Jak bylo ve škole? Výtečně! A doma pak...

Když jsem si v pátek vyzvednul Martínka ze školy, prohlédl mu věci, zda si tam nic nezapomněl, tak se ho hned cestou ptám: "Martínku, jak bylo ve škole?"

Poskakující Martínek - to pozoruji od samého začátku školy, jakoby potřeboval to dopolední sezení ve škole ze sebe vyskákat, je neposedný, odbíhá, poskakuje, prostě nedokáže vedle mne v klidu jít a povídat si - na mne s úsměvem zavolal: "Výtečně!"

"To je dobře," řekl jsme a ptal jsem se dál: "A co jste dělali?"

"Nic!" odpověděl usmívající se Martínek, hop a skákal dále...


Pak mi ještě tvrdil, že nic nedělali, protože šli hned do družiny. Na mé udivené otázky, jak je to možné, zda byla učitelka nemocná nebo co se stalo, už víc nereagoval. Až když jsem později doma zastavil film (protože šli oba po obědě, tak odpočívali) s tím, že dokud mi to nevysvětlí, tak se dál dívat nebude, přiznal, že to byl vtípek, že se normálně učili.

Martínek má rozumnou učitelku, která nám už na třídních schůzkách vysvětlovala, že v pátek úkoly dávat nebude, že o víkendu si mají děti od školy odpočinout.

My jsme to tento víkend moc nezvládli, protože Martínek zřejmě chyběl, když se ve škole učili odčítání a já zjistil, že otázky typu 3-2 nebo i 2-1 jsou nad jeho síly. Byl to zvláštní pocit. Nikoliv proto, že jsem mu do nějakých papírů ohledně možného nadání napsal s otazníkem i možné matematické vlohy. Vždyť počítá do stovky, občas dokáže i násobit (třeba 3x5 nebo 4x5). Tohle bylo najednou nad jeho síly. Skoro jakoby mu něco zatemnilo mozek.

Když jsem mu ukazoval kartičky, třeba že mám tři a dvě vezmu, bylo mu to jasné. Nebo když jsem říkal, že jsme tři a když oni dva odejdou do školy a školky, tak zůstanu jeden. Jakmile jsem se však zeptal "3 mínus 2 je kolik?", tak začal zdlouhavě přemýšlet a pak jen hádal. Stejně tak "2 mínus 1" pro něj opakovaně bylo zase 2. Už hodně netrpělivý jsem mu jako příklad dával, že když má dvě uši a já bych mu jedno utrhnul, zda by mu skutečně zůstaly zase dvě (v rozmaru mi pak říkal, že by mu třeba zase to druhé narostlo). Bylo to pro mne téměř neuvěřitelné, že jsme to vyzkoušeli na všech možných názorných příkladech, ale jakmile opět zaznělo "dva mínus jedna", tak nastalo váhání a hádání.

Nakonec mám pocit, že se to po mnoha pokusech začalo přece jen trochu dařit. A kromě radosti z pozitivního posunu, kterou jsme měli oba a zkušenosti, že se i relativně těžké věci dají naučit, jsem asi dostal jednu z prvních lekcí, jak doma neučit vlastní dítě. A to jsem si o sobě myslel, jaký jsem učitel...


Jinak jsme snad měli o víkendu několik velkých zážitků, tak si je snad ještě zítra cestou do školy připomeneme, aby se mohl Martínek kdyžtak pochlubit. Bude-li chvíle, tak se třeba pochlubíme i zde na blogu.