Každou chvíli se někdo ptá, jak se Martínkovi líbí ve škole a jak to Ondra zvládá ve školce sám. Nechci to zakřiknout, ale myslím si, že více než dobře. To nemluvím o tom, že po našem tréninku počítání s Martínkem teď každou chvíli domů přinese jedničku nebo pochvalu, jak mu to prý jde. Čtení ho taky baví, možná ho motivuje i to množství knih doma. Tak hlavně aby mu ten učební elán vydržel.
Na druhou stranu je třeba říct, že ho to baví hlavně v družině. Ačkoliv jsme se mu to snažil trochu vymluvit, prosadil si ještě jeden kroužek, něco pro šikovné ručičky, protože ho prý baví "robit". Ne že bych mu to nepřál, ale měl jsem obavy, aby toho neměl už moc.
Už nevím, co to bylo, ale Ondra něco udělal, co jsem nepovažoval za správné. Martínek to komentoval slovy: "To už je lepší nudit se ve škole, než dělat tohle..."
Takže škola ho baví, i když často mluví o tom, že tu školní nudu nějak vydrží a pak si to užije v družině.
A zrovan minulý týden mi oba kluci ukázali, jak to pěkně zvládají a jak se o ně snad nemusím obávat.
Jeden den měl Martínek poprvé odpolední kroužek ještě po družině. Nevěděl jsem, jak přesně skončí a zda bude propuštěn ze školy nebo vrácen do družiny, tak jsem raději přišel o trochu dřív. Původně jsem sice chtěl vyzvednout Ondru ze školky, aby tam nebyl tak dlouho, ale nakonec jsem to nestíhal. Tak čekám střídavě před školou a družinou na Martínka a myslím na malého Ondráška, jak to zvládá takhle dlouho ve školce.
Se značným zpožděním se objevují děti a přechází do družiny. Martínek, hned jak mě uviděl, začal se tvářit zamračeně a prosil mě, zda by ještě mohl zůstat ve družině, alespoň ještě hodinu. Řekl jsem mu, že ne. Nejenom že družinu budou zanedlouho zavírat, ale hlavně musíme ještě vyzvednout Ondru ze školky. V družině byl trochu chaos, takže všichni rodiče museli čekat. Já čekal nervózně skoro další čtvrt hodinu, marně jsem vyhlížel Martínka a myslel na Ondru. Netušil jsem, zda se Martínek jen zdržel nebo prostě ve družině zůstal, takže jsem si netroufal odejít pro Ondru, abych jej nepropásnul. Po čtvrthodině zvoním na družinu a žádám Martínka. Teprve po notné chvíli jej vidím, jak vesele poskakuje směrem k šatně a mává na mne. Za další dlouhou chvíli přichází s úsměvem a děkuje mi, že jsem ho ještě nechal v družině. Sice mě těší, že má radost a dobrou náladu, ale zlobím se, protože musíme pro Ondru. Ten kousek jen myslím na Ondru a říkám si, jak tam někde bude sedět smutný a myslet si, že jsem na něj zapomněl.
Když přicházíme na zahradu školky, hned vidím Ondru, jak s velkým křikem běží a s někým se vesele honí. Jakmile mě zahlédnul, tak na mne jen zavolal: "Tatíí, já bych tu chtěl bydlet!" A běžel zase dál. Musel jsem se smát, jak jsem se zbytečně strachoval.
Teprve po chvíli se Ondra trochu zklidní a je ochoten jít domů. Sice nechal v zamčené třídě zhruba polovinu věcí na oblečení, ale to nevadí. Bylo celkem teplo. Ondra s nadšením vyprávěl, co všechno ve školce dělal, respektive koho všechno honil. Když jsme se ho ještě jednou ptal na to bydlení ve školce a vysvětloval mu, že i školka je přes noc prázdná a zavírá se, tak mi jen řekl: "Mám tady vše, co potřebuju. Jsem tu mezi svými." Tak jsem rád, že je tam snad spokojený, i když jsem se jen ujistil, že doma je taky "mezi svými".
Takže se zdá, že kluci jsou spokojení, což je dobře. Doufám, že nám to vydrží, i když to ranní probouzení do tmy je stále náročnější. I v tom jsou kluci obdivuhodně šikovní a vstávají téměř bez řečí, jen Ondra teď trochu kňourá, že mu svítí světlo do očí, že to nemá rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat