Jak Martínek stavěl banku

Když jsme na přelomu července a srpna byli mimo Prahu, tak Martínek pěkně vyvažoval "duchovní" program svojí "materiální" aktivitou. Svůj zájem o "peníze" posunul na vyšší stupeň. Takže nejenom pro ostatní účastníky průbežně vyráběl peníze, ale nakonec se rozhodl, že si postaví vlatní banku.

Jelikož pobyt byl rekreačně-pracovní, tak nebyl problém ho náležitě vybavit.








Martínkovu aktivitu jsem zaznamenal až v jeho závěrečné fázi, kdy byla "hrubá stavba" banky už hotová.

Říká se přece: "Dvakrát měř, jednou řež!"






Chvílemi pomáhal i malý Ondra, ale spíš jen obhlížel stavbu a nářadí.




Ještě poslední úpravy...




...a stavebník se klaní a ukazuje svoje dílo.




Nyní se Martínek, tentokrát už v roli bankéře, v novém ustavu "zabydluje".




Peníze bral vítr, tak je třeba je lépe zabezpečit.






A vše je připraveno pro zákazníky! Jaká radost z podařeného díla!








Po kom to ten kluk jen je?

Mimo jiné jsem slyšel, že v Martínkovi někdo nepoznává tatínka. Je pravda, že já moc stavební sklony nemám. Možná je to i tím, že můj otec je stavař.

Zrovna nedávno mi zase naznačoval něco v tom směru, že jsem snad nikdy pořádně s ním nepracoval a nepomáhal mu, jak bych asi podle něj měl. Prý se díval na fotky a nikde mě tam neviděl. Tak jsem se taky díval a musel jsem mu dát za pravdu, že moc svých "pracovních fotek" nemám. Zřejmě jsem buď nepracoval nebo mě u toho nikdo nefotil.

Vzpomněl jsem si, že jednu svojí "pracovní fotku" z poloviny 90. let jsem na svém blogu již zveřejnil. Bylo to v textu, kde jsem vzpomínal na úmrtí svého mladšího bráchy.

Ještě jsme našel další svojí "pracovní fotku", kterou sem pro zajímavost vkládám. Je z roku 1995. Krátce předtím, než došlo mezi námi s otcem k vážnější roztržce. Ne že by k nim předtím nedocházelo, ale vždy jsem je tak nějak přecházel a respektoval jsem, že je to "můj táta" (mimochodem jak zdůrazňovala moje máma, která si naše roztržky nepřála, ačkoliv věděla, jak je to s otcem náročné). V té době jsem se postupně stavěl na vlastní nohy. Snažil jsem se o sebe starat (leckdy bylo třeba se starat i o mladšího bráchu), studoval jsem (při studiu historie jsem začal studovat i teologii), pracoval jsem (zatím jen brigádně, příležitostně nebo na částečný úvazek), měl jsme první vážný vztah. Takže jsem usoudil, že opravdu nemusím téměř každý víkend trávit v zakouřeném prostředí s někým, kdo většinu času nadával mně nebo mým blízkým. Ale to je přece jen jiný příběh, o kterém dnes nechci psát. Jen se mi to vybavilo nad fotkami malého "stavaře"...