak jsem takového drobečka mohl tehdy zvládnout. Nezapomínám však, že k miminku bych snad měl i nějakou maminku, takže by to mohlo být jiné a kluci by jistě přiložili ruku k dílu. Každopádně silné rodičovské pudy na další dítě logicky poněkud oslabily, i když po nedávných informacích, že dobří přátelé čekají další děti, se zase ozvaly. Není to snad další důkaz toho, že některé biologické danosti jsou u rodičů zaměnitelné? (Přestože si sám velmi dobře uvědomuji, co všechno mi oproti maminkám chybí :-)

Tak takové úvahy mám nad tím, když jsem se rozhodnul nabídnout některé knihy pro rodiče případným zájemcům. Neumím knihy vyhazovat (zatím) a přijde mi zajímavé, když si můžu říct, že takhle někomu můžu udělat radost a zároveň získat příspěvek na jiné odborné knihy, co mě zaujmou. Jde mi to však pomalu.

Jen pro zajímavost obrázky několika knih. Některé jsem v podstatě nevzal do ruky, ačkoliv jsme si je třeba ještě se ženou kupovali. K některým mám velmi úzký vztah.



Konkrétně je to třeba kniha Penny Simkinové: Partner u porodu (Argo 2000), kterou objevila moje žena a nakonec především z ní čerpala informace před svým prvním porodem. Moc si jí pochvalovala pro způsob, jakým byla napsaná. Na její doporučení jsem si jí přečetl i já, někdy jsme četli i společně. Musel jsem jí dát za pravdu, že tento styl vyhovoval i mne. Dokonce jsem někde výhodně koupil ještě jeden exemplář, který jsme půjčovali známým. Takže tuto knihu se ještě nechávám, třeba se ještě bude hodit a nabízím jen ten druhý exemplář.

Byl jsem rád, že jsem měl dostatek informací o porodu a o to víc jsem mohl být pro svojí ženu platnou pomocí (absolvovali jsme i nějaký předporodní kurz atd.). Myslím, že jsme zase moc nepřeháněli, ale prostě jsem chtěli mít určité informace. Doktorům jsem do toho nemluvil, ale jen se se občas zeptal, co právě dělají nebo tak. S úsměvem vzpomínám, jak se mě po porodu sestřičky ptaly, jaká je moje profese, že jsem se prý na tatínka celkem dobře orientoval. Důležitější pro mne však bylo, že jsem mohl být oporou svojí ženě a hlavně že jsem mohl být přítomen tomu zázraku, když se oba kluci narodili. Navíc dnes, když už žena nežije, jim vše mohu vyprávět alespoň já.

Je zajímavé, jaké se vedou diskuze ohledně přítomnosti muže u porodu. Já jsem byl rád, že jsem tam prostě mohl být. Chápu však, že na to mají druzí jiný názor. Slyšel jsem i řadu žen, které by tam svého muže rozhodně mít nechtěly, což mi přijde trochu zvláštní. Vnímal jsem to prostě jinak a ten můj pocit spíš ještě trochu zesílil poté, co jsme se ženou zažili během její nemoci a umírání věci, které by asi nikdo zažít nechtěl. Jenže když už se to stalo, bylo třeba se k tomu nějak postavit.

Vzpomínám také na svůj rozhovor s Martinem Járou z Ligy otevřených mužů. Vysvětloval mi, proč kromě jiného pořádají akce pro muže, kteří se chtějí připravit na porod partnerky (kurz se jmenuje Když rodí muž, s podtitulem Seminář pro muže, kteří se chtějí připravit na porod svého dítěte, na první měsíce jeho života i na své otcovství). Vlastně jim ani tolik nejde o samotný porod, ale spíš o rodičovství, resp. otcovství. Prý nějaké průzkumy prokázaly, že muž je nejvíc přístupný uvažovat o své roli otce před narozením potomka (zřejmě hlavně toho prvního). Alespoň tak jsem to pochopil.



Vztah mám rovněž ke knize Evy Keidroňové: Něžná náruč rodičů (Grada 2005). Myslím si, že jí objevila žena a pořídila jí. Dokonce jsem jí snad dostal jako dárek, jak napovídá lístek, který v ní byl založený. Vzkaz od ještě nenarozného potomka:


Vzpomínám si, jak tehdy nová kniha, včetně instruktážního CD, byla populární a její autorka vystupovala v různých pořadech pro maminky. Ukazovala, jak správně je třeba držet děti. Na jednu stranu nás to naučilo být vnímavější k tomu, jak malé miminko držíme. Vzpomínám si, jak jsme jednu dobu pozorovali maminky kolem a ukazovali jsme si, jak svoje dítě drží špatně. Na druhou stranu některé způsoby na nás působily příliš krkolomně, takže jsme je nenásledovali ve všem. Rozhodně jsem tuto knihu nestudoval tak jako tu předchozí, video s ukázkami bylo pro mne dostatečné, navíc v knize je plno obrázků.


Pro zajímavost ještě pár titulů. S batoletem Martínkem si hrála žena. Když jsem já měl batole Ondru, tak nějak na nápady moc času nebylo. S Martínkem chodila žena do bazénu, kam jsem je občas doprovázel. Když otěhotněla, začal jsem chodit já a bylo to prima. Užívali jsme si to a samozřejmě jako táta jsem měl trochu odvážnější přístup než maminky. Zvládali jsme to i během nemoci ženy a dokonce i nějakou dobu po její smrti, když jsem měl hlídání. Bohužel s Ondrou jsem to už nezvládal. Bylo třeba obstarat oba, Martínek občas sedával na kraji bazénu, kurzy byly však drahé. Navíc možnosti náhradních hodin byly omezené a Ondra byl přece jen nemocnější než malý Martínek.

Jestli si vzpomínám, tak s Martínkem jsme byli jako s miminkem i na nějakých rehabilitacích. Knihy o kojení si četla moje žena a myslím si, že byla opravdu pozorná a šikovná. Takže si poradila i s některými obtížemi, které jiné maminky vedly k odstavení dětí (např. první zoubky atd.). Martínek byl plně kojený sedm měsíců a pak ještě asi do roku a čtvrt. Je fakt, že pak už to byl spíš jen jeho rozmar a ženu to už unavovalo. Odstavení nakonec nebylo nijak náročné, zvlášť když jsem se taky zapojil, aby maly Martínek nebyl tak závislý na mamince a jejím mlíčku. Naopak u malého Ondry jsem nastudoval mnohé a několikrát jsem situaci konzultoval s Laktační ligou. Nakonec i tam mi říkali, že kojení je sice pro děti tou nejlepší stravou, ale v naší situaci je prostě umělá výživa nevyhnutelná. Tak jsme na ní po měsíci přešli. To už jsem mohl obstarávat sám. Žena mohla začít brát léky (především proti bolesti) a nastoupit léčbu.

Na takové a podobné věci vzpomínám, když jsem se rozhodl poslat některé knihy dál (část si ještě nechávám). Doufám, že třeba někomu poslouží. Samozřejmě se na to teď, už jako rodič s vlastní zkušeností, dívám trochu s nadhledem. Bylo pro nás důležité něco znát.








2 komentáře: