Příprava na školu aneb Co dělá maminka a tatínek?

Čekají nás nové věci. Martínek půjde poprvé do školy a Ondra začne chodit do školky sám (tj. už tam nebude mít staršího bráchu). Jako vždy jsou pocity smíšené. Částečně mě uklidňuje, že máme zřejmě podobné myšlenky jako řada dalších rodičů prvňáčků. Nedávno jsem třeba četl anketu, ze které vyplývalo, že děti se na školu většinou těší a jejich rodiče mají naopak obavy. Nikoliv z výuky jako spíš ze změny rytmu, tj. především z ranního vstávání nebo že děti budou muset být ve škole přece jen víc samostatné.

Snažím se brát školu jako další pozitivní věc, na kterou se těšíme a zbytečně kluky ani sebe nestresovat. Jsme šikovní kluci a věřím, že si poradíme, i když řešení některých situací zatím úplně jasně nevidím (třeba když bude nemocný malý Ondra atd.). Oproti jiným starostem je tohle s klukama zábava, radost a zážitek, takže doufám, že si to především užijeme.

Nedávno jsem se Martínka jen tak "cvičně" ptal, co by ve škole odpověděl.

"Martínku, co dělá maminka a tatínek?"
"Maminka je v nebíčku a tatínek je demokratickým učitelem."
"Demokratickým učitelem?"
"Ano, demokratickým učitelem." Po chvíli však Martínek zaváhal a zeptal se: "Tatíí, nebo jak se řekne to slovo, jak je to ta nejvyšší škola?"
"Aha, ty myslíš univerzitu."
"Ano, univerzita."

Později v klidu jsem Martínkovi říkal, že třeba některé děti nebudou rozumět tomu, když říká, že má maminku v "nebíčku". Klidně může říct, že maminka umřela, protože byla nemocná. Martínek se ale trochu zakabonil, že se mu to nechce říkat. Tak se ho ptám proč a on na to, že nechce, aby se mu děti smály. Vzápětí však dodal, aby naopak děti nplakaly, že by pak on plakal taky. Tak jsem toho velkého a přitom ještě stále hodně malého broučka objal.

Jednak jsem mu říkal, že vím, že děti někdy bývají zlé a druhým se posmívají. Na druhou stranu bych se divil, kdyby se mu měly smát právě kvůli tomu. A kdyby náhodou, tak ať mi to řekne. Nejenom že nemůže za to, že mu maminka umřela tak brzo, ale naopak to znamená, že je velmi šikovný kluk, protože to zvládá i bez maminky. Kdyby náhodou se mu někdo smál, pověděl jsem mu dál, tak ať mu řekne nebo si pomyslí, co by si většina dotyčných posměváčků poradila bez maminky?

Trochu mě to překvapilo. Přiznávám, že já jsem se tohoto Martínkova "hendikepu" v dětském kolektivu vždy trochu obával, ale nikdy jsem to příliš nedával najevo (vím však a vidím, jak jsou děti na mnoho věcí citliví a dokážou mnohé vycítit). Jsem však přesvědčen, že to zvládáme a jsem připraveni to zvládat i do budoucnosti