Svatební jabloň a dvě jablka

Leccos jsme zažili, ale nemám čas vše zaznamenávat. Mrzí mě to i kvůli sobě, protože co si nezaznamenám zde nebo jinak, tak taky časem zapomenu.

Jsem rád, že si s klukama užíváme života a celkem zvládáme starosti všední i ty nevšední. Jsem taky unavený, protože malý Ondra už dva týdny skoro každou noc kašle. Přes den je to normální zdravý rarášek, ale v noci, někdy i večer nebo ráno, spustí. Několikrát jsme byli u doktorky, promýšleli jsme alergické reakce (vyšetření oba kluky za pár dní čeká, ale to je plánované už dlouho), zvažovali jsme antibiotika (to však byli dvě noci klidu), nasazoval jsem různé léky (včetně přírodních), větral, mazal a měl ho dva týdny doma. Poslední dobou už většinou ani nemám sílu ke kašlajícímu Ondrovi vstát. Navíc je to přece jen výrazně lepší než první týden, kdy sám vstával, chodil a poplakával. I když mě to znervózňuje, tak jsem ho dnes odvedl do školky. Uvidíme. Stejně jsme dnes ráno chrchlali všichni tři. Taky si potřebuju vydechnout, i když pořád je co dělat.

Prodloužený víkend byl plný zážitků a zvláštních pocitů. Nemůžu a nechci zde vše vypisovat, tak spíš jen nějaký ten střípek.

Myslím si, že jsem člověk hodně racionální, přesto jsem zároveň zřejmě dost citlivý. Taky asi dost přemýšlivý, podle řady lidí z okolí asi až moc. Někdy to dá práci nějak to skloubit a přijímat se takový, jaký jsem.

Tak jeden konrétní zážitek:

O víkendu jsem mimo jiné po dlouhé době viděl stromek. Jabloň, kterou jsme s manželkou dostali ke svatbě. Tehdy jsem jí předal otci, mimo jiné velkému zahradníkovi a příliš jsem se o ní dál nezajímal. Ostatně kdyby mi nebyla ukázána ani tentokrát, tak bych si jí ani nevšimnul. Prý celkem pravidelně nesla jedno jablko, ostatně i tentokrát také jedno měla.

Jak symbolické, pomyslel jsem si a jabloň si vyfotil.




Přišel jsem blíž, abych si udělal detail.




V tom jsem s překvapením zjistil, že na druhé straně bylo dalši jablko. Krčelo se dole v trávě, bylo celé zdeformované, s jednou velkou vadou.




Jak symbolické, pomyslel jsem si opět. A ani nevím, zda mi rychleji běhaly myšlenky s různými možnostmi výkladu nebo zda jsem se spíš usmíval nad tím, jak jsme spíš my lidé schopni si různé výklady vytvářet.

Na jednu stranu jsem si pomyslel. Jedno jablko zdravé a druhé "nemocné" už na "druhé straně". Jenže třeba já věřím, že na "druhé straně" nám už nic chybět nebude. Navíc si hned říkám, že naše krítké manželství přineslo především dva krásné a šikovné plody, oba kluky. To mi bohatě stačilo. Nespekuloval jsem dál nad tím, co všechno bych si mohl nad touto zřejmě nahodilou anomálií vymýšlet.

Víc jsem myslel taky na to, že se o tento strom a o řadu dalších věcí staral můj otec. Dělal to s obdivuhodnou péčí a nasazením, kterého ani já ani nikdo další nebude schopen. S trochou nadsázky si troufám tvrdit, že mu to s přírodou šlo leckdy líp než s lidmi. Škoda, že už tady není a nemůže dělat to, co měl opravdu rád a co ho těšilo...

S úsměvem jsem klukům vyprávěl, že už "tam nahoře" děda určitě dělá nové záhonky, sází a pěstuje květiny, ořezává stromky a vůbec to tam všechno předělává...

S klukama jsme si to snažili užít a já jsem se rovněž snažil, aby to bylo co možná nejpříjemnější, i když já v tom všem vidím předšvím kupu dalších starostí, kterých je už tak hodně.

A není se co divit, že my městští kluci po delším pobytu venku v chladnějším počasí pokašláváme. Zase bude líp, nejpozději snad na jaře :-)