Taková malá sebeobhajoba aneb Nad kritikou z řad přátel

Vím, že psát takhle veřejně na blog má svá rizika. Už jsem se s tím párkrát setkal. Člověk jde prostě s kůží na trh a musí zvažovat následky. Je více důvodů, proč jsem se rozhodl psát a proč píšu zrovna o tom, o čem píšu. Na druhou stranu můj a náš život je přece jen bohatší, takže ho ani všechny příspěvky z blogu nemohou zachytit v úplnosti.


V neděli jsme jeli s klukama domů. Měli jsme za sebou další pěkný víkend. V pátek jsme byli na hokeji (viz zde). V sobotu jsme se věnovali další fázi úklidu. Minulý víkend byl většímu úklidu vyhrazen téměř celý. Ostatně je to s námi na delší lokte, ale velmi pomalými kroky snad trochu postupujeme. Zatímco minulý týden to byly hračky v dětském pokoji a jejich uvedení do takového stavu, aby ho mohli kluci udržovat, tentokrát jsem s nimi probíral oblečení. Zima je tady a byl nejvyšší čas podívat se, co máme, ce je třeba vyřadit a hlavně, co nového pořídit. Taky jsem klukům vyhradil další prostor, aby měli svoje věci víc přehledně a mohli se snadno obsloužit sami (že to byl vhodný nápad mi předvedl Ondra v pondělí, kdy si skoro vše vzal a nachystal sám). V neděli jsem pak byli s přáteli a ještě jsme zvládli nákupy a pozvání na malou oslavu. Prostě další zajímavý víkend. Byl jsme rád, že jsem oběma pořídil nové sady spodního prádla, sadu ponožek i sadu rukavic. Tedy přesně to, co jsem si naplánoval, že nakoupím. Doma jsem to hned večer vymáchal, abych to mohl druhý den už uklidit a bylo to připravené k používání.

Večer jsme si pak spolu říkali, jak jsme šikovní a jak jsme si ten víkend pěkně užili. Martínek sice na víkend úkoly nedostává, ale sám se dožadoval, aby směl trénovat psaní, v čemž jsem mu rád vyhověl. Trápil mě jen Ondrův kašel, který v noci zesílil, takže jsem Ondru nechal doma a v pondělí jsme byli u doktorky. Bavili jsme se v neděli večer o různých věcech. Mimo jiné Martínek zjišťoval, kdy se on a Ondra narodili a dával si to do určité svojí časové osy. Občas to chce zařadit do souvislostí, kdy jsme se s maminkou poznali a kdy jsme se vzali. Ochotně jsem mu to říkal. Martínek jen poznamenal, že si maminku užil jenom krátce a Ondra k tomu dodal, že on ještě kratší dobu. Hovor šel dál a věnovali jsme se jiným tématům. Ani jsem na sobě nedal znát, že mi je to samozřejmě líto, že si kluci maminku tolik neužili a ona je. S tím však už nic neuděláme. Jen to vzít jako smutnou skutečnost, ale žít dál a věnovat se aktuálním věcem, kterých je více než dost.

Kluky jsem obstaral a uložil. Poděkovali jsme za den i za víkend. Řekli jsme si, že se máme rádi a pomazlili se. Pak jsem se šel věnovat svým povinnostem. Takovým těm tisíc a jedna drobnostem, které skoro nikde nejsou vidět, ale je třeba je udělat. Však to skoro každý zná.

Pak pustím počítač, abych se kouknul na poštu, zprávy atd. Mimo jiné ve Facebooku jsme našel jednu zprávu. Přestože se jedná o soukromou zprávu, rozhodl jsem se jí po určitém přemýšlení zveřejnit, samozřejmě se zachováním anonymity autorky:

Ahoj Martine,
líbily se mi tvoje příspěvky na blogu o klucích i jiné hlášky, do chvíle kdy jsem si přečetla, jak zase Martínek někomu v zušce vysvětluje, že nemá maminku. Teď už se mi to nelíbí a připadá mi to jako lakování. Promiň, mi ta slova, ale proč je v tom necháváš a nesháníš normální fungující partnerku a maminku? Proč to ti kluci musí pořád někde troubit, jak dlouho je budeš takhle trápit? Omlouvám se, za výchovu a děti jsi zodpovědný ty a vím, co jsi všechno prožil: Ale myslím si, že kdybys vážně onemocněl sám, co uděláš s kluky? Máš někoho pro tenhle případ? Promiň, jinak to říct neumím.
Myslím na vás.

Zprávu jsem četl několikrát a příliš jsme jí nerozuměl. První věc, která mě napadla, je to, jak odlišným způsobem jsou vnímány některé moje příspěvky. To je však normální. Já jsem psal příspěvek o Martínkovi a učitelce v hudebce především proto, že se mi líbilo, jak normálně se ozval, přestože se jedná o poměrně citlivou věc. V komentářích se učitelky pozastavily nad poněkud necitlivým přístupem učitelky. Musím uznat, že je prostě fakt, že některé stereotypy jsou hluboce zakořeněné a i u nás už by nemuselo být zcela nemožné, že se dětem věnuje stejnou měrou nebo dokonce více muž než žena. Možná by bylo fajn toto respektovat a třeba více mluvit o rodičích. A to ani nemluvím o tom, kolik dětí vyrůstá bez tatínků.

Tuto zprávu jsem tu zveřejnil také proto, že celkem vystihuje určitý postoj, který se objevuje u části mých přátel. Třeba jsem na to jen víc citlivý, ale skoro jako bych měl pocit, že po smrti mého celoživotního kritika (tj. vlastního otce), jeho roli přebírají další. Je to samozřejmě trochu nadsázka a já určitě po svém okolí a po svých přátelích nechci jen obdivné řeči a poplácávání po ramenou, jak vše dělám skvěle.

Nemluvím o nějakých anonymních poznámkách (jak jsem se s nimi tady už taky setkal viz zde). Jsou to hlasy od přátel, kteří na nás myslí, drží nám palce a určitě nám přejí jen to dobré. Přesto však jejich vyznění vychází poměrně jednoznačně tak, že vina je na mé straně, ať už v mé činnosti nebo nečinnosti. Nebo tomu jen já tak rozumím, při své přecitlivělosti?

Nedávno mi bylo docela pěkně vysvětleno, že za takovými poznámkami je poměrně jednoduchý myšlenkový postup. Naše situace je vnímána jako problém. Problém je, že kluci nemají mámu, že já nemám tolik času, že já mám někdy problémy se zajištěním hlídání, péčí o domácnost atd. A ten problém je třeba vyřešit, čím dříve, tím lépe. Tedy je třeba, abych našel "novou maminku" a pro sebe partnerku (zároveň spřízněnou duši, hospodyni, tj. uklízečku, kuchařku, hlídačku kluků atd. atd.). A když se na to člověk takhle matematicky či mechanicky podívá, tak je vše poměrně "jasné" a pokud něco nefunguje, tak to není tato geniální úvaha, ale "lidský faktor". A jediný "lidský faktor" v této úvaze jsem já, protože kluci ještě nemohou příliš aktivně zasahovat do dění. Tedy není příliš složité dojít k úvaze, že chyba je ve mně. Tenhle úhel pohledu mi pomohl alespoň trochu pochopit poznámky a dobře míněné rady, které mě někdy celkem zraňují.

Řeči o tom, že jsem ztratil "už tři roky", že odčerpávám síly (těch kteří mi pomáhají), které by bylo potřeba jinde, že prý navazuji jen mnoho povrchních virtuálních vztahů a teď i to, že "trápím kluky", pronášejí lidé, kterých si vážím a považuji je za celkem zkušené a moudré, ale kteří přece jen se mnou netráví tolik času, aby tyto jejich výroky byly založeny na něčem jiném, než na jejich dojmu, mnohdy velmi vzdálenému realitě. Je třeba fakt, že zde na blogu v podstatě vědomě nepíšu o některých lidech, kteří se v mém a našem životě objevili. Byl jsem už soukromě kritizován za to, že nic o někom nenapíšu a tak si zde hraji na solitéra /ozvala se mi autorka tohoto výroku a připomněla mi, že přesně to bylo "asketického solitéra", tak děkuji a doplňuji/. Naopak jindy jsem byl zase vystaven zvídavým dotazům jen kvůli drobné zmínce. Myslel jsem, že je zřejmé, že můj/náš soukromý život a blog jsou dvě různé věci, přestože se mnohdy velmi úzce prolínají. Navíc tomu zmiňovanému "solitérství" moc nerozumím, protože to, že většinu času a starostí i radostí s klukama nesu sám, je prostě pravdou, na to si nemusím hrát.


Nemám příliš rád onu frázi, že věci/život je složitý, resp. mnohdy složitější než si myslíme. Jsem přesvědčen, že si jej často složitějším děláme my lidé a třeba i z pohodlnosti, že se nám nelíbí "jednoduchá řešení". Sám jsem se však už několikrát přistihnul, že říkám nebo si alespoň myslím, že jsou věci opravdu trochu složitější. Ta představa, že stačí tak málo (tj. nalezení vhodné maminky a partnerky) a všechno bude zase fajn, je vskutku lákavá a byl bych blázen, kdybych to takhle vnímal a bránil se jí. A možná skutečně blázen jsem. Rovněž nemám rád výmluvy na dětství, na rodinu a vztahy, ve kterých člověk vyrůstal, nebo na dosavadní zkušenosti, ale čím jsem starší a třeba i čtu nějaké knihy a poslouchám hovory moudřejších, tak mám pocit, že na tom něco je. Ostatně ani zde na blogu jsem neskrýval, že jsem sice nebyl nijak týraný nebo zneužívaný, ale domácí poměry nebyly vždy zcela ideální (více viz zde). I tak jsem zpětně za většinu zkušeností vděčný, neboť se v životě setkávám s mnohem složitějšími případy. Taky bych mohl napsat i mnohé o tom, že jsem díky zkušenosti z domova poměrně dlouho manželství a vůbec vztahy odmítal. Tím nemyslím to, že bych navazoval jen povrchní vztahy, ale spíš jsem měl jen přátelské vztahy a věnoval jsem se studiu. Pak jsem přece jen poznal, že vztah nemusí být jen omezením a zdrojem konfliktů, ale i obohacením, posilou a něčím, co člověka dělá celistvějším člověkem (a teď si odpustím odkazy na některé biblické obrazy). Později jsem potkal svojí budoucí ženu a ani ta to se mnou ze začátku neměla jednoduché, ale byl jsem jí velmi vděčný, že vytrvala (něco málo ze vzpomínek třeba zde). Především díky ní jsem mohl nejenom kritizovat vztahy svých rodičů, ale ukázat i pozitivně, že má představa se liší a není nereálná. Bohužel nám bylo dáno jen velmi málo času... /Uvědomuji si, že v tom množství řady praktických povinností některé myšlenky odkládám. Necítím výčitky či křivdu nad těmito událostmi, neboť jak jsme tu už několikrát psal, nejvíc nefér to bylo pro ženu a pak pro kluky. Přiznávám však, že i v souvislosti s řečmi a úvahami ohledně nové maminky a partnerky mě leckdy napadne, že jsme tehdy se ženou udělali maximum pro to, aby vznikla rodina, aby se narodily děti a byly v této rodině šťastné. Najít sílu a odvahu napnout síly opět stejným směrem, i když za jiných podínek, není snadné. A navíc je mohu napínat jak chci, ale na tohle jen jeden člověk nestačí./

Poslední čtyři roky mého života jsou velmi intenzivní. Nejenom že na svých bedrech nesu většinu tíhy za výchovu dvou malých kluků a starost o domácnost (v tomhle už tak dobrý nejsem, především co se úklidu týče). Pohřbil jsem tři velmi blízké. Se vším všudy jsem se staral jen o svojí ženu, ale i kontakt s nemocnými a umírajícími rodiči nebyl vždy jednoduchý, každý v něčem jiném, stál řadu sil a zanechal i nějaké rány. K tomu jsem v podstatě celou dobu nepřestal nějak fungovat i v zaměstnání a mém oboru, přestože jsem mnohé aktivity musel výrazně omezit. Nepíšu to, že bych si chtěl stěžovat. Za mnohé jsme velmi vděčný a hlavně kluci jsou moc šikovní a dělají mi radost. Píšu to snad jen pro představu, že toho je na ne snad i objektivně opravdu hodně. A to ani nemluvím o tom, že se objevují drobné zdravotní problémy, vždy v souvislosti s větším vypětím. Doktoři jen krčí rameny, holt při tom vašem zápřahu. Čekám na výsledky CT kvůli dutinám, zatím se bráním vyšetření žaludku kvůli podezření na riziko vzniku vředů a preventivně beru léky. Kompletní rekonstrukce zubů by se taky hodila. Na druhou stranu je mým velkým povzbuzením to, že můj život má intenzivní náplň a smysl. Jsou to především kluci, ale i má práce a obecně kontakt s lidmi, i když ten je přece jen vzácnější.

Určitě je vždy co zlepšovat. Chápu, že moji "kritici" nemohou vědět, že téměř každý večer si procházím den, zpytuji svědomí. Přemýšlím, co se podařilo a co ne. Co je možné zlepšit a hlavně, za co vše mohu být vděčný. Paradoxně sám i při různých hovorech spíš docházím k tomu, že bych měl píš ubrat než si ještě brát nějaké další věci nebo úkoly.

Končím tedy svou dnešní poněkud rozvleklou "apologii". Nechtěl jsme se nějak křečovitě obhajovat, ani uměle vzbuzovat lítost. Spíš jsme chtěl trochu vysvětlit ten tlak, který ze svého okolí cítím a to, co k tomu mohu říct. Je asi snadné a možná příliš lákavé, vytvořit si jednoduchá schémata a pokud nefungují, tak hledat nějakého viníka.

Skutečně jsem brzo po úmrtí svojí ženy snil o tom, jaké by to bylo, kdyby mohlo být zase brzo vše v pořádku, jako dřív. Podle mne to ale tak snadné není (možná i pod vlivem toho, že jsem nevyrůstal ve fungující rodině a mnohé "samozřejmosti" jsem si musel vymýšlet a nacházet sám). S postupem času jsem však síly více soustředil na to, abychom žili a zvládali s klukama život takový, jaký máme. Neuzavřeli jsem se do sebe, ale také není naším jediným cílem čekání na "novou maminku". Snažíme se žít naplno přítomností a být otevřeni tomu, co přinese budoucnost.


Napadá mě toho ještě mnoho, co by bylo dobré zmínit, ale musím se věnovat našemu malému marodovi, přípravě jídla, ale i přípravě svojí další výuky.


PS: Napadá mě toho ještě mnoho, ale jednu věc bych přece jen ještě rád zmínil. Mám pocit, že poměrně často je naše víra, resp. to, jak jí s klukama prožíváme, vnímáno jako problém nebo překážka. Už několikrát jsem slyšel na toto téma obavy nebo ostych. Myslím si, že nejsou vždy na místě, protože kdo nás pozná, tak nám pak často řekne, že jsme i přesto celkem normální (samozřejmě až na ty občasné řeči, které kluci nebo i já vedeme). Paradoxní je pak představa, že víra lidi jen zbližuje. Může to být i naopak. Mám s tím taky určitou konkrétní zkušenost, o které jsem psal zde. Každopádně i toto vnímám a respektuji. Na jednu stranu nikomu nic nechceme vnucovat, na druhou stranu skutečně plnohodnotný vztah vyžaduje porozumění a toleranci na mnoha rovinách. Vybudovat ho a udržovat podle mne není nic samozřejmého a jednoduchého. Když se to podaří, tak to určitě stojí za to.

PS2: Ještě mi to nedá jednu poznámku. Jen prosím, úmyslem toho celého psaní nebylo a není dehonestovat pisatelku. Tak se tomu zkuste vyhnout v případných komentářích. Já to skutečně vnímám jako upřímné vyjádření snahy mi poradit a pomoct. A jak jsem psal, není to hlas zase až tak výjimečný.
Na druhou stranu to, že se snažím zastat pokud možno roli obou rodičů, není nějaký můj vzdor vůči "tradiční rodině", ale prostě moje reakce na naši konkrétní situaci. Moje reakce, které jsem v současnosti schopen.