Jednička s hvězdičkou za počítání

Nedá mi to, abych se nepochlubil. Nejprve jsem zažíval dramatické chvíle a přepadala mě deprese. To když se v noci na středu Martínek v noci budil, stěžoval si na bolest hlavy a na nevolnost. Přitom úterý probíhalo celkem v pohodě. Já jsem začal s výukou a kluky poprvé vyzvedávala naše "hlídací babička". Pomohla mi nejenom s hlídáním, kluci byli večer už obstaraní, takže jsem je mohl uložit do postýlek brzo po osmé a ještě zbyl čas na přečtení krátké bajky. Pomohla mi rovněž s mými úvahami nad pokud možno ideálním rozvrhem týdne, aby toho na nás nebylo moc. Došli jsme k tomu, že středa bude naším odpočinkovým dnem, kdy kluky vyzvednu už po obědě.

A jak si tak říkám, že by to třeba mohlo klapat, tak mě ta Martínkova nevolnost trochu rozhodila. Ona ta rovnováha a síly jsou rozvržené jen tak tak, takže asi stačí málo. Už jsme přemýšlel, jak budu muset změnit plány a hlavně, jak kluci nevydrží ani týden, a to ještě nezačal ten "správný" sychravý podzim. Naštěstí pomohl sirup a zhruba od půl druhé už Martínek v klidu oddychoval. Ráno jsem byl docela nervózní a s napětím jsem očekával, s jakou se Martínek vzbudí. K mému překvapení bylo vše v pořádku a Martínek se nejenom cítil dobře, ale přál si jít do školy. Navíc poprvé měli kroužek angličtiny.

Když jsem si jej pak po kroužku s Ondrou vyzvednul, tak mi s radostí oznamoval, že dostal "hvězdičku s jedničkou". Prý hráli nějakou soutěž a postupovali v lavicích. Prý byl první, kdo postoupil až k tabuli a vysloužil si jedničku s hvězdičkou. Teprve po několikerém vyprávění jsme pochopil, že to byla asi nějaká forma zkoušení počítání, což potvrdil zápis v žákovské. O to větší radost jsem měl, protože jsem s tím o víkendu hodně zápasili. Jak jsem si tady nedávno stěžoval a pochyboval jsem o svých "učitelských schopnostech" (konkrétně zde), tak najednou jsem byl rád.

Jednak že jsem svým přístupem a rozčilováním Martínkovi počítání neznechutil. Když Martínkovi pani učitelka gratulovala, že je moc šikovný a jde mu počítání, tak prý řekl, že to doma s tatínkem trénoval. S rostoucí zvědavostí jsem se Martínka vyptával, co na to paní učitelka a z jejího údajného "to je dobře" jsem se radoval jako malý kluk. Martínkovi jsme říkal, že to je pro mne stejná odměna jako pro něj jednička s hvězdičkou.

Vím, že to byla jen taková malá epizoda, ale je třeba využít každou příležitost k chválení a společné radosti. Navíc neberu to jako potvrzení správnosti našich víkendových dohadů ohledně učení počtů. Naopak jsem se ještě víc uklidnil a uvrdil v tom, že Martínek je šikovný kluk a není třeba se o něj tolik bát nebo se stresovat, když mu zrovna něco nejde.

Navíc čtení mu celkem jde, i když si plete písmenka. Za něj dostal pochvalu nedvno, ale to zase tak neprožíval, protože tu dostaly skoro všechny děti. Nijak mu nevadí, že prvním slovem je samozřejmě MÁMA. Já se snažím jej povzbudit, takže spolu sem tam koukáme buď do vzdálených stránek slabikáře nebo i do mých knih. Podařilo se mi mu ukázat, že trápení s učením čtení má svůj smysl. Je radost vidět, jak louská jedno slovíčko. Nejprve po písmenech, pak po slabikách, až na několikáty pokus slovo řekne správně. Pak nastane chvilka a až mu dojde, že vlastně přečetl něco, co zná (např. guma, naše, Praha atd.), tak se zeširoka usměje a oba se z toho radujeme.

Je fakt, že v euforii jsme mu málem koupil nové LEGO. Jenže nenašel jsem adekvátní dárek pro Ondru, který si zamiloval nějaké LEGO pro velké jen proto, že tam byla na obrázku kostra. A taky jsem si říkal, že s tím chvilku počkáme.


Mimochodem i Ondra je velký šikulka. S Martínkem si z roličky a kousku molitanu vyrobili v obchodě jakoby ptáky, se kterými lítali. Tvrdili, že jsou to orlové, šlo tedy nepochybně o dozvuk víkendových zážitků. Cestou domů jsem na orla Ondry nalepil cedulku z banánů s písmenem K. Řekl jsme mu, že teď, když tam má to K, tak to už není orel ale "korel". Ondra se na chvíli zamyslel a pak mi řekl: "Tak to není orel, ale káně, protože to začíná na K." Vím, že je šikovný, ale i tak mi tím mile překvapil.

A pak ještě jednou. To když mu K nedrželo, tak ho cestou nalepil na stěnu. Vzpomněli jsme si, jak před časem někde nalepil obrázek jablíčka, který jsme na tomtéž místě našli po několika dnech a radovali jsme se z toho (viz fotky níže). Ondra však prohládil, že tohle K nenalepil pro radost svou, ale mně pro radost, abych nebyl smutný, že mi umřela maminka i tatínek. Tak to mě opět dostal, šikulka.

Nemůžu se z kluků neradovat, i když je toho na mne chvílemi příliš mnoho...






Před časem Ondra nalepil někde na stěnu nálepku s jablíčkem. Po čase jsme šli kolem a on sám si na to vzpomněl. Jako "správný dospělák" jsem ho chtěl uchránit zklamání a říkal jsem, že to tam určitě už nebude. Nakonec o to větší byla radost Ondry, když jablíčko našel "na svém místě": "Vidíš, tatííí, je tady!"