Zprávy z domácího lazaretu 2

Nejlepší je být zdravý, říkám si dnes poté, co jsme další den zčásti strávili s doktory. Jak jsem psal ráno , strávil jsem v neděli na pohotovosti dvě a půl hodiny, ale byl jsem stejně odeslán ke své ORL doktorce.

Dnes jsme po 10. hodině dorazili na polikliniku a vyhodnotil jsem, že nejdřív zajdeme ke své ORL. Už při pohledu do čekárny bylo zřejmé, že to bude náročné. Když po nějaké době vyšla sestra, tak koukla na mojí zprávu z pohotovosti a řekla, že tedy o mne ví a ať počkám. Zajistil jsem si místo a vyrazil s klukama k jejich doktorce. cestou jsme potkali sestru, která mi říkala, že teď tam mají frmol, ať nejdřív zkusíme chirurgii na převaz. Tam bylo však zhruba 20 lidí, bylo zřejmé, že je to rovněž na dlouho. Navíc jsme chtěl, aby tu ránu viděla hlavně dětská paní doktorka, navíc převazovat to nebylo třeba, už já mu dával jen náplast. Tak jsme se vrátili do čekárny k mojí ORL. Tam mezitím atmosféra houstla a já jen zjistil, že by nic moc neřešilo, ani kdybychom tam přišli už kolem 8. Dopoledne berou akutní a odpoledne objednané, ale jak jsem se pak dozvěděl, ani by mě na odpoledne neobjednali. Navíc už dřív jsem zjistil, že telefon neberou. Tak jsme čekali. Kluci to zvládali celkem obdivuhodně.

Když před dvanáctou hodinou se strhla trochu hádka s některými pacienty, protože sestra oznamovala, že dopolední hodiny končí. Nové pacienty dnes určitě nevezmou, ostatní jen v případě, že odpoledne nedorazí nikdo z objednaných. Sestra mi pět potvrdila, že pokud to jen trochu půjde, tak mne vezmou. Jinak děti sice berou většinou přednostně, ale kluci měli smůlu, že šli jen jako doprovod. Telefonicky jsem se domluvil s dětskou doktorkou, že tam můžeme zajít. Bylo to jen o patro níž a zrovna vyšla ze dveří, takže nás hned vzala. Martínkova pusa se zdála být lepší, i když já tam pořád vidím krupičku na jazyku. Každopádně ekzémy na několika místech na těle, oteklejší dolní ret a nepěkná rána na noze, kterou pana doktorka sama ošetřila, jí však vedla k tomu, že nakonec Martínek dostal antibiotika a nějaké další léky. Stručně jsem se zmínil o našem marném čekání na ORL. Tak si na mne alespoň vyzkoušela svůj ruční přístroj na sono vyšetření a rovněž konstatovala nález v pravé tváři. Prý by to chtělo antibiotika, která mi klidně napíše. Já jsem jednak nevěděl, jaká jsem měl na přelomu prosince a ledna, jednak jsem přece jen stál o to, aby mne viděla moje doktorka. Tak jsme dotali mimo jiné recept na mast, která bude hotová zítra a pozváni jsme byli na kontrolu ve čtvrtek.

Po tomto "úspechu" jsme se vrátili do čekárny na ORL, kde pomalu končila polední přestávka. Vytvrali jsme jen dva z dopoledne. Já s klukama a starší pán, co prý přišel asi půlhodinu před námi. Začali chodit objednaní pacienti. Zhruba za další hodinu, kdy už si kluci stěžovali na hlad (pití jsem měl, ale na jídlo jsem zapomněl), se najednou udělalo okno a vzali pána před námi. Říkám klukům, že ještě vydržíme, zda se po něm dostane i na nás, ale nesmí přijít nikdo objednaný. Přišli však další dva lidé. Martínek prohlásil: "Tak to jsme v pytli!" Ondra jen na adresu druhého z příchozích prohlásil: "Podívej, tatí, přišel tlusťoch." Tak mu říkám, že to se neříká. Jen se divil, proč se to neříká, když je pán skutečně tlusťoch (a je fakt, že byl). Ještě jsme to riskli a počkali, zda na řadu přijdeme my nebo někdo z objednaných. Risk se vyplatil a my šli asi po třech a půl hodinách čekání skutečně na řadu.

Je fakt, že jsme byl rád. Já prostě chápu, že to má doktorka i sestřička těžké. Navíc mám pocit, že k tomu opravdu přistupuje profesionálně. Jen je opravdu těžké se k ní dostat. Jen se naplnily moje obavy v tom, že sice zpráva z pohotovosti konstatovala na základě RTG nález, ale bez samotného snímku mi moje dr. nic moc neřekla. Jen jsem zmínil, že i dětská doktorka tam něco zjistila. Doktorka mě sice důkladně prohlídla, změřila zvukovody, udělala výtěry (nikdy mi na nich nic nezjistili), ale dutiny neprosvěcovala ani nezkoumala. Když jsem se ptal, tak prý to nemá smysl, když tam nález je. Nějak tomu nerozumím. Říkal jsem, že dutiny mě trápí stabilně, ale zarazila mě ta prudkost a hlavně bolestivost. Po mých opakovaných dotazech na antibiotika jsem na ně recept sice dostal, ale mám si je vyzvednout pokud možno až ve středu odpoledne poté, co bude znám výsledek výtěru. Takže bych měl kromě úterý (pro mast) a čtvrtku (na kontrolu s Martínkem) jít na polikliniku i ve středu?

Opět jsem diskutovali nad možnou operací nosní přepážky, která je vychýlená a může přispět k opakovaným zánětům. Bylo mi opět doporučeno alergologické, imunologické a zubní vyšetření. Pak jsem dostal ještě pár standardních léků, které stejně při obtížích užívám. Odcházel jsme velmi vděčný, že se na nás dostalo a hlavně že mě už netrápily silné bolesti, i když to zřejmě nebyla zásluha této návštěvy.


Není vůbec pochyb o tom, že je lepší být zdravý, doktory nepotřebovat. Dobře vím, že o zdraví se musí postarat hlavně každý sám a že je to hodně o životním stylu, stravování atd. Nikdy však nevím, co je správně. Nerad bych něco zanedbal, hlavně u kluků ale kvůli klukům i u sebe. Vždyť ještě dlouho mě budou potřebovat.

Moje máma hodně dbala o stravování, ale zase si to "kazila" životem ve stresu a ne zcela dobrých vztazích. Ne vše byla její vina. Každý máme nějakou výbavu a musíme se vypořádat se situací, ve které žijeme...

Napadají mě jen samé frázovitě znějící věty. Jsem unavený z mnoha věcí a když k tomu přijdou ještě tyto zdravotní starosti, naštěsí ne zase tak zásadní (i když pokud nemůžu bolestí ani spát, ta už je to celkem zásadní pro běžné fungování), tak je toho celkem dost.

Navíc se mi vybavují mnohé peripetie a zkušenosti s doktory, které jsme kdysi absolvovali s těžce nemocnou ženou...

Prostě nechci nic zanedbat. Chci se snažit o zodpovědný a zdravý způsob života (fyzicky i psychicky) pro kluky i pro sebe, samozřejmě s ohledem na danou výbavu a dané možnosti. Využít lékařskou vědu a pokud možno nic nezanedbat. Na druhou stranu bych k tomu rád zvládal ještě něco jiného. Kdysi jsem své mámě říkal, že přece nemohu investovat veškerý svůj čas a energii jen k udržení zdraví a života, který stejně jednou skončí...

No prostě je fajn, že jsme jakž takž zdraví. Teď je to zase na nás, abychom se, vyzbrojeni radami a léky (taky nějaké bylinky jsem si pořídil, každý má svůj zaručený recept), s tím nějak poprali. Tak uvidíme!

Zatím se dnes večer jako největší problém nakonec ukázala nějaká probuzená a zmatená moucha, která u malého Ondry alias šmouly-siláka vyvolala takové zděšení a jekot, že jsem se strašně lekl a běžel do pokoje, že se minimálně přerazil vejpůl. Zatím za večer přišel třikrát. Jen aby z něj skutečně nevyrostl nějaký "mouchy, snězte si mě"...

Zprávy z domácího lazaretu

Tak si už zase připadám jako v domácím lazaretu a řeším tolik věcí, že nemám ani čas ani sílu na blog. Chtěl jsem psát, jak jsme minulou neděli sháněli masky na karneval a černou tužku na oči. Pak taky vložit pár fotek, aby bylo zřejmé, jak jsme si s tím poradili. Snad na to dojde později.

Kluci dali zase jen tři dni ve školce a už ve čtvrtek večer bylo zřejmé, že se pátečního divadla nezúčastní. Ondra byl a zatím stále je fit. Sice jen občas v noci křičí, třeba jako ječák ve středu v noci. Jinak kopíruje Martínka v jeho věku. Takže když se mu chce v noci čůrat, tak si ještě sám nezajde, ale mrská sebou a pofňukává nebo pláče či volá tatínka. Sice pak většinou není schopen říct, co chce, ale já už to znám, takže ho jen bez zbytečných řečí vezmu na záchod. Musím ho ještě důsledněji dávat před spaním na záchod, dohlížet, aby tolik na noc nepil a čekat, že se to časem zlepší a jako Martínek si časem v případě potřeby i v noci zajde sám. To není nic hrozného.

Za to Martínek si ve čtvrtek stěžoval na svědění nohou a celého těla. Taky jsem si všimnul, že se mu horší rána po jednom z vypalovaných míst na noze. Děkuji za alternativní rady v komentářích k příspěvku o vypalování. Řadu jich znám a sám jsem je na sobě používal, i když ne zrovna dvakrát úspěšně. Paradoxně se mi vše zahojilo v době, kdy jsem se staral o svojí nemocnou ženu. Jako děti jsme však párkrát vypalování absolvovali a dostal jsem radu, abych u svých dětí postupoval "standardně". Už to zřejmě neudělám. Resp. vyzkouším jiné a šetrnější způsoby. Např. jsme si pořídil KOLODIUM FORTE (dostal jsem tip na DUO FILM, ale toto je prý levnější a účinná látka je stejná - kyselina salicylová).

Každopádně když jsme si ve čtvrtek večer prohlížel Martínkovu nohu, tak jsem chvíli uvažoval o tom, že s tím vyrazíme na pohotovost. Nakonec jsem si řekl, že to vydržíme do zítřka. Ráno mě Martínek překvapil pro změnu tím, že ke mně přišel s viditelně oteklou pusou, šišlal a stěžoval si, že má nějak veliký jazyk, který se mu ani nevejde do pusy. Samozřejmě jsem vyskočil. I když vím, že je to asi jen nějaká reakce, tak člověk, kterému žena zemřela na rakovinu jazyka (s průvodními jevy afty, šišláním atd.), takové věci prostě nemá rád.

Takže jsme po rychlé snídani vyrazili k dotkorce. Naštěstí na studeném vzduchu se otok jazyka zmenšil. Výsledkem je to, že má prý silnou kvasinkovou infekci v puse. Přitom večer jsem se mu do pusy díval a měl jí zcela v pořádku, jen dole pod jazykem něco malého, co ho svědělo a vypadalo to jako začínající afta (naštěstí jsem to večer zapomněl ošetřit vodičkou na afty). Paní doktorce se rovněž vůbec nelíbila rána na Martínkově noze, takže nás odeslala na chirurgii a slíbila mi kontakt na jinou kožní doktorku. Na chirurgii pak Martínkovi ránu ošetřili a zavázali, byl velmi statečný. Tak snad už to bude lepší, i když to zatím stále nevypadá moc dobře.

Aby toho nebylo málo, tak mne v pátek večer chytla poměrně silná bolest v pravé dutině nad okem a spustila se mi rýma. V sobotu to postoupilo pod oko a cítil jsem, že nejsem zcela fit. Přesto jsme s klukama přijali pozvání na "rodinný oběd" a pak jsem se ještě od kluků nechal přemluvit, že jsem se zajeli podívat na jedno masopustní veselí, které však už končilo. Alespoň jsem klukům koupil jítrnici a jelítko.

Domů jsem se vysloveně doplazil a hned jsem zalehl se silnou bolestí v tváři a horečkou. Večer jsem obstaral kluky jen se studenou večeří, i když se těšili na jítrnici. Rychle je nachystal do postýlek a uložil. Sám jsem padnul. Jenže s poměrně vysokou horečkou, na kterou nic moc nezabíralo, ale hlavně silnými bolestmi ve tváři jsem toho moc nenaspal. Samozřejmě kdybych doma neměl dva malé kluky, tak už vyrážím na pohotovost. Takhle jsem měl jen dost času, abych přemýšlel, jak to zařídit. Nápad byl na světě, takže jen dočkat rána, abych se mohl domluvit. Snadno se to řekne, ale ta realizace po probdělé noci zase tak rychlá nebyla. Nakonec jsme v neděli kolem poledního vyrazili. Kluky jsem svěřil do dobrých rukou, dostali jídlo a bylo o ně dobře postaráno, zatímco já vyrazil na pohotovost do nemocnice. Záněty dutin znám důvěrně, ale ne v takové intenzitě.

Říkal jsem si, že bych mohl vyřešit svůj problém líp, když nemuím vláčet svoje kluky s sebou. Byl jsem však zklamán. Po dvou a půl hodinách na pohotovoti a třech snímcích na RTG, jsem byl stejně odeslán k vlastní ORL doktorce. Nějaký nález na RTG je, ale zřejmě jeho interpretace není jednoduchá. Zřejmě jsem si to vysloužil také tím, že o třech z navrhovaných léků jsem potvrdil, že už je od své doktorky mám a beru je. Taky mi bylo doporučeno vyšetření u zubaře, nad čím jsem přemýšlel už v noci. Vlastně na to myslím už dávno. Mám hodně špatné zuby, bude to dědičné a navíc jsem v dětství dostával tetracyklin, takže to zubům moc nepřidalo. Zároveň však trochu pochybuju nad vhodným řešením. Vzpomínám totiž na mámu, která i přes mnoho návštěv u zubaře a umělých zubech ukotvených na zasazených trnech s nimi měla problémy v podstatě až do smrti. V neposlední řadě bych musel zajistit hlídání na časté návštěvy u zubaře.

Nakonec jsem dostal alespoň injekci s kortikoidy na dočasné ulevení bolestí. Sice jsem chvilku hudral, že mě kromě tváře bolí i zadek, ale nakonec snad díky tomu byla noc na dnešek snesitelnější a vyspal jsem se.

Takže dnes musíme vyrazit s Martíkem k dětské doktorce prohlídnout ekzémy po těle a zkontrolovat pusu. Rozhodne se, zda bude třeba nasadit antibiotika nebo zda to zvládneme bez nich. Taky musíme na chirurgii. Zkontrolovat ránu a případně ještě vyčistit a převázat. Já budu rád, když se dostanu ke své ORL, což není vždy jednoduché. Jsme zvědav, zda si v případě potřeby nějak vyžadá RTG snímky nebo zda budu muset na RTG znovu. Zubařku dnes rozhodně nezvládám. Samozřejmě Ondra nás marody bude doprovázet.


Ale aby to nevyznělo tak ponuře, tak musím dodat, že mi kluci stále dělají radost. Z těch mnoha drobností vybírám třeba když mi Martínek ukazoval, jak umí počítat do sta. Naštěstí jsem to nějak zaregistroval až kolem 60, takže těch dalších tyřicet se dalo vydržet. Když však začal 101, 102, že bude počítat do milionu, tak jsem jsem ho už zarazil, že do 100 bohatě stačí. Když jsem jeli kolem sochy Václava na Václavském náměstí a jako vždy jsme ho hlasitě zdravili, tak jsem se kluků ptal, zda si ještě pamatují, kdo ho postavil. Překvapilo mě, že to byl menší Ondra, kdo si vybavil Myslbeka. Sice se dnes ráno s Martínkem trochu dohadovali, zda to byl Myslubek (Ondra) nebo Myslbek (Martínek), ale to je jedno.

Velkou radost nám taky udělal jeden balíček, ve kterém kluci dostali sadu pro "malé přírodovědce". Nestačil jsem se divit, co všechno existuje. Především box na brouky, kde je možné je pod lupou pozorovat. Snad časem vložím fotku. Kluci hned chtěli vyrazit na brouky, tak jsem jim vysvětlil, že je na to ještě zima. Ondra stále sdílí nadšení pro kostru (jednu si vybral při nákupu masek na karneval a měl z ní obrovskou radost, jak je vidět na videu na YouTube). Díky tomu jsme se taky dostali k vysvětlování, že brouci a pavouci kostru nemají, proto jsou tzv. bezobratlí.

No, jsme šikulové, tak hlavně abychom byli brzy opět všichni zdraví!

Jak jsme snědli zlatou rybku

Ačkoliv jsem nebyl ještě zcela fit, museli jsme v pátek odpoledne vyrazit na nákup, neboť se naše zásoby jídla už tenčily. Navíc bylo třeba kluky trochu vyvenčit.

Košík se pomalu plnil a já ani neprotestoval, když si kluci vybrali, že chtějí k večeři "zlatou rybku". Měli na mysli uzenou makrelu. Kdysi dávno jsme jí měli a klukům moc nechunala. Když si jí však přáli, tak jsem se nebránil, alespoň nemusím pro jednou vařit. Navíc měli čerstvé, zrovna vybalené. Nechal jsem kluky, aby si vybrali. Jen jedna byla otočená zlatavým břichem, a tu si zrovna vybral Martínek. "Tu zlatou," poručil si.

Chvilku jsme vtipkovali, jestli nám splní nějaké přání. Spíš jsem vtipkoval já. Zřejmě kluky dostatečně nevzdělávám v pohádkách. Co dělat, když mají zrovna teď radši biblické egyptské rány a jiné příběhy o putování na poušti. Nebo naopak sledují šmouly. Tak jsem nakonec navrhl kompromisní přání, aby nám "zlatá rybka" naplnila bříška, což bylo přijato aklamací (což je podle Slovníku cizích slov "zřejmý a veřejný projev souhlasu").

Je fakt, že pod nákupem jsem se prohýbal a zcela jsem neodhadl, že ještě nejsem fit. Naštěstí mě kluci celou cestu povzbuzovali, že jsem silák a nový výtah nám stále dobře slouží.

Hlavní však bylo to, že klukům chutnalo. Nakonec nám ani "zlatá rybka" nestačila. Naštěstí jsem byli na tom nákupu, takže bylo z čeho vybírat.

Tak mě taky dostala...

Nemyslím nějakou ženskou, jak by se někomu z názvu mohl zdát, ale mám na mysli chřipku. Chtěl jsem napsat potvora jedna, ale pak jsem si vzpomněl na sv. Františka, který by jistě mluvil o "sestře chřipce".

Já vím, že si tady každou chvilku stěžuji na to, že mne něco bolí. Jsem prostě chlap a už ne nejmladší, takže každá "rýmička" je náročná (úsměv). Tentokrát mě to opravdu na chvíli položilo.

Už v úterý ráno jsem cítil, že mi není dobře víc než jindy. Jenže nedalo se nic dělat, čekal mě začátek semestru. Podvečerní tříhodinovou výuku jsme jakž takž zvládnul, ale to bylo vše. Ještě jsem cestou domů zvládnul nakoupit, abychom neměli den nebo dva nedostatek jídla.

Po uložení kluků jsem i já padnul do postele a po velmi dlouhé době jsem si změřil teplotu, abych si jen potvrdil tušení, že mám horečku (přes 38). Dříve jsem často míval horečky, ale nyní už dlouho ne. Ani jsem neměl sílu vstát, abych si našel nějaké léky na horečku. Už dávno vím, že i když je člověku špatně tak, že se skoro nemůže hýbat, tak k potřebným dětem vstane. Takže když Ondra začal v noci plakat a stěžoval si, že ho opět bolí nohy, tak mi najednou bylo líp, že jsem ho chvilku nosil v náručí a pak ho hladil po nožičkách, dokud znovu neusnul.

Tohle prostě funguje. Ostatně já si vzpomínám, že když jsem se staral o těžce nemocnou manželku a obě malé děti, tak jsem nejenom nebyl nemocný, ale uzdravily se mi i nějaké jiné neduhy, co mě do té doby sem tam trápily. Samozřejmě má to i druhou stranu, takže jsem potom (po její smrti) cítil velké vyčerpání a později se dostavily zase jiné zdravotní problémy. Já jen prostě cítím, že když jsme tu pro druhé, tak někdy máme najednou více sil než když nám jde o sebe.

Samozřejmě se dvěma malými dětmi to není o nějakém marodění, ale přece jen si kluci už s mnohým poradí, takže mi dopřáli trochu víc oddechu než jindy. Příkladem je třeba to, že Martínek malému Ondrovi rozsvěcí na záchodě a pak mu pouští vodu, aby si umyl ruce. Jelikož si Ondra pravidelně vzpomíná na poslední chvíli, tak jsou to leckdy rychlé akce, kdy oba spěchají k záchodu. Už to zvládají celkem dobře a já mám o starost méně.

Ještě se necítím zcela fit, ale už je mi přece jen líp.

Co nám Pán slíbil a co ne?

Následující text mám před očima už dlouho. Je z útlé knihy Kateřiny Lachmanové: Kotva naděje (vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2009). Dlouho jsem kolem této knihy chodil, pak jsem si jí pořídil. Často jsem jí s sebou nosil, často na chvilku otevřel. Autorky si vážím a její pohled na různé otázky se mi líbí. Přesto jsem zjistil, že bych některé věci formuloval přece jen trochu jinak. Také proto jsem dlouho váhal, zda sem text vložit. Vkládám jej sem nakonec spíš jako inspiraci pro zajímavý úhel pohledu, alespoň pro mne zajímavý. Nejde mi ani tak o konkrétní slova, určitě bych některá volil jinak.

Mám pocit, že leckdy máme tendenci přemýšlet, co je v životě fér a co není. V jistém smyslu je jedno, zda věříme na "Pána Boha", přírodu, vesmírnou energii nebo na nějaký vyšší princip. Píšu "v jistém smyslu", protože křesťanská víra není jen o tom, že tam nahoře (nebo někde jinde) něco je, ale na základě víry založené na bibli, tradici a učení církve, si tato víra troufá být mnohem konkrétnější. O to mi tu však teď nejde.

Ačkoliv to mnohým zní trochu praštěně, tak já mám pocit, že mně bylo naděleno hodně. A myslím tím v pozitivním slova smyslu. Pro mne je svým způsobem snadné být vděčný. Když se však podívám kolem, tak mám taky leckdy pocit, že není vše fér. Já vím, je to troufalost, když něco takového tvrdím. A schválně píšu, že je to jen můj pocit, protože všemu nerozumím a rozumět ani nemůžu...

Zpět k textu Kateřiny Lachmanové. Prostě když už nás někdy napadne, abychom dělali nějakou "bilanci", tak je dobré si uvědomit, co nám Pán podle svědectví bible slíbil a co ne.

"Co nám Pán určitě neslíbil:

Neslíbil nám,
...že po obrácení už nikdy nezhřešíme.
...že nikdy neonemocníme.
...že se nám zdaří všechno, do čeho se pustíme.
...že nikdy nebudeme mít finanční problémy.
...že nikdo z našich blízkých nepropadne žádné závislosti.
...že nás všichni lidé budou mít rádi.
...že alespoň vztahy s věřícími budou vždycky bez problémů.
...že nebudeme muset prožít pronásledování nebo ústrky pro svou víru v něho.
...že vždycky budeme mít v naší farnosti svatého kněze.
(Atd., atd.)


Ale co nám tedy vlastně slíbil?

Slíbil nám, že naše hříchy nám budou odpuštěny, jakmile je vyznáme (srov. 1 Jan 1,9; Iz 1,18 apod.).

Slíbil nám, že uslyší a bude vyslýchat naše modlitby, pronášené s důvěrou (srov. Mt 7,11).

Slíbil nám, že nezahyneme na věky a nikdo nás nevytrhne z jeho ruky (srov. Jan 10,28).

Slíbil nám, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku (srov. Mt 28,20).

Slíbil, že tomu, kdo bude hledat na prvním místě Boží království, bude on sám pomáhat pečovat o jeho každodenní starosti; nemusí se strachovato zítřek (srov. Mt 6,25-34).

Slíbil nám svůj pokoj i uprostřed soužení, která nám svět připraví (srov. Jan 16,33).

Slíbil nám, že všechno bude napomáhat k dobrému těm, kdo ho milují (srov. Řím 8,28).

Ale hlavně, slíbil nám, že nic, naprosto nic nás nebude moci odloučit od jeho lásky, ztělesněné v Ježíši Kristu (Řím 8,35-39).


Slíbil nám ještě spoustu dalších věcí - a někdy není špatné prolistovat si Písmo s tímto pohledem. Má to jeden háček: člověku se může stát, že začne na základě Božího slova Pánu "připomínat" jeho zaslíbení (neboli co má On udělat) tak intenzívně, že se mu postupně zamlží, kdo je Pánem koho."

Tolik z knihy Kateřiny Lachmanové.

Možná to může někoho inspirovat. Pokud má někdo chuť si do této bilance přidat něco vlastního, trochu si to přizpůsobit, zvlášť asi v kategorii, co nám nebylo slíbeno, nechť si poslouží.

Je fakt, že je pro mne snadné být vděčný, když vnímám nemoci, bolest a trápení blízkých lidí kolem...

Tatííí, co mám dělat dřív? aneb Další dětské hlášky

Tak je stále celkem frmol. Ostatně jak jinak s malými dětmi. Martínkovi se vrátilo nachlazení, takže jsou kluci už od pátku doma a ani dnes to nakonec na školku nebylo. Není to nic hrozného, ale nepříjemná a silná rýmy, k tomu se mihla zřejmě drobná infekce v očích. Malý Ondra se zatím docela drží, i když dnes ráno mě překvapil, neboť se probudil počůraný (naštěstí jen trochu). Už delší dobu je bez plenek i v noci. Občas s tím vyměšováním má problémy, třeba když se zabere do hry a nějak zapomene.

Já si připadám chvílemi jako na houpačce. Mám pocit, že podobně jako kluci taky moje tělo bojuje s nějakým bacilem nebo virózou. Jsem unavenější, tělo mě bolí. Někdy víc, jindy míň. Nedokážu posoudit, jestli jsem to třeba předchozí den nepřehnal s cvičením nebo zda si naopak tělo nezvyklo na ty pravidelné výšlapy po schodech. V pátek mě silně bolela hlava, včera a dnes zase žaludek. Jak říkala moje máma, když pokaždé bolí někde jinde, tak je to v podstatě dobře. Možná, že je v tom trochu i ten spánkový deficit. Když kluky večer uložím, tak se snažím dělat všechno možné. Navíc začátek semestru se blíží a mně se tentokrtát sešlo výuky víc, než jsem původně čekal. Až jsem z toho byl v jednu chvíli otrávený, ale nakonec převážila moje radost z toho, že se kromě rodičovských starostí a domácích prací můžu věnovat i svojí práci. I když přepnout z toho všeho domácího a dostat se do provozního tempa není vždy jednoduché. Musí to zvládat plno jiných lidí, tak proč ne já...

Radost ze života nás neopouští. Ani smysl pro humor snad ne. Takže když se mě někdo ptá na moje zlobivé dutiny, tak odpovídám, že jsem dutý, což se hodilo zvlášť před nedávnou zkouškou (stejně jsem byl nakonec podle výsledků za šprta).

V sobotu jsme přijali pozvání a nechali jsme se zlákat do Planetária na promítání diapozitivů z Antarktidy (zde více). Už jsem o návštěvě Planetária dlouho přemýšlel, ale nevěděl jsem, jak by to zvládnul malý Ondra a nějak jsem si proto netroufal jít s klukama sám. Stačí mi, když si Ondra, ačkoliv se ho před vstupem do obchodu dvakrát zeptám, uprostřed nákupu vzpomene, že se mu chce čůrat. Shodou okolností si na sobotu naplánovali nečekanou návštěvu moji velmi dobří kamarádi. Což o to, udělalo mi to radost, ale bylo to vše trochu ve spěchu. Zvládli jsme to i díky tomu, že zatímco jsem vařil oběd, Martínek vysál celý byt. Pozdě jsem do Planetária dorazili proto, že jsem z nevědomosti nasednul do veletržního autobusu, který nejprve uvíznul v zácpě a posléze nás zavezl někam úplně jinam. Přestože Ondra cestou usínal, v tmavém Planetáriu nakonec nespal. Je fakt, že kluci si stejně nejvíc zapamatovali a nadšeně vyprávěli pouze to, jak si ve vstupní hale Planetária pouštěli kuličky na takovém velkém látkovém trychtýři, který simuloval černou díru. Kdybych kludy odsud neodtrhnul, tak si tam posílají kuličky doteď.

Tak jsem se trochu rozepsal, ačkoliv jsem sem chtěl vložit pouze pár hlášek.

Martínek mi cestou v autě říká: "Tatííí, co mám dělat dřív? Chce se mi čůrat, chce se mi smrkat, lechtá mě v uchu a škrabe v krku." Naštěstí všechno počkalo, dokud jsme v klidu nezastavili.

Později Martínek chvíli zkoumal poklop kanálu a řekl mi, že "pět krát tři je patnáct". Docela mě to překvapilo, jak počítal otvory na kanálu a jaký z toho udělal závěr. Pak jsem se ho cvičně ptal, zda by z toho kanálu dokázal odvodit, kolik je čtyři krát tři. Po chvilce spráně řekl, že je to dvanáct. Vida, jaký je to šikulka a k čemu mohou být dobré kanály.

Malý Ondra zřejmě nechtěl zůstat stranou. Když jsme šli s Martínkem za ruku, tak si popoběhl za nás tak, že šel za námi, uprostřed nás a volal: "Tatí, teď jsme jako T." Opět mě překvapil, takže jsem chvilku přemýšlel, co tím chtěl říct. Když tu samou variantu předvedl i zepředu, tak jsem si říkal, jaký je to šikulka.

Teď mi opět udělali radost, že se po prvotních sporech spolu zase dokázali domluvit a pěkně si hrají a spolupracují. Jenže když neběhají s nějakým žalováním, tak pro změnu každou chvíli chodí, abych se šel podívat, co postavili.

Když mám takové šikulky, tak jsem jim dnes udělal jejich oblíbené "maso s kůží".

Domácnost, kde zítra znamená již dnes

Kluci, zvlášť Ondra, mají rádi párky. Tak jsem jim je slíbil na neděli. Ondra se jich však dožadoval už dnes.

Můj rozhovor s malým Ondrou:

"Tatíí, uděláš párky?"
"Udělám je až zítra, jak jsem slíbil.
"Tatíí, dnes je přece zítra!"
"Není, dnes je dnes a zítra bude zítra. Dnes je sobota a neděle bude až zítra."
"Ale tatíí, dnes přece znamená zítra!" Trval si na svém Ondra.

Tak se cítím být poctěn životem v domácnosti, kde dnes znamená zítra, resp. kde zítra znamená již dnes.

Ondra je ještě malý. Navíc není jediný, komu se to trochu plete. Starší ročníky si možná vybaví reportáž Julia Fučíka z jeho návštěvy v Sovětském svazu s názvem "Země, kde zítra již znamená včera".

Opakované vypalování

Před 14 dny jsme byli s Martínkem u kožní, abychom si zhruba po půl roce nechali opět vypálit nějaké neřády, co nás zlobí na nohách. Kupodivu to byl především Martínek, který se návštěvy dožadoval. Ondra šel samozejmě s námi jako doprovod.

V čekárně nečekal nikdo, takže jsme šli poměrně rychle na řadu. Jako vždy byli kluci ze školky celkem rozdovádění či roztěkaní. Takže se Martínek poměrně rychle a zvědavě hrnul k nádobě s tekutým dusíkem. Naštěstí jsem ho včas zastavil. Teprve když sestřička chvíli oddychovala a říkala, že kdyby se tím polil, tak by se na místě oběsila, došla mi v úplnosti závažnost situace. Člověk se s dětmi musí mít pořád na pozoru a i tak zůstává plno práce pro Hospodina, strážné anděly a já nevím koho ještě...

Alespoň touto epizodou si vysvětluji, jak jsme při vypalování mohli opomenout tu hlavní bradavičku, která Martínka zlobila a kvůli které jsme tam vlastně šli. Netušil jsem totiž, že Martínek nemá jednu ale hned tři. Takže když mu sestřička vypálila na každé noze jednu, zatímco on statečně počítal do deseti, říkal jsem si, že je toho více než dost. Jak jsme ho se sestřičkou chválili, tak jsme to asi trochu zakřikli. No každý, kdo to trochu zná, tak ví, že ono to po chvíli začne být velmi nepříjemné a vlastně to bolí ještě víc. Martínek začal v ordinaci naříkat a s přestávkami naříkal celou cestu domů, chvílemi pak i doma.

Nenaříkal snad jen když počítal do deseti, zatímco sestřička ošetřovala mne. Smál jsem se, že počítá schválně pomaleji.

No a večer za mnou Martínek přišel, že na tu hlavní jsme zapomněli.

Tak jsme to vypalování dnes zopakovali znovu. Jenže hned se sešlo několik nepříznivých okolností. Jednak měl Martínek v živé paměti předcházející bolest, takže se už netěšil, přestože uznával potřebu ošetření. Navíc vidím, že není zcela ve své kůži. Kvůli rýmě a bolesti hlavy jsem ho nechal v pondělí a v úterý doma. Měl jsem však pocit, že se to trochu zlepšilo a také že to není tak vážné, aby nemohl do školky. Mají tam přece jen plno jiných podnětů. Takže včera i dnes kluci ve školce byli. Jenže jak mám snahu, aby si víc odpočinuli a včera jsem je zahnal do postýlek přece jen o něco dřív než jindy, tak se dnes ráno sami probudili poměrně brzo. Takže Ondra byl po obědě tak unavený, že sotva došel ze školky do čekárny na kožní. Ta byla navíc celkem plná (na klice viselo oznámení o polední pauze). Ondra po mně v čekárně notnou chvíli unaveně přelézal a pak začal polehávat na lavičce. Až to v jednu chvíli vyúpadalo, že s námi do ordinace ani nepůjde a bude spát v čekárně (kde se hned dvě paní nabízely, že ho pohlídají). Jednak se mi nechtělo ho tam nechávat a jednak si ani Ondra nechtěl ujít tu "podívanou".

Mimochodem mi hodně vadí, že zvlášť Ondra přes mé napomínání neustále někde jezdí prsty a mám pocit, že skoro na vše si musí šáhnout nebo vzít do ruky (Je fakt, že asi nikdy nezapomenu na chvíli, kdy stačil jen mžik a už měl ruce v pisoáru a šahal na dezinfekci. Od té doby je při návštěvě záchodků velmi, ale velmi přísný režim.). Zároveň ho však každou chvíli napomínám, ať si nestrká prsty do pusy. Tak se nakonec celá čekárna bavila, když jsem kluky opakovaně napomínal a mimo jiné jsem se jim snažil vysvětlit smysl tvrzení: "Sejdeme se na kožním."

Tentokrát jsem od začátku dával pozor na nádobu s dusíkem a držel od ní oba dál. Jenže Martínek tentokrát při vstupu do ordinace přišel téměř o všechny zbytky odvahy a začal pofňukávat nebo pokřikovat. Ve srovnání s tím, co běžně bývá z ordinací slyšet, to nebylo zase nic tak vážného, ale přece jen jak si člověk zvykne, že má odvážného kluka, tak to bylo nepříjemné. Jen znovu zopakuji, že jsem si všimnul, že je to zčásti také tím, že Martínek nebyl úplně v pohodě celkově. Nakonec jsme s pláčem a mírným protestem zvládli vypálit nejenom tu jednu zapomenutou, jak jsem si myslel, ale opakovaně i obě předchozí (já držel nohu a sestřička vypalovala). Bylo mi ho líto, i když jsem ho napomínal, ať nevyvádí.

Při mém vypalování jsem požádal o počítání Ondru, který mě ostatně už cestou k doktorce překvapil, jak umí pěkně počítat až do deseti. Jen nějak zapomíná na šestku. Ondra tomu dal korunu, když počítal hodně pomalu a po mém upozornění, že zapomněl na šestku, si vše důkladně promýšlel a začal rozvážně počítat znovu od jedničky. Naštěstí sestřička pochopila, že než by se u Ondry dočkala bezchybného dopočítání až do deseti, tak by mi vypálila do nohy díru skrz naskrz.

Jak Martínek hodně naříkal, tak náhle, už při odchodu z ordinace, přestal. Začal říkat, že ho to nebolí a omlouval se, že tak vyváděl. Nevím, zda to opravdu tak rychle přešlo nebo zda vzal vážně můj slib, že si budou moct zahrát oblíbené hry jen v případě, když budou hodní a nebudou zlobit a kňourat. I Ondra náhle pookřál, i když hned venku začal kňourat, jak už ho bolí nohy, jak by už chtěl spát a že už to nevydrží.

Když nám před nosem ujel autobus, tak jsme to nakonec došli domů pěšky. Už jsem je však nenutil, aby se mnou trénovali kondici a šlapali po schodech. To si nechávám na chvíle, kdy jdu sám.

Nedožitých 40...

V pondělí jsme se cestou z krmení kachniček zastavili na hřbitově, abychom si s klukama připomněli nedožité 40. narozeniny naší maminky, mojí manželky.

Možná jen skalní čtenářky nebo čtenáři mého blogu si vzpomenou, že tento blog vlastně začal reportáží o naší vzpomínce nedožitých 39. narozenin. Mimochodem je zajímavé srovnat letošní pondělní slunečný den "na suchu" s tehdejším rovněž slunečným dnem, avšak s množstvím sněhu.

Snad je z fotek zřejmé, že vzpomínáme s úsměvem, i když v srdíčku i v krku mám vždy trochu sevřeno, když vidím tak malé kluky, kteří navštěvují hrob maminky.

Martínek začal sám od sebe recitovat Otčenáš, ale po chvíli jsem ho musel zastavit, protože trochu rozdováděný Ondra do toho začal dělat šaškárny a blbnout začal i Martínek. Pak zase hladili fotku maminky a říkali, že se s ní "mazlí". Objal jsem je a pomazlil sám...

Zapálili jsme svíčky a dali jarní kytičku. Pak jsme se ještě podívali, jak v další řadě postupně přibývají nové hroby. Díky tomu si mimo jiné s klukama uvědomujeme, že lidé prostě umírají, i když většinou ve starším věku než naše maminka.

Přitom jsme vedli zase nějaké debaty, resp. odpovídal jsem na další a další zvídavé otázky kluků. Už si ani nepamatuji, na jaké téma to bylo tentokrát. Jen vím, že dnes se mne Martínek cestou do obchodu ptal, proč pan prezident nevydá rozhodnutí, aby se vyzkoušelo jíst maso lidí. Už jsme na toto téma spolu kdysi mluvili, tak nechápu, že Martínka tato otázka tak zaujala. Každopádně mu vysvětluju, že to se prostě nedělá.

Takže zde je pár fotek kluků.

Tátíí, to sluníčko nám svítí do očí...




Tak jsme to zkusili víc z boku a hned to bylo lepší.






Stejně kluky nejvíc baví, když dělají před foťákem šaškárny a obličeje.








Vím, že by sis zasloužila vidět naše kluky, které jsi nosila v sobě a přivedla je na svět, jak rostou a jak jsou šikovní...

Vím, že Tě nikdy klukům plně nenahradím...

Dělám však všechno, co umím a co můžu, aby i přesto, že k nim život nebyl zrovna spravedlivý, byli veselí a šťastní a aby byli na světě rádi...

Jdeme životem dál a vzpomínáme na Tebe s vděčností...

Pěkný únorový den a krmení

V pondělí jsme si s klukama užili pěkné sluneční počasí. Přestože jsou prázdniny, nahlásil jsem kluky do školky. Jenže jak už to tak bývá, tak nebylo vše OK. Brzo ráno mě vzbudil Martínek, že má silnou rýmu a nemůže dýchat. Skutečně měl oči celé oteklé a plný nos. Takže jsem je ve školce omluvil.

Během dne to Martínek celkem rozchodil a Ondra se zdál být fit. S ohledem na pěkné počasí jsem usoudil, že nám procházka určitě nezaškodí. Tak jsme se kolem poledne vypravili, vzal jsem nahromaděné zásoby starého pečiva a vyrazili jsme.

Na pondělí bylo oznámeno zprovozněné výtahu, ale od rána jsem nic neslyšel. Proto jsem byl přesvědčen, že výtah ještě nejezdí. Kluci však rychle vyzkoumali, že jezdí. On je tak tichý, že není vůbec slyšet. A je moc pěkný, včetně velkého zrcadla. Jsem však zvědav, jak dlouho ta krása a čistota vydrží.

Zdá se však, že brzy vezme za své předsevzetí, že i přes nový výtah budeme v rámci tréninku naší fyzičky chodit občas po schodech. Když jsme se například dnes vraceli z nákupu, tak kluci hudrali, že jsou unavení, že chtějí jet novým výtahem a ať si jdu pěšky sám. Nakonec jsem to vyřešil tak, že zatímco se v předsíni zouvali a svlíkali, což jim celkem trvalo, tak jsem si několikrát seběhl a vyběhl schody do patra pod námi (ale bez nákupu). Asi vypadám jako cvok, ale nějak mi ten pohyb dělá dobře.


S klukama jsme vyrazili do Tróje, na naše oblíbené místo u přívozu. Jenže bylo tam hodně bahna, takže jsme si udělali procházku, až jsme našli vodné místo na krmení.

Pole opanovala labuť (bohužel si zrovna nevzpomínám, jak legračně jí nazýval Ondra, když jsme si potom o tom krmení cestou domů povídali)...












Dál po proudu jsme však způsobili velké rojení kachen, lysek i racků.




Kluci se hned dožadovali, že jsme měli vzít kola a brusle. Já si však myslím, že ještě chvíli přece jen počkám. Zatím musíme rozchodit ty lenivé nožičky kluků. Doma jim to běhá, ale venku zvlášť Ondra se najednou tváří, jak ho bolí nohy a všechno možné. Je fakt, že mne poslední dobou každou chvíli bolí celé tělo a mám pocit, že bych jen spal, ale je třeba fungovat...

Jedno narozeninové setkání

Minulý týden jsme se s klukama sešli s mým otcem, abychom společným posezením oslavili jeho narozeniny. Viděli jsme se téměř po roce a za poněkud zvláštních okolností (více viz zde). Nemám moc co bych k tomu chtěl zde veřejně říct. Jen jsem to chtěl zmínit.

Bylo to pozdě odpoledne v restauraci a kluci už byli docela rozdovádění. Přesto vše proběhlo v klidu, i když v poněkud stísněné atmosféře, alespoň takový jsem měl pocit. S klukama jsem nemoc dědy nijak neprobíral, takže Martínek nekladl zvídavé a dětsky upřímné otázky. Od dědy dostali kluci velká auta, takže se celkem zabavili. Ostatně já taky, protože jsem je střídavě napomínal a taky párkrát auta zabavil, abych jim je po chvilce a slibu, že s nimi budou jezdit po stole jen pomalu, zase vrátil.

Byl jsem rád, že se setkání uskutečnilo. Otci jsme předali i láhev alkoholu, kvůli které se minulý rok tak zlobil (že "povinnou láhev" nedostal k narozeninám, více viz zde). Vím, že už jí nemůže. Tak jsem mu říkal, že jí může použít třeba jako pozornost některému z lékařů nebo jak bude chtít on.

Prohodili jsme jen pár slov. Opatrně jsem zjišťoval, jak je na tom zdravotně. Vím, že se o zdravotních problémech vždy nerad bavil. Tentokrát byl přece jen o trochu sdílnější. Stejně by mi stačil pohled do tváře, stisk jeho vysušené ruky (od chemoterapie). Nevím, co k tomu říct. Už vloni, kdy sváděla marný boj s rakovinou moje jen o pár let starší kamarádka, jsem si uvědomil, že prostě moc nevím, co k tomu říct. Snad jen vyjádřit pochopení a podporu. Byl jsem přítomen takovému boji hodně zblízka v podstatě už dvakrát. Nedělám si příliš iluze, jak to dopadá. Ani moc neumím dát naději, tedy naději nepřesahující naše pozemská přání a měřítka...

Na druhou stranu musím říct, že otec vypadá celkem dobře, což jsem mu i řekl.


No nic. Já spíš přemýšlel a přemýšlím, co můžu udělat ještě jiného. Doporučil jsem mu kontakt na domácí hospic Cesta domů. Bohužel jako řada lidí, my jsme k nim tehdy taky patřili, to považuje až za poslední instanci, kdy už bude člověk nemohoucí atd. Je škoda, že takové povědomí panuje. Zmínil se mi totiž třeba o problémech, jak doktorům trvalo, než nalezli vhodný způsob tišení bolesti a další spíš praktické věci. V tom jsou v domácím hospicu školení a nepochybně by minimálně dali řadu vhodných rad a doporučení, na co má člověk nárok a co vše dovede udělat lékařská věda pro lidi v takové situaci. Bohužel i já mám zkušenost, že lékaři se leckdy spokojí jen s konstatováním, že jejich odbornost už k léčbě nestačí. Leckdy už lidem neřeknou, jaké jsou další možnosti, aby i nevyléčitelně nemocný pacient mohl svůj život prožít důstojně a bez zbytečných bolestí.

Martínek asi dvakrát poznamenal, že vlastně jako je tatínek jeho táta, tak děda je mým tátou. Vím, že tyto vztahy sleduje. I v tomto chci najít vhodnou formu, jak s klukama udržet slušný vztah, ale zároveň je pokud možno uchránit od silnější citové vazby, která by neměla mít delší trvání. Přece jen těch blízkých kolem jim zemřelo už trochu moc...


No uvidíme, co bude...


Jen zopakuji svojí prosbu: Budu rád, když na otce a lidi, kteří jsou mu nablízku, vzpomenete! Díky!

Brácho, změnil jsem názor

Občas mi někdo vytkne, že kluci nemluví jako malé děti. Někdy jim musím dát za pravdu. Rozhovory kluků (jednomu je skoro 6 let a druhému 3,5 roku) jsou někdy vskutku zajímavé.

Situace: Ptám se kluků, zda chtějí ven na sníh. Martínek s radostí přitaká a těší se, jak "budeme koulovat tátu". Ondrovi se naopak ven nechce. Tak jsem klukům řekl, ať se spolu dohodnou a pak mi řeknou. Za nějakou chvíli přišel Martínek s tím, že už i Ondra chce jít ven, že ho přemluvil. Vzápětí přibíhá i Ondra a volá na Martínka: "Brácho, změnil jsem názor. Nechtěl jsem jít ven a teď už chci."

Jinou situací jsou chvíle, kdy kluky žádám, aby si uklidili v pokoji. Někdy je to v podstatě půldenní záležitost. Mám pocit, že kluci toho ve chvilce vytahají ze skříní co nejvíc a pak celý zbytek odpoledne usilujeme o úklid. Nestojím nad nimi jako policajt, ale po nějaké době se chodím dívat a ptám se, jak jsou na tom s úklidem. Martínek dobře ví, že je lepší předejít mé návštěvě v pokoji, takže mi občas chodí podávat hlášení. Tak třeba přiběhne a řekne mi: "Tatííí, mám pro Tebe dobrou zprávu. Už ten náš nepořádek dostáváme pod kontrolu." Většinou to znamená, že nepořádek trvá, ale kluci velmi pomalým tempem (navíc většinou nelineárním) pracují na jeho odstranění.

Pěkné přivítání

Včera jsem byl na "výletě", abych zase něco předvedl, pro změnu v roli studenta. Tentokrát bylo to učení trochu náročnější. Kluci docela dlouho nechápali, že potřebuju chvilku klidu na učení. To jejich "tatííí, on mě bouchnul" nebo "tatííí, koukej, co jsem postavil" nebo "tatííí, já jsem se počůral" (což Ondra v pondělí zvládl např. asi 2-3 minuty poté, co jsem ho převlíknul do čistého, zřejmě chtěl na sebe upozornit) nebo "tatííí, on mi to zbořil" a podobně znělo každou chvíli a už mi docela lezlo na nervy. Tak jsem alespoň přemýšlel, který z pánů, jejichž charakteristiky jsem se mimo jiné snažil zapamatovat, tvořil své nejrozmanitější teorie a ještě zajímavější díla v podobném prostředí. Ženských se v těch mých učebních textech mihlo jen velmi málo, proč asi? Nepochybuji však, že mnozí z autorů by se bez zázemí svých rodin a především žen ani do učebnic nedostalo.

Když už jsem se smířil s tím, že chodící encyklopedie ze mne sice nebude (což by ani nemělo smysl, ostatně už dávno se držím výroku, snad Sokratova, že "Moudrý je ten, kdo ví, kde moudrost vězí."), ale moje vědomosti jsou pro splnění povinnosti snad dostatečné, tak jsem se začal na "výlet" těšit. Mám kluky moc rád, ale rád si od toho jejich "tatííí" na chvilku odpočinu.

Tím ze mne spadl nějaký ten stres. Ostatně člověka s dětmi stresuje plno jiných věcí, takže si "luxus" nějakých dalších stresů ani moc dovolit nemůže. Navíc si kluci konečně nechali vysvětlit, co to je zkouška. Martínek pak za mnou začal pravidelně chodit a místo svého "tatííí" mi říkal, že si přeje, abych zkoušku zvládnul a dostal dvojku nebo trojku. Ondra ho zřejmě chtěl trumfnout, tak mi pro změnu přál hned "devítku". Takže jsem pro změnu klukům vysvětloval, že si s tím nemusí dělat starosti, že to zvládnu, že si s tím poradím tak jako s celou řadou jiných věcí. Jen si prostě musím ještě něco přečíst.

Troufám si říct, že i v takové situaci se mi podařilo přípravu celkem zvládnout. Bohužel stále mi největší problém dělá odbornější psaní. V hlavě mám leccos, ale jakmile sednu k počítači, tak je skoro všechno fuč. K Vánocům jsem dokonce dostal diktafon, abych si své "geniální myšlenky" mohl zaznamenat, ale ještě jsem se to nějak nenaučil. Povinný text jsem tedy dopsal až v noci (a rozhodně nebyl tak geniální jako v mé hlavě). Zato papíry na učení jsem měl opoznámkované a označené dobře, takže pak už jen stačilo si vše znovu proběhnout cestou autobusem a doufat, že se mi něco v hlavě uchytilo a že se to ve správnou chvíli správným způsobem vybaví.

Odpovědi na tři ze čtyř otázek by vydaly na celou esej, i když znovu jsme zjistil, jak se pomalu rozepisuju a napadlo mne, jestli už nejsem na takové zkoušení trochu starý. Raději bych to strávil v nějakém přátelském rozhovoru kolegy s kolegou, ze kterého by vyplynulo, že jsem se náležitě připravil a řadě věcem snad celkem rozumím. V případě čtvrté nebylo nic, co by se mi mělo vybavit, to jsem se prostě nučil, přesto jsem i tam něco napsal. Předpokládám, že výsledek bude lepší než Ondrova "devítka".

Při zkoušení jsem si připadal trochu starší, ale naopak při posezení s kolegy, tedy vlastně jen s kolegyněmi, jsem se naopak cítil dobře. Kromě záležitostí kolem vědy jsem mimo jiné vyzvídal, jak se vede mladým vědkyním a byl jsem rád, že jsem nebyl poslán "do hrobu!" jako Milan Šteindler alias Víťa Jakoubek v jeho známé komedii z roku 1989. Ostatně jsem se před cestou oholil na tváři i na hlavě, prý pak vypadám o několik let mladší...

Takže výlet byl fajn, ale cestou domů jsem se už těšil na svoje kluky. Martínek mi do telefonu vyprávěl, že si na ledě pořídil velkou bouli a měl obavy, abych se mu kvůli tomu nesmál. Kvůli mírnému zpoždění a ještě nějakým dalším komplikacím mi přišli kluci naproti až k autobusu. A bylo to velmi pěkné přivítání, když jsem vystoupil a kluci mi běželi naproti. Cestou domů mi pak povídali, co všechno dnes zažili.

Je velmi příjemné, když se můžeme někam vracet a když na nás někdo čeká...

Dnes se Martínkova boule pomalu zabarvuje (na snímku po poledním odpočinku, ještě trochu přeležený).