Obrazové ohlédnutí za prodlouženým víkendem

Vlastně jsme si užívali první Martínkovy prázdniny. A jak? Mnoha způsoby.

Kluci krmili kachničky, což je jejich oblíbená činnost.






Večer sledovali televizi.






A taky jsme trochu zahradničili.










Ondra měl za úkol stříhat odrostlé levandule, ale průběžně stříhal cokoliv. Byl šťastný, že může být nějak užitečný.






Martínek objevil hru z našeho mládí, Dostihy a sázky a byl tak nadšený do hry, že jsme jí hned museli hrát. Nadšení ho neopustilo ani poté, co naši první (a zatím poslední) hru rozdělenou do dvou dnů prohrál. Sice se neocitnul zcela na dně, ale já mu nabídnul konec hry, neboť by to bylo zřejmě jen pomalé směřování k bankrotu. Jelikož se už i v šachách naučil, že je někdy vhodný čas se vzdát, tak ani neprotestoval. Ondru to moc dlouho nebavilo, ačkoliv měl zřejmě největší kapitál. Tak jen házel kostkou a rozhodnutí o investicích nechal na mne. Já jsem pro změnu musel vše číst a počítat, navíc oběma radit, jak nejlépe postupovat. Přitom jsem zároveň vysvětloval, že hra je založena taky na štěstí, tedy co padne na kostce. Výhodou hry je skutečnost, že si mohl Martínek opět prakticky vyzkoušet, jak dobré a užitečné je čtení a počítání, i když si stále pletl 100 a 1000 nebo 200 a 2000. Tak to třeba zase někdy vyzkoušíme. Nevýhodou hry je to, že trvá dlouho a beze mne se asi ještě nějakou dobu neobejdou.

Byl to pěkný víkend, který jsme si užili, i když momentálně všichni tři chrchláme.

Svatební jabloň a dvě jablka

Leccos jsme zažili, ale nemám čas vše zaznamenávat. Mrzí mě to i kvůli sobě, protože co si nezaznamenám zde nebo jinak, tak taky časem zapomenu.

Jsem rád, že si s klukama užíváme života a celkem zvládáme starosti všední i ty nevšední. Jsem taky unavený, protože malý Ondra už dva týdny skoro každou noc kašle. Přes den je to normální zdravý rarášek, ale v noci, někdy i večer nebo ráno, spustí. Několikrát jsme byli u doktorky, promýšleli jsme alergické reakce (vyšetření oba kluky za pár dní čeká, ale to je plánované už dlouho), zvažovali jsme antibiotika (to však byli dvě noci klidu), nasazoval jsem různé léky (včetně přírodních), větral, mazal a měl ho dva týdny doma. Poslední dobou už většinou ani nemám sílu ke kašlajícímu Ondrovi vstát. Navíc je to přece jen výrazně lepší než první týden, kdy sám vstával, chodil a poplakával. I když mě to znervózňuje, tak jsem ho dnes odvedl do školky. Uvidíme. Stejně jsme dnes ráno chrchlali všichni tři. Taky si potřebuju vydechnout, i když pořád je co dělat.

Prodloužený víkend byl plný zážitků a zvláštních pocitů. Nemůžu a nechci zde vše vypisovat, tak spíš jen nějaký ten střípek.

Myslím si, že jsem člověk hodně racionální, přesto jsem zároveň zřejmě dost citlivý. Taky asi dost přemýšlivý, podle řady lidí z okolí asi až moc. Někdy to dá práci nějak to skloubit a přijímat se takový, jaký jsem.

Tak jeden konrétní zážitek:

O víkendu jsem mimo jiné po dlouhé době viděl stromek. Jabloň, kterou jsme s manželkou dostali ke svatbě. Tehdy jsem jí předal otci, mimo jiné velkému zahradníkovi a příliš jsem se o ní dál nezajímal. Ostatně kdyby mi nebyla ukázána ani tentokrát, tak bych si jí ani nevšimnul. Prý celkem pravidelně nesla jedno jablko, ostatně i tentokrát také jedno měla.

Jak symbolické, pomyslel jsem si a jabloň si vyfotil.




Přišel jsem blíž, abych si udělal detail.




V tom jsem s překvapením zjistil, že na druhé straně bylo dalši jablko. Krčelo se dole v trávě, bylo celé zdeformované, s jednou velkou vadou.




Jak symbolické, pomyslel jsem si opět. A ani nevím, zda mi rychleji běhaly myšlenky s různými možnostmi výkladu nebo zda jsem se spíš usmíval nad tím, jak jsme spíš my lidé schopni si různé výklady vytvářet.

Na jednu stranu jsem si pomyslel. Jedno jablko zdravé a druhé "nemocné" už na "druhé straně". Jenže třeba já věřím, že na "druhé straně" nám už nic chybět nebude. Navíc si hned říkám, že naše krítké manželství přineslo především dva krásné a šikovné plody, oba kluky. To mi bohatě stačilo. Nespekuloval jsem dál nad tím, co všechno bych si mohl nad touto zřejmě nahodilou anomálií vymýšlet.

Víc jsem myslel taky na to, že se o tento strom a o řadu dalších věcí staral můj otec. Dělal to s obdivuhodnou péčí a nasazením, kterého ani já ani nikdo další nebude schopen. S trochou nadsázky si troufám tvrdit, že mu to s přírodou šlo leckdy líp než s lidmi. Škoda, že už tady není a nemůže dělat to, co měl opravdu rád a co ho těšilo...

S úsměvem jsem klukům vyprávěl, že už "tam nahoře" děda určitě dělá nové záhonky, sází a pěstuje květiny, ořezává stromky a vůbec to tam všechno předělává...

S klukama jsme si to snažili užít a já jsem se rovněž snažil, aby to bylo co možná nejpříjemnější, i když já v tom všem vidím předšvím kupu dalších starostí, kterých je už tak hodně.

A není se co divit, že my městští kluci po delším pobytu venku v chladnějším počasí pokašláváme. Zase bude líp, nejpozději snad na jaře :-)

Mamelot a tomito aneb Trampoty s T

Troufám si říct, že Martínek si vede ve škole velmi dobře. Samozřejmě o veselé příhody a hlášky není nouze.

Například jsem spolu mluvili o tom, jak se mu líbí v hudebce. Prý se mu tam líbí a hlavně je fajn, že to trvá jenom hodinu. Takže se to prý dá mnohem líp vydržet než ve škole, kde to trvá hned čtyři hodiny.

Taky mi konečně přinesl věci na tělocvik, abych je mohl vyprat. První pokus tento týden nevyšel, neboť to bylo den před tělocvikem a já to nestíhal. Takže jsem mu jen vyměnil triko a požádal ho, ať mi to přinese až koncem týdne po tělocviku. To udělal, takže jsem ho opět mohl chválit, jak je šikovný. Martínek je však občas trochu zmatený, takže jsem se divil, když se mi další den omlouval, že mi zase zapomněl přinést věci na tělocvik. V klidu jsme mu vysvětlil, že věci přinesl už včera a už se suší doma na věšáku.

Rovněž odchody ze školy musíme stále trochu pilovat. Asi jak tam celé dopoledne sedí, tak jsou nevyřádění a ani v družině to pak není to pravé. Takže většinou ze školy v klidu vyjde, předá mi tašku. Já zkontroluju, zda má vše, občas ho pošlu zpátky pro šálu, mikinu nebo bačkory, ale není to tak často. Pak se však rozběhne a trochu řádí. Zrovna tento týden se mu podařilo hned dva dni po sobě velmi brzo spadnout. Jeden den uklouznul na bahně, ale naštěstí se do něj zcela nerozplácnul, jen rukavice a kolena měl špinavé. Druhý den se pro změnu srazil s kamarádem, upadnul na cestě a natlouknul si koleno. Samozřejmě jsem se zlobil, i když nijak moc. Když se mi pak omlouval a naříkal, jaké je pako, tak jsem ho uklidňoval. Takové věci se prostě stávají. Řekl jsem mu, že je důležité, aby se z těchto nehod poučil a dával větší pozor. Je dostatečně šikovný a chytrý na to, aby věděl, že na blátě to klouže, takže může snadno spadnout. Ostatně i tehdy při tom pádu jsem ho pochválil, že dal pohotově ruce před sebe a zašpinil se jen trochu. Mám pocit, že Martínek na tohle slyší a s radostí sleduji, že se celkem umí poučit z určité zkušenosti. A nejenom v těchto věcech.

Ve škole pokračuje úspěšně. Jsem rád, že ho to baví. I když to nejde vždy snadno, tak jsem rád, že vidí, že škola a učení má smysl. I já jsem se poučil z prvních pokusů a dohadů ohledně učení, takže k tomu přistupuji s mnohem větším klidem a nadhledem. Troufám si říct, že obecně se atmosféra a nálada zlepšila.

Místo toho, abych Martínka do něčeho nutil, tak sám za mnou občas přichází a chce si trénovat psaní do cvičného sešitu, který jsme pořídili na doma. Má sice různé školní, ale máme i náš domácí. Nejprve to byl ten s velkými řádky. Brzo jsem však pochopil, že potřebuje úzké řádky, aby mohl psát přes dvě. Martínka psaní baví a oba se pak radujeme, jak se v psaní zlepšuje, i když vím, že žádný krasopisec z něj asi nebude. Taky čtení mu jde dobře. Hlavně se mi líbí jeho radost, když z těch písmenek a slabik sestaví srozumitelné slovo, což ho vždy potěší. Ostatně každou chvíli úpřinese ze čtení jedničku.

Když nám však tento týden přibylo T, tak s ním byly o něco větší trampoty.




Je fakt, že jsem se ani nedivil, protože zvolené věty v slabikáři (viz foto), připadaly obtížně srozumitelné i mně. Martínek mimo jiné četl MAMELOT. Protože jsem u toho vařil, neseděl jsem vedle něj. Přemýšlel jsem, co to tam čte. Brzo jsem však pochopil, že je to zkomolené "Má milá teto". Je jasné, že zbytek tréninku jsem ho pak několikrát častoval s úsměvem slovy: "Ty jeden, mamelote!" Po chvíli jsem se zase divil, když Martínek vyluštil záhadné slovo TOMITO. "Tatíí, co je to TOMITO?" volal na mne. Říkal jsem mu, že tam určitě čte zase nějaké blbosti. Martínek si však stál za tím, že tam je jasně napsáno TOMITO a pak dodal, že ten TOMITO lítá. Po chvíli se podívám do textu a se smíchem mu dávám za pravdu. Ve slabikáři je skutečně napsáno: "Tato! To mi to lítá!" Nedivím se, že takhle vyjádřená radost nad létajícím drakem byla Martínkovi nesrozumitelná.

Každopádně jsme si při čtení užili legrace bez rozčilování. Stránku jsem podepsal, že jsem jí četli. Za dva dni však Martínek přišel s tím, že mu to ani ve škole nešlo, takže učitelka můj podpis škrtla. Chvilku jsem přemýšlel, zda se proti tomu neohradím, protože text jsme skutečně četli. Pak jsme se rozhodli to vyřešit tak, že jsme to s Martínkem znovu trénovali, tentokrát už mu to šlo a já jsme mu stránku znovu podepsal.

Taky počítání Martínkovi docela jde, i když jsme s ním měli kdysi starosti a chvíli jsem měl pocit, že je to nad jeho síly (více viz zde). Už za něj nosí hvězdičky, pochvaly atd. Čas od času však má v matematice chyby a říká, že mu to nešlo. Nedávno mi taky nebyl schopen správně říct nějaký výsledek. Pochopil jsem, že nemá smysl se zlobit, protože opravdu to někdy nejde. Ostatně druhý den poté, co měl v Matematice chyby, opět přinesl jedničku s hvězdičkou za počítání. Hned mi vesele hlásil, že je rád, že se zase dostal zpátky na "svojí úroveň" a že mu to počítání zase jde. Jelikož ten den bylo za úkol právě počítání, tak jsem mohl Martínkovu "úroveň" vidět na vlastní oči. Skutečně si s počítáním poradil hravě a bez zaváhání. Když jsem ho chváli, tak mi s úsměvem povídá: "Tatí, to je tak lehké, že mě to ani nebaví." Úkol už byl hotový, tak nebylo třeba to dál trénovat. S klidem jsem Martínka posla, aby si hrál a byli jsme spokojení oba.


Takže i já se mám pořád co učit. Vidím, že to Martínkovi ve škole jde dobře, jak učení tak vztahy mezi spolužáky. Přimeřeně spolu trénujeme. Hlavně spolu mluvíme, i když ani tady ho nenutím, když se mu nechce. Třeba se pletu, ale mám pocit, že i díky velmi dobré paní učitelce v Martínkovi roste pocit, že škola je jeho věc, jeho starost i radost, že se neučí kvůli mne, ale kvůli sobě. Je mi jasné, že se jistě objeví nějaké starosti, ale jsem připraven je řešit a splečně je zvládnout. Hlavní však je, že Martínek chodí do školy rád. Zažívá pocit, že je šikovný a že si s plno věcmi umí poradit. Navíc zvládá i hudebku, angličtinu a kroužek pro šikovné ručičky.

Nejde tady o nějaké soutěžení nebo srovnávání, ale taky mi trochu pomohlo, když při čekání na Martínka poslouchám rodiče nebo se sem tam i dám s někým do řeči. Když slyším ty trampoty a různé zážitky, o kterých rodiče mluví. I díky tomu prostě vnímám, že si Martínek vede velmi dobře. Tak doufám, že nám to vydrží!

Mám z něj skutečně velkou radost!

Ondra v pěnovém brnění

Jednou bylo potřeba, aby se Ondra vykoupal, trochu se nahřál v teplé vodě a rozveselil se. Tak jsem mu napustil pěnu. Výjimečně byl ve vaně sám, aby se tam nemačkal s bráchou a Martínek ho jen kontroloval.

Za chvíli slyším Martínka, jak mě volá, že tohle musím vidět. Přišel jsem a viděl jsem, jak si Ondra vyrobil z pěny brnění, resp. úplnou helmu na hlavě.

Takže účel byl splněn více než dobře. Ondra se vykoupal, nahřál se v teplé vodě a ještě se pobavil a přišel na lepší myšlenky.

Taková malá sebeobhajoba aneb Nad kritikou z řad přátel

Vím, že psát takhle veřejně na blog má svá rizika. Už jsem se s tím párkrát setkal. Člověk jde prostě s kůží na trh a musí zvažovat následky. Je více důvodů, proč jsem se rozhodl psát a proč píšu zrovna o tom, o čem píšu. Na druhou stranu můj a náš život je přece jen bohatší, takže ho ani všechny příspěvky z blogu nemohou zachytit v úplnosti.


V neděli jsme jeli s klukama domů. Měli jsme za sebou další pěkný víkend. V pátek jsme byli na hokeji (viz zde). V sobotu jsme se věnovali další fázi úklidu. Minulý víkend byl většímu úklidu vyhrazen téměř celý. Ostatně je to s námi na delší lokte, ale velmi pomalými kroky snad trochu postupujeme. Zatímco minulý týden to byly hračky v dětském pokoji a jejich uvedení do takového stavu, aby ho mohli kluci udržovat, tentokrát jsem s nimi probíral oblečení. Zima je tady a byl nejvyšší čas podívat se, co máme, ce je třeba vyřadit a hlavně, co nového pořídit. Taky jsem klukům vyhradil další prostor, aby měli svoje věci víc přehledně a mohli se snadno obsloužit sami (že to byl vhodný nápad mi předvedl Ondra v pondělí, kdy si skoro vše vzal a nachystal sám). V neděli jsem pak byli s přáteli a ještě jsme zvládli nákupy a pozvání na malou oslavu. Prostě další zajímavý víkend. Byl jsme rád, že jsem oběma pořídil nové sady spodního prádla, sadu ponožek i sadu rukavic. Tedy přesně to, co jsem si naplánoval, že nakoupím. Doma jsem to hned večer vymáchal, abych to mohl druhý den už uklidit a bylo to připravené k používání.

Večer jsme si pak spolu říkali, jak jsme šikovní a jak jsme si ten víkend pěkně užili. Martínek sice na víkend úkoly nedostává, ale sám se dožadoval, aby směl trénovat psaní, v čemž jsem mu rád vyhověl. Trápil mě jen Ondrův kašel, který v noci zesílil, takže jsem Ondru nechal doma a v pondělí jsme byli u doktorky. Bavili jsme se v neděli večer o různých věcech. Mimo jiné Martínek zjišťoval, kdy se on a Ondra narodili a dával si to do určité svojí časové osy. Občas to chce zařadit do souvislostí, kdy jsme se s maminkou poznali a kdy jsme se vzali. Ochotně jsem mu to říkal. Martínek jen poznamenal, že si maminku užil jenom krátce a Ondra k tomu dodal, že on ještě kratší dobu. Hovor šel dál a věnovali jsme se jiným tématům. Ani jsem na sobě nedal znát, že mi je to samozřejmě líto, že si kluci maminku tolik neužili a ona je. S tím však už nic neuděláme. Jen to vzít jako smutnou skutečnost, ale žít dál a věnovat se aktuálním věcem, kterých je více než dost.

Kluky jsem obstaral a uložil. Poděkovali jsme za den i za víkend. Řekli jsme si, že se máme rádi a pomazlili se. Pak jsem se šel věnovat svým povinnostem. Takovým těm tisíc a jedna drobnostem, které skoro nikde nejsou vidět, ale je třeba je udělat. Však to skoro každý zná.

Pak pustím počítač, abych se kouknul na poštu, zprávy atd. Mimo jiné ve Facebooku jsme našel jednu zprávu. Přestože se jedná o soukromou zprávu, rozhodl jsem se jí po určitém přemýšlení zveřejnit, samozřejmě se zachováním anonymity autorky:

Ahoj Martine,
líbily se mi tvoje příspěvky na blogu o klucích i jiné hlášky, do chvíle kdy jsem si přečetla, jak zase Martínek někomu v zušce vysvětluje, že nemá maminku. Teď už se mi to nelíbí a připadá mi to jako lakování. Promiň, mi ta slova, ale proč je v tom necháváš a nesháníš normální fungující partnerku a maminku? Proč to ti kluci musí pořád někde troubit, jak dlouho je budeš takhle trápit? Omlouvám se, za výchovu a děti jsi zodpovědný ty a vím, co jsi všechno prožil: Ale myslím si, že kdybys vážně onemocněl sám, co uděláš s kluky? Máš někoho pro tenhle případ? Promiň, jinak to říct neumím.
Myslím na vás.

Zprávu jsem četl několikrát a příliš jsme jí nerozuměl. První věc, která mě napadla, je to, jak odlišným způsobem jsou vnímány některé moje příspěvky. To je však normální. Já jsem psal příspěvek o Martínkovi a učitelce v hudebce především proto, že se mi líbilo, jak normálně se ozval, přestože se jedná o poměrně citlivou věc. V komentářích se učitelky pozastavily nad poněkud necitlivým přístupem učitelky. Musím uznat, že je prostě fakt, že některé stereotypy jsou hluboce zakořeněné a i u nás už by nemuselo být zcela nemožné, že se dětem věnuje stejnou měrou nebo dokonce více muž než žena. Možná by bylo fajn toto respektovat a třeba více mluvit o rodičích. A to ani nemluvím o tom, kolik dětí vyrůstá bez tatínků.

Tuto zprávu jsem tu zveřejnil také proto, že celkem vystihuje určitý postoj, který se objevuje u části mých přátel. Třeba jsem na to jen víc citlivý, ale skoro jako bych měl pocit, že po smrti mého celoživotního kritika (tj. vlastního otce), jeho roli přebírají další. Je to samozřejmě trochu nadsázka a já určitě po svém okolí a po svých přátelích nechci jen obdivné řeči a poplácávání po ramenou, jak vše dělám skvěle.

Nemluvím o nějakých anonymních poznámkách (jak jsem se s nimi tady už taky setkal viz zde). Jsou to hlasy od přátel, kteří na nás myslí, drží nám palce a určitě nám přejí jen to dobré. Přesto však jejich vyznění vychází poměrně jednoznačně tak, že vina je na mé straně, ať už v mé činnosti nebo nečinnosti. Nebo tomu jen já tak rozumím, při své přecitlivělosti?

Nedávno mi bylo docela pěkně vysvětleno, že za takovými poznámkami je poměrně jednoduchý myšlenkový postup. Naše situace je vnímána jako problém. Problém je, že kluci nemají mámu, že já nemám tolik času, že já mám někdy problémy se zajištěním hlídání, péčí o domácnost atd. A ten problém je třeba vyřešit, čím dříve, tím lépe. Tedy je třeba, abych našel "novou maminku" a pro sebe partnerku (zároveň spřízněnou duši, hospodyni, tj. uklízečku, kuchařku, hlídačku kluků atd. atd.). A když se na to člověk takhle matematicky či mechanicky podívá, tak je vše poměrně "jasné" a pokud něco nefunguje, tak to není tato geniální úvaha, ale "lidský faktor". A jediný "lidský faktor" v této úvaze jsem já, protože kluci ještě nemohou příliš aktivně zasahovat do dění. Tedy není příliš složité dojít k úvaze, že chyba je ve mně. Tenhle úhel pohledu mi pomohl alespoň trochu pochopit poznámky a dobře míněné rady, které mě někdy celkem zraňují.

Řeči o tom, že jsem ztratil "už tři roky", že odčerpávám síly (těch kteří mi pomáhají), které by bylo potřeba jinde, že prý navazuji jen mnoho povrchních virtuálních vztahů a teď i to, že "trápím kluky", pronášejí lidé, kterých si vážím a považuji je za celkem zkušené a moudré, ale kteří přece jen se mnou netráví tolik času, aby tyto jejich výroky byly založeny na něčem jiném, než na jejich dojmu, mnohdy velmi vzdálenému realitě. Je třeba fakt, že zde na blogu v podstatě vědomě nepíšu o některých lidech, kteří se v mém a našem životě objevili. Byl jsem už soukromě kritizován za to, že nic o někom nenapíšu a tak si zde hraji na solitéra /ozvala se mi autorka tohoto výroku a připomněla mi, že přesně to bylo "asketického solitéra", tak děkuji a doplňuji/. Naopak jindy jsem byl zase vystaven zvídavým dotazům jen kvůli drobné zmínce. Myslel jsem, že je zřejmé, že můj/náš soukromý život a blog jsou dvě různé věci, přestože se mnohdy velmi úzce prolínají. Navíc tomu zmiňovanému "solitérství" moc nerozumím, protože to, že většinu času a starostí i radostí s klukama nesu sám, je prostě pravdou, na to si nemusím hrát.


Nemám příliš rád onu frázi, že věci/život je složitý, resp. mnohdy složitější než si myslíme. Jsem přesvědčen, že si jej často složitějším děláme my lidé a třeba i z pohodlnosti, že se nám nelíbí "jednoduchá řešení". Sám jsem se však už několikrát přistihnul, že říkám nebo si alespoň myslím, že jsou věci opravdu trochu složitější. Ta představa, že stačí tak málo (tj. nalezení vhodné maminky a partnerky) a všechno bude zase fajn, je vskutku lákavá a byl bych blázen, kdybych to takhle vnímal a bránil se jí. A možná skutečně blázen jsem. Rovněž nemám rád výmluvy na dětství, na rodinu a vztahy, ve kterých člověk vyrůstal, nebo na dosavadní zkušenosti, ale čím jsem starší a třeba i čtu nějaké knihy a poslouchám hovory moudřejších, tak mám pocit, že na tom něco je. Ostatně ani zde na blogu jsem neskrýval, že jsem sice nebyl nijak týraný nebo zneužívaný, ale domácí poměry nebyly vždy zcela ideální (více viz zde). I tak jsem zpětně za většinu zkušeností vděčný, neboť se v životě setkávám s mnohem složitějšími případy. Taky bych mohl napsat i mnohé o tom, že jsem díky zkušenosti z domova poměrně dlouho manželství a vůbec vztahy odmítal. Tím nemyslím to, že bych navazoval jen povrchní vztahy, ale spíš jsem měl jen přátelské vztahy a věnoval jsem se studiu. Pak jsem přece jen poznal, že vztah nemusí být jen omezením a zdrojem konfliktů, ale i obohacením, posilou a něčím, co člověka dělá celistvějším člověkem (a teď si odpustím odkazy na některé biblické obrazy). Později jsem potkal svojí budoucí ženu a ani ta to se mnou ze začátku neměla jednoduché, ale byl jsem jí velmi vděčný, že vytrvala (něco málo ze vzpomínek třeba zde). Především díky ní jsem mohl nejenom kritizovat vztahy svých rodičů, ale ukázat i pozitivně, že má představa se liší a není nereálná. Bohužel nám bylo dáno jen velmi málo času... /Uvědomuji si, že v tom množství řady praktických povinností některé myšlenky odkládám. Necítím výčitky či křivdu nad těmito událostmi, neboť jak jsme tu už několikrát psal, nejvíc nefér to bylo pro ženu a pak pro kluky. Přiznávám však, že i v souvislosti s řečmi a úvahami ohledně nové maminky a partnerky mě leckdy napadne, že jsme tehdy se ženou udělali maximum pro to, aby vznikla rodina, aby se narodily děti a byly v této rodině šťastné. Najít sílu a odvahu napnout síly opět stejným směrem, i když za jiných podínek, není snadné. A navíc je mohu napínat jak chci, ale na tohle jen jeden člověk nestačí./

Poslední čtyři roky mého života jsou velmi intenzivní. Nejenom že na svých bedrech nesu většinu tíhy za výchovu dvou malých kluků a starost o domácnost (v tomhle už tak dobrý nejsem, především co se úklidu týče). Pohřbil jsem tři velmi blízké. Se vším všudy jsem se staral jen o svojí ženu, ale i kontakt s nemocnými a umírajícími rodiči nebyl vždy jednoduchý, každý v něčem jiném, stál řadu sil a zanechal i nějaké rány. K tomu jsem v podstatě celou dobu nepřestal nějak fungovat i v zaměstnání a mém oboru, přestože jsem mnohé aktivity musel výrazně omezit. Nepíšu to, že bych si chtěl stěžovat. Za mnohé jsme velmi vděčný a hlavně kluci jsou moc šikovní a dělají mi radost. Píšu to snad jen pro představu, že toho je na ne snad i objektivně opravdu hodně. A to ani nemluvím o tom, že se objevují drobné zdravotní problémy, vždy v souvislosti s větším vypětím. Doktoři jen krčí rameny, holt při tom vašem zápřahu. Čekám na výsledky CT kvůli dutinám, zatím se bráním vyšetření žaludku kvůli podezření na riziko vzniku vředů a preventivně beru léky. Kompletní rekonstrukce zubů by se taky hodila. Na druhou stranu je mým velkým povzbuzením to, že můj život má intenzivní náplň a smysl. Jsou to především kluci, ale i má práce a obecně kontakt s lidmi, i když ten je přece jen vzácnější.

Určitě je vždy co zlepšovat. Chápu, že moji "kritici" nemohou vědět, že téměř každý večer si procházím den, zpytuji svědomí. Přemýšlím, co se podařilo a co ne. Co je možné zlepšit a hlavně, za co vše mohu být vděčný. Paradoxně sám i při různých hovorech spíš docházím k tomu, že bych měl píš ubrat než si ještě brát nějaké další věci nebo úkoly.

Končím tedy svou dnešní poněkud rozvleklou "apologii". Nechtěl jsme se nějak křečovitě obhajovat, ani uměle vzbuzovat lítost. Spíš jsme chtěl trochu vysvětlit ten tlak, který ze svého okolí cítím a to, co k tomu mohu říct. Je asi snadné a možná příliš lákavé, vytvořit si jednoduchá schémata a pokud nefungují, tak hledat nějakého viníka.

Skutečně jsem brzo po úmrtí svojí ženy snil o tom, jaké by to bylo, kdyby mohlo být zase brzo vše v pořádku, jako dřív. Podle mne to ale tak snadné není (možná i pod vlivem toho, že jsem nevyrůstal ve fungující rodině a mnohé "samozřejmosti" jsem si musel vymýšlet a nacházet sám). S postupem času jsem však síly více soustředil na to, abychom žili a zvládali s klukama život takový, jaký máme. Neuzavřeli jsem se do sebe, ale také není naším jediným cílem čekání na "novou maminku". Snažíme se žít naplno přítomností a být otevřeni tomu, co přinese budoucnost.


Napadá mě toho ještě mnoho, co by bylo dobré zmínit, ale musím se věnovat našemu malému marodovi, přípravě jídla, ale i přípravě svojí další výuky.


PS: Napadá mě toho ještě mnoho, ale jednu věc bych přece jen ještě rád zmínil. Mám pocit, že poměrně často je naše víra, resp. to, jak jí s klukama prožíváme, vnímáno jako problém nebo překážka. Už několikrát jsem slyšel na toto téma obavy nebo ostych. Myslím si, že nejsou vždy na místě, protože kdo nás pozná, tak nám pak často řekne, že jsme i přesto celkem normální (samozřejmě až na ty občasné řeči, které kluci nebo i já vedeme). Paradoxní je pak představa, že víra lidi jen zbližuje. Může to být i naopak. Mám s tím taky určitou konkrétní zkušenost, o které jsem psal zde. Každopádně i toto vnímám a respektuji. Na jednu stranu nikomu nic nechceme vnucovat, na druhou stranu skutečně plnohodnotný vztah vyžaduje porozumění a toleranci na mnoha rovinách. Vybudovat ho a udržovat podle mne není nic samozřejmého a jednoduchého. Když se to podaří, tak to určitě stojí za to.

PS2: Ještě mi to nedá jednu poznámku. Jen prosím, úmyslem toho celého psaní nebylo a není dehonestovat pisatelku. Tak se tomu zkuste vyhnout v případných komentářích. Já to skutečně vnímám jako upřímné vyjádření snahy mi poradit a pomoct. A jak jsem psal, není to hlas zase až tak výjimečný.
Na druhou stranu to, že se snažím zastat pokud možno roli obou rodičů, není nějaký můj vzdor vůči "tradiční rodině", ale prostě moje reakce na naši konkrétní situaci. Moje reakce, které jsem v současnosti schopen.

Opět na hokeji

Hokejová sezóna začala sice už před časem, ale teprve tento týden jsme vyrazili i my. Byl to takový spontánní nápad. Napadlo mě to, když jsem ve zprávách zaslechl, že uvedený duel bude přenášet televize.

Jakmile se kluci vzbudili po odpoledním odpočinku, tak jsem se jich při svačině ptal. Dostal jsem jednoznačně kladnou odpověď. Vyzvídal jsem zvlášť u Ondry, protože ten s námi ještě na hokeji nebyl.

Vytáhli jsme poprvé zimní bundy a já si s uspokojením uvědomil, že jsem jim vloni koupil nové prozíravě s rezervou, takže teď mám o starost míň. Asi nemusím vykládat, že tenhle kolotoč oblečením je pro mne obzvlášť nezajímavý a otravný. Myslím si, že se celkem snažím a kluci chodí pěkně oblečení, ale to neustálé sledování, co už je malé a co je tedy třeba vyměnit, případně skladování toho mezistupně mezi klukama, to mi prostě občas přidělává starosti. Na druhou stranu mám snad celkem slušný přehled, na chlapa. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem byl sám muž mezi ženami v obchodech s oblečením pro děti. Mám-li si však něco koupit pro sebe, tak to už je horší, tam občas potřebuji poradit a posoudit vhodnost výběru.

Takže jsme se nemuseli obávat chladného počasí a mohli jsme vyrazit. Kluci si to opravdu užívali, přestože nám kazil radost špatný výkon domácího týmu. Na druhou stranu padl velký počet branek, celkem jich bylo 14. A při stavu 5:9 jsme si radost užívali hned 5x. Zkušeně jsem vybral kraj řady, abychom mohli v případě potřeby odbíhat. Nakonec jsme měli velmi dobrá místa a dostatek prostoru. V pohodě jsme se i nabaštili. Martínek s nadšením fandil, na Ondru to bylo přece jen trochu moc, takže po dvou třetinách by se nebránil cestě domů, resp. dožadoval se návštěvy v hračkářství. Byl však rád, že jsme ho vzali s sebou a pocit, že je na zábavě "pro větší" ho těšil. S postupem času více než hru sledoval maskota, který se pohyboval v prostoru stadiónu. když však byl jen pár čad od náš a já mu nabízel, že za ním zajdeme, svěřil se mi, že se ho trochu bojí. Cestou domů pak Ondra tvrdil, že největším zážitkem pro něj byla kostra rozhodčího na monitoru, která ukazovala přestupek v případě faulu. A my s Martínkem jsme se na sebe podívali, protože jsme si už od naší první návštěvy říkali, že tohl s ebude Ondrovi líbit nejvíc. Jak je vidět, tak jsme se v něm nespletli.

Byl to pěkný zážitek a díky doběhnutému autobusu jsme nedorazili domů až tak pozdě.

Vím, že třeba zase přijdou náročnější chvíle, ale jsem rád, že kluci jsou šikovní. Celý týden zvládají obdivuhodně dobře, i když i na ně je toho v souvislosti s novými povinnostmi podstatně více než v minulosti. Sice jako každé děti zlobí, ale to je normální. Cenné je, že se s klukama můžu domluvit a nezažíváme třeba nějaké scény v obchodě, že bych něco musel koupit atd. A to se mi už několikrát stalo, že mi kluky někdo hlasitě pochválil, že oproti jiným dětem poslouchají a jsou dobře vychovaní. To se samozřejmě dobře poslouchá. A to jsem ještě ani nestačil napsat o tom, jak jsme věnovali minulý týden úklidu. Přes náročné chvíle se nám po dlouhé době podařilo dostat dětský pokoj do takového stavu, že i kluci vidí, že je to takhle lepší, když tam mají víc místa a že se jim tam líbí.

Pár nepříliš kvalitních fotek z hokeje.

Říkejte maminka a tatínek

Momentálně nijak zvlášť neřeším, jak kluci v kolektivu zvládají skutečnost, že nemají maminku. Bavíme se o řadě jiných věcech. Už je zřejmě pryč ta původní Martínkova obava, aby se mu třeba děti ve škole nesmály, že nemá maminku (psal jsem o ní zde).

Včera ráno jsem se však Martínka zeptal, ani nevím proč, zda v hudebce vědí, že nemá maminku. Nejprve mi odpověděl, že nevědí. Za chvíli si však vzpomněl a říká mi, že to ví paní učitelka. Tak jsem si od něj nechal vyprávět zajímavou příhodu. Později jsem se ho na to zkušebně zeptal znovu, takže nemám důvod mu nevěřit.

Martínek mi říkal, že paní učitelka v hudebce, když říká něco o domácích úkolech, tak pořád mluví o maminkách, že mají pomoct, zkontrolovat atd. Tak se prý před časem po jednom takovém zadávání úkolů Martínek přihlásil. Když ho paní učitelka vyvolala, tak jí prý řekl: "Paní učitelko, můžete říkat maminka a tatínek? Ja totiž maminku nemám." Paní učitelka prý byla překvapená a zeptala se, co se stalo. Tak jí Martínek řekl, že měla rakovinu a zemřela. Když jsme se Martínka ptal, co na to paní učitelka, tak mi řekl, že byla zaražená.

Překvapilo mě, jakým způsobem si o něco podobného řekl. Pak mi sice pověděl, že to paní učitelka nezměnila a že i nadále mluví jen o maminkách, asi prý na to zapomněla. Tak jsme mu řekl, že má prostě plno dětí, tak na to skutečně zřejmě zapomněla. Každopádně jsem ho pochválil, že se umí sám ozvat a zareagovat.


PS: Děkuji za komentáře (reaguji na první tři). Přiznám se, že mě trochu překvapily, když vyslovily kritiku na stranu učitelky. S tímto úmyslem jsem příspěvek nepsal, ale děkuji i za tento úhel pohledu. Zvlášť když píšete z pohledu vlastní zkušenosti. Naopak jsem ocenil, že si Martínek umí sám říct. Učitelku v hudebce omlouvám proto, že se jedná o jednu hodinu týdně a pokud se nepletu, tak má ještě plno dalších povinností. Když jsem se nad tím zamýšlel, tak si říkám, že zatím z toho nechci dělat vědu a nějak to s ní probírat. Ani Martínek se o tom dál nezmiňuje. Ostatně kdybych se ho nezeptal, tak o tom ani nevím. Na druhou stranu chci ocenit, že toto je spíš výjimka. Především ze školky máme jen výbornou zkušenost s citlivým přístupem k naší situaci (viz např. příspěvek Svátek maminek si užil i tatínek). Samozřejmě kdybych vnímal nějaký problém, tak zasáhnu.