Když jsem si v pátek vyzvednul Martínka ze školy, prohlédl mu věci, zda si tam nic nezapomněl, tak se ho hned cestou ptám: "Martínku, jak bylo ve škole?"
Poskakující Martínek - to pozoruji od samého začátku školy, jakoby potřeboval to dopolední sezení ve škole ze sebe vyskákat, je neposedný, odbíhá, poskakuje, prostě nedokáže vedle mne v klidu jít a povídat si - na mne s úsměvem zavolal: "Výtečně!"
"To je dobře," řekl jsme a ptal jsem se dál: "A co jste dělali?"
"Nic!" odpověděl usmívající se Martínek, hop a skákal dále...
Pak mi ještě tvrdil, že nic nedělali, protože šli hned do družiny. Na mé udivené otázky, jak je to možné, zda byla učitelka nemocná nebo co se stalo, už víc nereagoval. Až když jsem později doma zastavil film (protože šli oba po obědě, tak odpočívali) s tím, že dokud mi to nevysvětlí, tak se dál dívat nebude, přiznal, že to byl vtípek, že se normálně učili.
Martínek má rozumnou učitelku, která nám už na třídních schůzkách vysvětlovala, že v pátek úkoly dávat nebude, že o víkendu si mají děti od školy odpočinout.
My jsme to tento víkend moc nezvládli, protože Martínek zřejmě chyběl, když se ve škole učili odčítání a já zjistil, že otázky typu 3-2 nebo i 2-1 jsou nad jeho síly. Byl to zvláštní pocit. Nikoliv proto, že jsem mu do nějakých papírů ohledně možného nadání napsal s otazníkem i možné matematické vlohy. Vždyť počítá do stovky, občas dokáže i násobit (třeba 3x5 nebo 4x5). Tohle bylo najednou nad jeho síly. Skoro jakoby mu něco zatemnilo mozek.
Když jsem mu ukazoval kartičky, třeba že mám tři a dvě vezmu, bylo mu to jasné. Nebo když jsem říkal, že jsme tři a když oni dva odejdou do školy a školky, tak zůstanu jeden. Jakmile jsem se však zeptal "3 mínus 2 je kolik?", tak začal zdlouhavě přemýšlet a pak jen hádal. Stejně tak "2 mínus 1" pro něj opakovaně bylo zase 2. Už hodně netrpělivý jsem mu jako příklad dával, že když má dvě uši a já bych mu jedno utrhnul, zda by mu skutečně zůstaly zase dvě (v rozmaru mi pak říkal, že by mu třeba zase to druhé narostlo). Bylo to pro mne téměř neuvěřitelné, že jsme to vyzkoušeli na všech možných názorných příkladech, ale jakmile opět zaznělo "dva mínus jedna", tak nastalo váhání a hádání.
Nakonec mám pocit, že se to po mnoha pokusech začalo přece jen trochu dařit. A kromě radosti z pozitivního posunu, kterou jsme měli oba a zkušenosti, že se i relativně těžké věci dají naučit, jsem asi dostal jednu z prvních lekcí, jak doma neučit vlastní dítě. A to jsem si o sobě myslel, jaký jsem učitel...
Jinak jsme snad měli o víkendu několik velkých zážitků, tak si je snad ještě zítra cestou do školy připomeneme, aby se mohl Martínek kdyžtak pochlubit. Bude-li chvíle, tak se třeba pochlubíme i zde na blogu.
neděle 2. října 2011
pátek 30. září 2011
Jak rozlišit školku a školu?
Stále si pletu školku a školu, takže často mluvím o tom, že starší Martínek jde do školky, zatímco mladšího Ondru pro změnu posílám do školy. Samozřejmě to nejsou jediné přeřeky, které v tom shonu a při únavě dělám. Pochopitelně zvlášť Martínek je na to citlivý a stále mě opravuje, i když i on to bere s úsměvem.
Opět dnes ráno, kdy Martínkovi říkám, že si včera zapomněl bačkory ve školce.
"Ve škole, tatíí, ve škole," opravil mě Martínek.
"Kdo si to má pořád pamatovat? Už abyste zase oba chodili do školy, aby se mi to nepletlo," řekl jsem mu.
"Víš co, tatí, já mám nápad, jak si to můžeš zapamatovat," usmál se na mne Martínek mezi dveřmi.
"Tak to bych byl opravdu rád," řekl jsem, zatímco jsem kontroloval byt, zhasínal světla a zamykal dveře.
"Tak na jednu tvář si namaluješ Š, jako školka...," spustil Martínek.
"... a na druhou tvář Š, jako škola. Takže si to budu zase plést jako teď," dopověděl jsem za něj a smál jsem se.
Martínek se zazubil, zamyslel se a začal vymýšlet další "zlepšováky".
"Tak si na jedno sklo brýlí napíšeš školka a na druhé škola," řekl mi po chvíli.
To jsem samozřejmě zavrhnul. Takže se musím smířit s tím, že si to nadále budu plést a doufat, že mi to kluci prominou. Naštěstí mám pozorného Martínka, který mne vždy opraví. A ani Ondra v tom opravování nezůstává příliš pozadu.
Opět dnes ráno, kdy Martínkovi říkám, že si včera zapomněl bačkory ve školce.
"Ve škole, tatíí, ve škole," opravil mě Martínek.
"Kdo si to má pořád pamatovat? Už abyste zase oba chodili do školy, aby se mi to nepletlo," řekl jsem mu.
"Víš co, tatí, já mám nápad, jak si to můžeš zapamatovat," usmál se na mne Martínek mezi dveřmi.
"Tak to bych byl opravdu rád," řekl jsem, zatímco jsem kontroloval byt, zhasínal světla a zamykal dveře.
"Tak na jednu tvář si namaluješ Š, jako školka...," spustil Martínek.
"... a na druhou tvář Š, jako škola. Takže si to budu zase plést jako teď," dopověděl jsem za něj a smál jsem se.
Martínek se zazubil, zamyslel se a začal vymýšlet další "zlepšováky".
"Tak si na jedno sklo brýlí napíšeš školka a na druhé škola," řekl mi po chvíli.
To jsem samozřejmě zavrhnul. Takže se musím smířit s tím, že si to nadále budu plést a doufat, že mi to kluci prominou. Naštěstí mám pozorného Martínka, který mne vždy opraví. A ani Ondra v tom opravování nezůstává příliš pozadu.
čtvrtek 29. září 2011
Slováci jsou šišlající Češi (podle Martínka)
Poměrně často se setkáváme se slovensky mluvícími přáteli, občas mi tu hraje sloveská televize. Martínek i Ondra si už dávno všimli, že slovenština je trochu jiná než čeština. Martínek navíc přišel s teorií, kterou včera odpoledne ještě trochu víc rozvinul.
"Tatíí, Slováci jsou Češi, co šišlají, když mluví," zopakoval Martínek svojí teorii o rozdílu mezi češtinou a slovenštinou a pokračoval: "Neumí R a Ř."
"Kdyby neuměli R a Ř, to by bylo, jako by je učil mluvit Ondra," okomentoval jsem to v úsměvném stylu. Pak jsme upřesnil, že Slováci R umí a používají.
Martínek ale tentokrát pokračoval dál: "Kdysi byli všichni Češi, dokud jim Pán Bůh nerozbořil Babylónskou věž. Pak jim dal různá nářečí, takže pak mluvili lidi různě."
Tak jsem ho jen opravil, že Bůh lidem podle bible Babylónskou věž nerozbořil. Zmátl jim jazyky dřív, než jí mohli dostavět. Jelikož se pak už nemohli domluvit, tak věž nedostavěli. K "pračeskému" původu všeho lidstva jsem se nevyjadřoval. Ostatně, co my víme?
Až později, když jsem o tom s Martínkem vyprávěl přátelům, mimo jiné i slovenským, jsem upřesnil, že naopak slovenština je původnější či konzervativnější. Janu Husovi se připisuje "vynález" diakritiky (jen kromě háčku psal tečku), která nahradila tzv. spřežky (cz = č, sz = š, rz = ř), používané od počátku 14. století (dosud používanou spřežkou v češtině je ch). Pro zájemce pár informací o rozdílech mezi slovenštinou a češtinou na wikipedii.
"Tatíí, Slováci jsou Češi, co šišlají, když mluví," zopakoval Martínek svojí teorii o rozdílu mezi češtinou a slovenštinou a pokračoval: "Neumí R a Ř."
"Kdyby neuměli R a Ř, to by bylo, jako by je učil mluvit Ondra," okomentoval jsem to v úsměvném stylu. Pak jsme upřesnil, že Slováci R umí a používají.
Martínek ale tentokrát pokračoval dál: "Kdysi byli všichni Češi, dokud jim Pán Bůh nerozbořil Babylónskou věž. Pak jim dal různá nářečí, takže pak mluvili lidi různě."
Tak jsem ho jen opravil, že Bůh lidem podle bible Babylónskou věž nerozbořil. Zmátl jim jazyky dřív, než jí mohli dostavět. Jelikož se pak už nemohli domluvit, tak věž nedostavěli. K "pračeskému" původu všeho lidstva jsem se nevyjadřoval. Ostatně, co my víme?
Až později, když jsem o tom s Martínkem vyprávěl přátelům, mimo jiné i slovenským, jsem upřesnil, že naopak slovenština je původnější či konzervativnější. Janu Husovi se připisuje "vynález" diakritiky (jen kromě háčku psal tečku), která nahradila tzv. spřežky (cz = č, sz = š, rz = ř), používané od počátku 14. století (dosud používanou spřežkou v češtině je ch). Pro zájemce pár informací o rozdílech mezi slovenštinou a češtinou na wikipedii.
středa 28. září 2011
Děti a pohřeb
Je zajímavé, jak se poměrně často liší názory mezi rodiči a odborníky (dětskými psychology) na toto téma, tj. o přítomnosti dětí na pohřbu. Když jsem si pročítal nějaké diskuse nebo slyšel některé názory, říkal jsem si, že zřejmě mnohem větší roli hraje případná osobní zkušenost a hlavně postoj dospělého rodiče k pohřbu a smrti obecně než často zmiňovaný "ohled na děti". Nechci tady dávat nějaké návody či rady, ale jen se prostě podělit se svým pohledem na věc a hlavně se svojí zkušeností, bohužel celkem bohatou. Např. jeden dobrý přítel mě nedávno nazval "specialistou na pohřby".
Mnohokrát jsme tu už psal, že se s klukama snažím jednat pravdivě a pokud možno přimeřeně jejich chápání. Jsem přesvědčen, že velkou roli hraje nejenom informace, kterou dětem sděluji, ale atmosféra, která přitom panuje a chcete-li i celkový postoj, který v rodině panuje. Přestože asi někdy působím poněkud chaoticky nebo zmateně, myslím si, že určité moje postoje jsou stabilní a kluci to nejenom slyší, ale i vidí a vnímají. Navíc jsem v podstatě kdykoliv ochoten vyslechnout jejich starosti nebo otázky a trpělivě na ně odpovídat tak, jak nejlíp umím. Na druhou stranu se nezdráhám přiznat, že některé věci prostě nevím.
Dědova závažná nemoc u nás nebyla tabu. Někteří lidé si možná myslí, že se u nás skoro nemluví o ničem jiném než o nemoci, umírání a smrti, což je samozřejmě asi jen neznalost nebo hloupost. Na druhou stranu je prostě pravdou, že kluci, zvlášť Martínek, s těmito věcmi mají mnohem větší zkušenost než jejich vrstevníci. Není to však tím, že bychom o tom spolu jen mluvili.
Mimochodem sem vložím rozhovor, který se odehrál koncem června. Mám ho v konceptu příspevku na blog, protože jsem uvažoval o jeho publikaci již tehdy, ale nakonec jsem to neudělal:
Kluci tedy věděli, že děda má závážnou nemoc a Martínek to občas komentoval, že děda asi brzo umře.
Pohřeb v úzkém "rodinném kruhu" byl naplánován tak, aby se ho kluci mohli zúčastnit. S ohledem na očekávanou atmosféru, která - samozřejmě kromě samotného faktu úmrtí blízkého člověka - byla dána prostředím (krematorium), formou (tichý obřad pouze s hudbou), ale také vztahy mezi pozůstalými, jsem přivítal nabídku naší "hlídací babičky", že nás doprovodí a v případě potřeby s klukama půjde ven.
Kluků jsem se zeptal, zda se chtějí jít rozloučit s dědou na pohřeb. Jak jsem očekával, oba hned souhlasili a Martínek navíc dodal, protože je mu to líto a měl dědu rád. Když jsem jim říkal, že pohřeb nebude v kostele, jak jsou zvklí, ale v krematoriu, musel jsem hned Martínkovi vysvětlovat, co to krematorium je. Od té chvíle se Martínek těšil, že uvidí, jak rakev zajíždí do pece s plameny, přestože jsem jeho očekávání brzdil s tím, že to vidět není. Kromě toho, že už z minulosti ví, že se tělo zemřelého pálí, tak taky na můj dotaz odpovídal, že to snad zahlédl i v nějakém filmu. Po chvíli si vzpomněl na film Kolja, kde si malý Kolja hrál na pohřeb).
V den pohřbu jsem jim cestou do školy a školky připomínal, že dnes pro ně přijdu po obědě a pospíšíme si domů, protože jdeme na dědův pohřeb. Oba to bralijako událost, na kterou se celkem těší a Martínek to u školy hned oznamoval svému kamarádovi. Naštěstí to říkal jen tak mezi řečí, takže to dotyčný ani nezaznamenal a řeč přešla na Gormity nebo na jiné "dětské starosti".
Doma jsme se nachystali. Kluci se nasvačili a do baťůžků jsem jim nachystal Brumíka, pití a bundu. Sám jsem se oblékl jako první, do košile, do obleku a naleštil jsem si boty. Moc často mě takhle kluci nevidí, takže se jim to moc líbilo, jaký jsem prý fešák. Martínek to komentoval slovy, že bych klidně mohl jít takhle na svatbu. Tak jsem mu s úsměvem řekl, že mám na sobě právě ten samý oblek, který jsem měl na svatbě, když jsem si bral jejich maminku. Pro kluky jsem měl taky připravené pěkné oblečení, takže byli rádi, že jim to taky slušelo. Martínek měl na sobě poprvé nové boty. Považoval jsme klidnou a slavnostní atmosféru za důležitou. Navíc pomohla i v tom, že kluci nijak nezdržovali.
Ostatně náladu dokumentují i fotky z cesty na pohřeb. Ondra šaškuje za každé situace. Je to takový náš Ondrášek - rarášek. Když si však jej dovolíte napomenout, tak se hned zamračí a nebude dělat už "nikdy nic".
Dorazili jsme včas, takže se kluci ještě mohli posilnit Brumíkem.
"Hlídací babička" Ivana na nás už čekala u krematoria a v obřadní síni si kluci sedli k ní do druhé řady. Já jsem si sedl před ně. Ještě předtím položili dopředu dvě kytky, které přinesla Ivana. Předtím jsem jim nabízel, že nějaké kytky koupíme, ale oni to odmítli, prý ať jdu sám. Jelikož květinová výzdoba byla už objednaná, tak jsem jim pak ukazoval kytici, která je vlastně od nich.
Během obřadu jsem se na ně párkrát podíval a usmál, abych pozvedl jejich náladu. Byli tiše a moc hodní. Martínek po několikerém mém vyzvání si zhruba v půlce přišel sednou ke mně na klín. V tichosti šeptem jsem mu přitom řekl, co je napsáno na věncích, na což se mě ptal. Ukazoval jsem mu taky znak Prahy, který ho zaujal a zapamatoval si ho, takže před pár dny stál nad kanálem, ukazoval na něj a volal na mne, že to je ten znak, který viděl na pohřbu.
Na pohřbech většinou nebrečím a nic v hlavě neřeším. Jen vzpomínám a prosím o klid pro zesnulého i pro pozůstalé. Kluci mi sice pak říkali, že jsem brečel, ale nakonec jen říkali, že mě viděli celého červeného v obličeji. Je fakt, že mi bylo horko.
Kluci působili v klidu a spokojeně. Podle mne obecně může být účast dětí na pohřbu i pro ostatní něčím pozitivním, samozřejmě pokud nezlobí a nevyrušují. Bezprostřední dětský přístup k mnoha věcem a životním událostem může být pro nás dospělé i obohacením. Kluci byli opravdu šikovní, měl jsem radost, jak to vše zvládli, za což jsem je taky opakovaně pochválil. Nejvíc je zaujala kamenná kulička, která se kutálela na vodě, což byla dekorace při vstupu do obřadní síně. Zaujalo mě, když malý Ondra o pár dní později vzpomínal a říkal, že ta kulička byla prý dědova duše. Ani Martínek nebyl zklamaný, že neviděl plameny a oheň. Dokonce jsme ani neviděli zajíždět rakev, protože se zatáhla plenta. Tak jsme s Martínkem alespoň po odchodu ostatních jen nakoukli za plentu, abych mu ukázal, že tam žádná pec není a že tam za stěnou je obyčejný prostor, kde odvezou rakev a výzdobu.
Po obřadu jsme se rozloučili a vyrazili jsme s Ivanou, které jsme nabídli odvoz za jejími povinnostmi mimo Prahu. Přišlo mi to v tom okamžiku jako dobrý nápad, jako společnost a rozptýlení pro kluky i pro mne. Jenže jsem trochu nedomyslel svojí únavu i to, že jsem neměli nic na převlečení. Takže jsme se nakonec na místě dlouho nezdrželi a ani jsme nepočkali na setkání se studenty a na společnou večeři. Naštěstí jsme dostali výslužku, abych ještě nemusel nakupovat jídlo na večeři a na snídani.
Cestou domů na nás dolehla únava. Nakonec se i Ondra rozplakal, že je mu líto, že umřel děda. Dobře si uvědomuju, že pro něj je to svým způsobem nová zkušenost, protože smrt maminky ani babičky nemohl s ohledem na věk prožívat tak jako Martínek. Chvilku jsme o tom spolu povídali a brzo mi došlo, že je to především únavou. Brzo totiž pokňourával, že je mu líto, že umřela maminka a po chvíli zase, že ho bolí noha. Jako "lék" jsem kromě slov pochopení oběma klukům nabídnul, že koupím něco k večeři v McDonaldu. Snažím se tam nechodit moc často, ale tentorkát mi to přišlo vhod také proto, že jsem byl tak unavený, že jsem ani neměl sílu namazat jim chleby. Takže jsem spojili příjemné s užitečným, což se ukázalo jako dobrá volba. Večer doma proběhla večeře, rychlá hygiena a klidné ukládání, spolu se vzpomínkou a modlitbou za dědu.
Je mi jasné, že nejde jen o samotný obřad, ale o celkové přijetí skutečnosti smrti blízkého a známého člověka, včetně pocitů, které to přináší. Sám bych mohl psát o tom, jak složité to může být a jak i mne, člověka hodně racionálního, mnohé pocity a sny vždy znovu a znovu zaskočí. Jak je třeba si je připustit a pracovat s nimi. Někdo byl i překvapen, že mě to může tak moc vzít, když už mám "zkušenoti" a hlavně, když naše vztahy byly tak komplikované. Jenže právě proto si myslím, že je to celé jiné a v něčem složitější. O tom však nyní psát nechci. I když samozřejmě moje vnímání a můj postoj má na kluky velký vliv. Stejně tak i to, zda jsem se skutečností smířen nebo ne, pomáhá klukům události přijmout.
Martínek velmi dobře vnímá, že děda je můj táta jako i já jsem zase jeho táta. Už když jsme vloni na jaře měli s otcem velké neshody a křičeli jsme na sebe do telefonu, tak to Martínek velmi špatně nesl. Dokonce jsem díky tomu zažil, že i tak malé dítě (tehdy pětileté) se dokáže přetvařovat. Když jsme mu říkal, že jsme se s otcem po telefonu hádali, což on samozřejmě i přes dveře slyšel, tak mi říkal, že mu to vadí. Stejný den později však "hlídací babičce" plakal, že ho to trápí.
I proto jsem už párkrát klukům říkal, proč naše vztahy s otcem nejsou moc vřelé. Nešel jsem nad rámec pokud možno jednoduché informace a rozhodně jsem jim dědu nijak neočerňoval. Prostě jsem jen řekl, že otec od nás odešel a starala se o nás máma sama. Víc jsme to rozebírat nemuseli. Vzpomněl jsem si na to poté, co se mě Martínek asi dvakrát ptal, jestli je mi líto, že zemřel děda, když to byl můj táta. V tom je podle mne určitá záludnost toho "ochranitelského" přístupu k dětem. Děti totiž taky prožívají smutek a potřebují vidět, že i lidé kolem mají emoce. A myslím si, že ne každé dítě dokáže svoje emoce a emoce druhých pojmenovat a mluvit o nich jako Martínek. Ostatně tato jeho schopnost mi hodně pomáhala už dřív, když jsem s ním mohl mluvit o tom, co ho trápí nebo co mu dělá starosti. Martínkovi jsem řekl, že je mi to taky líto. Na druhou stranu je to podobné jako u maminky a babičky. Všichni byli hodně nemocní a moc je to bolelo, takže vlastně smrt pro ně byla určitým vysvobozením. My věříme, že teď už je nic nebolí, nic je netrápí a jsou u Boha.
Při jiné příležitosti jsem Martínkovi vyprávěl o tom, že se dřív křesťané dokonce do jisté míry radovali, když někdo zemřel. Ne že by jim nebylo líto, že dotyčný už není s nimi, ale smrt považovali vlastně za nové narození, za "dies natalis". Tedy za den, kdy začíná život dotyčného už přímo u Boha. I proto se svátky svatých většinou slaví ve výroční den jejich úmrtí a není v tom nic morbidního. Už v antice byl tento den připomínám s radostí a slávou. Martínkovi se to líbilo.
Už jsem psal, že pro Ondru to byly přece jen nové podněty a počítal jsem s tím, že mu to bude v hlavičce šrotovat. O pár dní později byl večer v postýlce smutný. Ptal jsem se ho, co se děje a on mi řekl, že nechce být v hrobu a ptal se mě, jak to tam vypadá. Jen podotknu, že to nebyl zcela nový podnět, protože už před časem jsem jej napomínal, ať si hraje na něco jiného. To když se mi chlubil, jaké pěkné mohyly a hroby postavil pro své indiány a další figurky, které zemřely v nějakém jeho boji. Tak jsem ho v postýlce objal a pohladil. Řekl jsem mu, že si dělá zbytečné starosti. Po smrti budeme u Boha a to naše tělo, které jsem přirovnal k prázdné ulitě od hlemýždě, bude zřejmě spálené, ale to už se nás vlastně netýká. Navíc se nemusí bát ani toho, že by mu bylo smutno, protože u Boha máme už hodně přátel. Ale hlavně si s tím nemusí dělat starosti, určitě ho ještě čeká plno zážitků tady na zemi. tak ať se na ně pěkně vyspí.
O den později si Ondra zase na něco vzpomněl. Když jsem mu zčásti zopakoval své vysvětlení, tak se začal ptát, co bude s tím jeho tělem a jak bude vypadat. Vzpomněl jsem si na podobné debaty kdysi s Martínkem. Opět jsem se nenechal vyvést z míry a řekl jsem mu, že o tu svoji kořápku se nemusí bát. Vzal jsem ho do rukou, potěžkal ho a zatřásl s ním. Usmíval jsem se, že dostane nové tělo, určitě hezčí a hlavně lehčí, s tímhle že by spadnul na zem jako kámen. Spokojený Ondra se vrátl ke svému hraní.
A ještě jedna zkušenost z jiného dne. Jdu s klukama venku a telefonem jsem něco vyřizoval. Nešlo o nic moc konkrétního, ale oba kluci poznali, že jsem mluvil s někým, kdo byl otci blízko. Po nějaké chvilce, mám pocit, že bez nějakého dalšího podnětu, mi Martínek řekl, že až umře, tak chce, abych jeho popel uložil do stejného hrobu jako je maminka, že chce "k mamince". Já na to nejprve hodně překvapeně, proč mi tohle říká. Že je to sice jasné, ale doufám, že tady na světě bude ještě dlouho. Že se naopak postará on o mne a o něj se zase postarají jeho děti. Že tak to má být. Malý Ondra to jen okomentoval suchou poznámkou, že on na můj pohřeb rozhodně přijde...
Tak jen jsem chtěl ilustrovat, že se nám ta "pohřební tématika" zase trochu vrátila, ale nenechávám se tím nějak zvlášť rozhodit. Považuji to za přirozenou věc, která zase odezní. Navíc opět ujišťuji, že spolu mluvíme o mnoha jiných věcech.
Přemýšlím, že možná zpětně vložím nějaké štítky či odkazy na moje dřívější hovory s klukama na téma kolem smrti, kdyby to náhodou někoho zajímalo.
PS: Nepodceňujme děti a jejich schopnost vnímat a pamatovat si mnohé. Když Martínek zaslechl, že se do telefonu zmiňuji o úmrtním listu, tak mi pak hned říkal, že to zná. Na moji udivenou otázku odkud odpověděl, že to viděl ve filmu /mém celkem oblíbeném/ "Zítra ráno vstanu a opařím se čajem". Kde prý doktor nestačil přijít včas, tak pak už jen vystavoval úmrtní list. Já si to ani nepamatuji. Každopádně jsem tento podnět využil k malému vysvětlení, že to zřejmě nebyl úmrtní list, ale jen zpráva o úmrtí. A řekl jsem pár slov o úředních dokumentech, jako je rodný, oddací a úmrtní list, který vystavuje příslušný úřad. Ale i tak jsem si říkal, co vše děti zachytí a v podstatě tomu nejde dost dobře zabránit. Spíš je třeba spolu mluvit, naslouchat a vysvětlovat.
PS č.2: Tak jsem si ještě vzpomněl na jednu úsměvnou scénu. To když si kluci, zvlášť Ondra, chtěli vzít na pohřeb pirátské čapky, které měli na jaře na karnevalu (fotky viz zde). Jsou černé a na boku mají lebku a zkřížené hnáty, což jim přišlo pro takovou událost stylové a vhodné. Rychle si však nechali vysvětlit, že to ve skutečnosti není ani stylové, ani vhodné. Jsou to kluci šikovní a chápaví.
Jak o rok později zahrabali kluci dědu na hřbitově, si můžete přečíst zde: https://marnosti.blogspot.cz/2012/10/par-myslenek-na-hranici-morbidity-aneb.html
Mnohokrát jsme tu už psal, že se s klukama snažím jednat pravdivě a pokud možno přimeřeně jejich chápání. Jsem přesvědčen, že velkou roli hraje nejenom informace, kterou dětem sděluji, ale atmosféra, která přitom panuje a chcete-li i celkový postoj, který v rodině panuje. Přestože asi někdy působím poněkud chaoticky nebo zmateně, myslím si, že určité moje postoje jsou stabilní a kluci to nejenom slyší, ale i vidí a vnímají. Navíc jsem v podstatě kdykoliv ochoten vyslechnout jejich starosti nebo otázky a trpělivě na ně odpovídat tak, jak nejlíp umím. Na druhou stranu se nezdráhám přiznat, že některé věci prostě nevím.
Dědova závažná nemoc u nás nebyla tabu. Někteří lidé si možná myslí, že se u nás skoro nemluví o ničem jiném než o nemoci, umírání a smrti, což je samozřejmě asi jen neznalost nebo hloupost. Na druhou stranu je prostě pravdou, že kluci, zvlášť Martínek, s těmito věcmi mají mnohem větší zkušenost než jejich vrstevníci. Není to však tím, že bychom o tom spolu jen mluvili.
Mimochodem sem vložím rozhovor, který se odehrál koncem června. Mám ho v konceptu příspevku na blog, protože jsem uvažoval o jeho publikaci již tehdy, ale nakonec jsem to neudělal:
Martínek vesele: "Tak co, dědo, co dělá rakovina?"
Děda, možná trochu zaskočený tak přímou otázkou: "Má se dobře... Roste... Pozdravuje Tě."
Martínek: "Hmm, tak to bych nechtěl, abych se jí zalíbil a aby na mne přeskočila."
Děda: "No jo, každý jednou umře."
Martínek po chvilce: "To je pravda. Maminka měla taky rakovinu a umřela."
A hovor pokračoval dál, zase o jiných věcech.
Kluci tedy věděli, že děda má závážnou nemoc a Martínek to občas komentoval, že děda asi brzo umře.
Pohřeb v úzkém "rodinném kruhu" byl naplánován tak, aby se ho kluci mohli zúčastnit. S ohledem na očekávanou atmosféru, která - samozřejmě kromě samotného faktu úmrtí blízkého člověka - byla dána prostředím (krematorium), formou (tichý obřad pouze s hudbou), ale také vztahy mezi pozůstalými, jsem přivítal nabídku naší "hlídací babičky", že nás doprovodí a v případě potřeby s klukama půjde ven.
Kluků jsem se zeptal, zda se chtějí jít rozloučit s dědou na pohřeb. Jak jsem očekával, oba hned souhlasili a Martínek navíc dodal, protože je mu to líto a měl dědu rád. Když jsem jim říkal, že pohřeb nebude v kostele, jak jsou zvklí, ale v krematoriu, musel jsem hned Martínkovi vysvětlovat, co to krematorium je. Od té chvíle se Martínek těšil, že uvidí, jak rakev zajíždí do pece s plameny, přestože jsem jeho očekávání brzdil s tím, že to vidět není. Kromě toho, že už z minulosti ví, že se tělo zemřelého pálí, tak taky na můj dotaz odpovídal, že to snad zahlédl i v nějakém filmu. Po chvíli si vzpomněl na film Kolja, kde si malý Kolja hrál na pohřeb).
V den pohřbu jsem jim cestou do školy a školky připomínal, že dnes pro ně přijdu po obědě a pospíšíme si domů, protože jdeme na dědův pohřeb. Oba to bralijako událost, na kterou se celkem těší a Martínek to u školy hned oznamoval svému kamarádovi. Naštěstí to říkal jen tak mezi řečí, takže to dotyčný ani nezaznamenal a řeč přešla na Gormity nebo na jiné "dětské starosti".
Doma jsme se nachystali. Kluci se nasvačili a do baťůžků jsem jim nachystal Brumíka, pití a bundu. Sám jsem se oblékl jako první, do košile, do obleku a naleštil jsem si boty. Moc často mě takhle kluci nevidí, takže se jim to moc líbilo, jaký jsem prý fešák. Martínek to komentoval slovy, že bych klidně mohl jít takhle na svatbu. Tak jsem mu s úsměvem řekl, že mám na sobě právě ten samý oblek, který jsem měl na svatbě, když jsem si bral jejich maminku. Pro kluky jsem měl taky připravené pěkné oblečení, takže byli rádi, že jim to taky slušelo. Martínek měl na sobě poprvé nové boty. Považoval jsme klidnou a slavnostní atmosféru za důležitou. Navíc pomohla i v tom, že kluci nijak nezdržovali.
Ostatně náladu dokumentují i fotky z cesty na pohřeb. Ondra šaškuje za každé situace. Je to takový náš Ondrášek - rarášek. Když si však jej dovolíte napomenout, tak se hned zamračí a nebude dělat už "nikdy nic".
Dorazili jsme včas, takže se kluci ještě mohli posilnit Brumíkem.
"Hlídací babička" Ivana na nás už čekala u krematoria a v obřadní síni si kluci sedli k ní do druhé řady. Já jsem si sedl před ně. Ještě předtím položili dopředu dvě kytky, které přinesla Ivana. Předtím jsem jim nabízel, že nějaké kytky koupíme, ale oni to odmítli, prý ať jdu sám. Jelikož květinová výzdoba byla už objednaná, tak jsem jim pak ukazoval kytici, která je vlastně od nich.
Během obřadu jsem se na ně párkrát podíval a usmál, abych pozvedl jejich náladu. Byli tiše a moc hodní. Martínek po několikerém mém vyzvání si zhruba v půlce přišel sednou ke mně na klín. V tichosti šeptem jsem mu přitom řekl, co je napsáno na věncích, na což se mě ptal. Ukazoval jsem mu taky znak Prahy, který ho zaujal a zapamatoval si ho, takže před pár dny stál nad kanálem, ukazoval na něj a volal na mne, že to je ten znak, který viděl na pohřbu.
Na pohřbech většinou nebrečím a nic v hlavě neřeším. Jen vzpomínám a prosím o klid pro zesnulého i pro pozůstalé. Kluci mi sice pak říkali, že jsem brečel, ale nakonec jen říkali, že mě viděli celého červeného v obličeji. Je fakt, že mi bylo horko.
Kluci působili v klidu a spokojeně. Podle mne obecně může být účast dětí na pohřbu i pro ostatní něčím pozitivním, samozřejmě pokud nezlobí a nevyrušují. Bezprostřední dětský přístup k mnoha věcem a životním událostem může být pro nás dospělé i obohacením. Kluci byli opravdu šikovní, měl jsem radost, jak to vše zvládli, za což jsem je taky opakovaně pochválil. Nejvíc je zaujala kamenná kulička, která se kutálela na vodě, což byla dekorace při vstupu do obřadní síně. Zaujalo mě, když malý Ondra o pár dní později vzpomínal a říkal, že ta kulička byla prý dědova duše. Ani Martínek nebyl zklamaný, že neviděl plameny a oheň. Dokonce jsme ani neviděli zajíždět rakev, protože se zatáhla plenta. Tak jsme s Martínkem alespoň po odchodu ostatních jen nakoukli za plentu, abych mu ukázal, že tam žádná pec není a že tam za stěnou je obyčejný prostor, kde odvezou rakev a výzdobu.
Po obřadu jsme se rozloučili a vyrazili jsme s Ivanou, které jsme nabídli odvoz za jejími povinnostmi mimo Prahu. Přišlo mi to v tom okamžiku jako dobrý nápad, jako společnost a rozptýlení pro kluky i pro mne. Jenže jsem trochu nedomyslel svojí únavu i to, že jsem neměli nic na převlečení. Takže jsme se nakonec na místě dlouho nezdrželi a ani jsme nepočkali na setkání se studenty a na společnou večeři. Naštěstí jsme dostali výslužku, abych ještě nemusel nakupovat jídlo na večeři a na snídani.
Cestou domů na nás dolehla únava. Nakonec se i Ondra rozplakal, že je mu líto, že umřel děda. Dobře si uvědomuju, že pro něj je to svým způsobem nová zkušenost, protože smrt maminky ani babičky nemohl s ohledem na věk prožívat tak jako Martínek. Chvilku jsme o tom spolu povídali a brzo mi došlo, že je to především únavou. Brzo totiž pokňourával, že je mu líto, že umřela maminka a po chvíli zase, že ho bolí noha. Jako "lék" jsem kromě slov pochopení oběma klukům nabídnul, že koupím něco k večeři v McDonaldu. Snažím se tam nechodit moc často, ale tentorkát mi to přišlo vhod také proto, že jsem byl tak unavený, že jsem ani neměl sílu namazat jim chleby. Takže jsem spojili příjemné s užitečným, což se ukázalo jako dobrá volba. Večer doma proběhla večeře, rychlá hygiena a klidné ukládání, spolu se vzpomínkou a modlitbou za dědu.
Je mi jasné, že nejde jen o samotný obřad, ale o celkové přijetí skutečnosti smrti blízkého a známého člověka, včetně pocitů, které to přináší. Sám bych mohl psát o tom, jak složité to může být a jak i mne, člověka hodně racionálního, mnohé pocity a sny vždy znovu a znovu zaskočí. Jak je třeba si je připustit a pracovat s nimi. Někdo byl i překvapen, že mě to může tak moc vzít, když už mám "zkušenoti" a hlavně, když naše vztahy byly tak komplikované. Jenže právě proto si myslím, že je to celé jiné a v něčem složitější. O tom však nyní psát nechci. I když samozřejmě moje vnímání a můj postoj má na kluky velký vliv. Stejně tak i to, zda jsem se skutečností smířen nebo ne, pomáhá klukům události přijmout.
Martínek velmi dobře vnímá, že děda je můj táta jako i já jsem zase jeho táta. Už když jsme vloni na jaře měli s otcem velké neshody a křičeli jsme na sebe do telefonu, tak to Martínek velmi špatně nesl. Dokonce jsem díky tomu zažil, že i tak malé dítě (tehdy pětileté) se dokáže přetvařovat. Když jsme mu říkal, že jsme se s otcem po telefonu hádali, což on samozřejmě i přes dveře slyšel, tak mi říkal, že mu to vadí. Stejný den později však "hlídací babičce" plakal, že ho to trápí.
I proto jsem už párkrát klukům říkal, proč naše vztahy s otcem nejsou moc vřelé. Nešel jsem nad rámec pokud možno jednoduché informace a rozhodně jsem jim dědu nijak neočerňoval. Prostě jsem jen řekl, že otec od nás odešel a starala se o nás máma sama. Víc jsme to rozebírat nemuseli. Vzpomněl jsem si na to poté, co se mě Martínek asi dvakrát ptal, jestli je mi líto, že zemřel děda, když to byl můj táta. V tom je podle mne určitá záludnost toho "ochranitelského" přístupu k dětem. Děti totiž taky prožívají smutek a potřebují vidět, že i lidé kolem mají emoce. A myslím si, že ne každé dítě dokáže svoje emoce a emoce druhých pojmenovat a mluvit o nich jako Martínek. Ostatně tato jeho schopnost mi hodně pomáhala už dřív, když jsem s ním mohl mluvit o tom, co ho trápí nebo co mu dělá starosti. Martínkovi jsem řekl, že je mi to taky líto. Na druhou stranu je to podobné jako u maminky a babičky. Všichni byli hodně nemocní a moc je to bolelo, takže vlastně smrt pro ně byla určitým vysvobozením. My věříme, že teď už je nic nebolí, nic je netrápí a jsou u Boha.
Při jiné příležitosti jsem Martínkovi vyprávěl o tom, že se dřív křesťané dokonce do jisté míry radovali, když někdo zemřel. Ne že by jim nebylo líto, že dotyčný už není s nimi, ale smrt považovali vlastně za nové narození, za "dies natalis". Tedy za den, kdy začíná život dotyčného už přímo u Boha. I proto se svátky svatých většinou slaví ve výroční den jejich úmrtí a není v tom nic morbidního. Už v antice byl tento den připomínám s radostí a slávou. Martínkovi se to líbilo.
Už jsem psal, že pro Ondru to byly přece jen nové podněty a počítal jsem s tím, že mu to bude v hlavičce šrotovat. O pár dní později byl večer v postýlce smutný. Ptal jsem se ho, co se děje a on mi řekl, že nechce být v hrobu a ptal se mě, jak to tam vypadá. Jen podotknu, že to nebyl zcela nový podnět, protože už před časem jsem jej napomínal, ať si hraje na něco jiného. To když se mi chlubil, jaké pěkné mohyly a hroby postavil pro své indiány a další figurky, které zemřely v nějakém jeho boji. Tak jsem ho v postýlce objal a pohladil. Řekl jsem mu, že si dělá zbytečné starosti. Po smrti budeme u Boha a to naše tělo, které jsem přirovnal k prázdné ulitě od hlemýždě, bude zřejmě spálené, ale to už se nás vlastně netýká. Navíc se nemusí bát ani toho, že by mu bylo smutno, protože u Boha máme už hodně přátel. Ale hlavně si s tím nemusí dělat starosti, určitě ho ještě čeká plno zážitků tady na zemi. tak ať se na ně pěkně vyspí.
O den později si Ondra zase na něco vzpomněl. Když jsem mu zčásti zopakoval své vysvětlení, tak se začal ptát, co bude s tím jeho tělem a jak bude vypadat. Vzpomněl jsem si na podobné debaty kdysi s Martínkem. Opět jsem se nenechal vyvést z míry a řekl jsem mu, že o tu svoji kořápku se nemusí bát. Vzal jsem ho do rukou, potěžkal ho a zatřásl s ním. Usmíval jsem se, že dostane nové tělo, určitě hezčí a hlavně lehčí, s tímhle že by spadnul na zem jako kámen. Spokojený Ondra se vrátl ke svému hraní.
A ještě jedna zkušenost z jiného dne. Jdu s klukama venku a telefonem jsem něco vyřizoval. Nešlo o nic moc konkrétního, ale oba kluci poznali, že jsem mluvil s někým, kdo byl otci blízko. Po nějaké chvilce, mám pocit, že bez nějakého dalšího podnětu, mi Martínek řekl, že až umře, tak chce, abych jeho popel uložil do stejného hrobu jako je maminka, že chce "k mamince". Já na to nejprve hodně překvapeně, proč mi tohle říká. Že je to sice jasné, ale doufám, že tady na světě bude ještě dlouho. Že se naopak postará on o mne a o něj se zase postarají jeho děti. Že tak to má být. Malý Ondra to jen okomentoval suchou poznámkou, že on na můj pohřeb rozhodně přijde...
Tak jen jsem chtěl ilustrovat, že se nám ta "pohřební tématika" zase trochu vrátila, ale nenechávám se tím nějak zvlášť rozhodit. Považuji to za přirozenou věc, která zase odezní. Navíc opět ujišťuji, že spolu mluvíme o mnoha jiných věcech.
Přemýšlím, že možná zpětně vložím nějaké štítky či odkazy na moje dřívější hovory s klukama na téma kolem smrti, kdyby to náhodou někoho zajímalo.
PS: Nepodceňujme děti a jejich schopnost vnímat a pamatovat si mnohé. Když Martínek zaslechl, že se do telefonu zmiňuji o úmrtním listu, tak mi pak hned říkal, že to zná. Na moji udivenou otázku odkud odpověděl, že to viděl ve filmu /mém celkem oblíbeném/ "Zítra ráno vstanu a opařím se čajem". Kde prý doktor nestačil přijít včas, tak pak už jen vystavoval úmrtní list. Já si to ani nepamatuji. Každopádně jsem tento podnět využil k malému vysvětlení, že to zřejmě nebyl úmrtní list, ale jen zpráva o úmrtí. A řekl jsem pár slov o úředních dokumentech, jako je rodný, oddací a úmrtní list, který vystavuje příslušný úřad. Ale i tak jsem si říkal, co vše děti zachytí a v podstatě tomu nejde dost dobře zabránit. Spíš je třeba spolu mluvit, naslouchat a vysvětlovat.
PS č.2: Tak jsem si ještě vzpomněl na jednu úsměvnou scénu. To když si kluci, zvlášť Ondra, chtěli vzít na pohřeb pirátské čapky, které měli na jaře na karnevalu (fotky viz zde). Jsou černé a na boku mají lebku a zkřížené hnáty, což jim přišlo pro takovou událost stylové a vhodné. Rychle si však nechali vysvětlit, že to ve skutečnosti není ani stylové, ani vhodné. Jsou to kluci šikovní a chápaví.
Jak o rok později zahrabali kluci dědu na hřbitově, si můžete přečíst zde: https://marnosti.blogspot.cz/2012/10/par-myslenek-na-hranici-morbidity-aneb.html
středa 21. září 2011
Jak Ondra hledal Afriku a baštil kolínka
Ondrova horečnatá reakce na opětovný nástup do školky po prázdninách měla v sobě i něco dobrého. Ondra se první dva týdny držel, ve školce i rád poprvé spal, ale pak mu vyskočila horečka. Ta brzo pominula, ale i tak jsem ho na doporučení doktorky měl pár dní doma. Díky tomu jsme na sebe měli víc času.
Už nějakou dobu třeba pozoruji, že Ondra je snad ještě upovídanější než Martínek. Navíc má zřejmě velkou fantazii. O moudré hovory a veselé situace tak nebyla nouze.
Jednou za mnou přiběhl a ptá se: "Tatíí, jak vypadá Č?"
Tak mu to vysvětluji a hlavně prstem ve vzduchu ukazuji. Spokojený Ondra odbíhá.
Za nějakou dobu je zpátky a ptá se: "Tatíí, jak vypadá F?"
Poté, co jsem mu ukázal a vysvětlil podobu F, jsem se ho zeptal, co dělá?
Odpověděl mi, že hledá AFRIKU. Pochopil jsem, že na glóbusu.
Ptám se ho, na co potřeboval poznat Č? To by musela být ČAFRIKA nebo AFRIKAČ atd.
Jen se usmál a nic mi nevysvětloval, prostě proto.
Nakonec jsem mu Afriku na glóbusu ukázal.
S Ondrou stále trochu zápasím s jídlem, i když už je to lepší. Veselá situace nastala, když jsem ho nedávno povzbuzoval, aby nejedl jenom maso, ale i kolínka. Vidím, jak se v tom šťourá, tak jsme zahrál na jeho fantazii. Řekl jsem mu, že kolínka jsou důležitá, protože si tam z nich v těle postaví potrubí. Ondra si vzpomněl na příběhy z animovaného seriálu Byl jednou jeden život a po chvíli nadšeně přitakal. Chvíli tuto teorii rozvíjíme a já vidím, že jsem zahrál na správnou notu. Když už se Ondra chystá pustit do kolínek, dojde mi, že tato teorie má jeden problém. Nedal jsme se však zaskočit a Ondrovi ještě kladu na srdce, že kolínka jsou moc velká, proto je musí dobře rozkousat, aby se vešli do pusy, do krku a dobře do bříška. Tam už si z nich postaví potrubí podle potřeby. Já si totiž představil, jak fascinovaný Ondra bude polikat celá kolínka.
A jinak mám pocit, že se Ondra vytáhnul a jako by udělal zase určitý skok ve vývoji. Zvlášť, jak začal chodit sám do školky a je tam docela rád. Sice je to pořád náš malý Ondra, ale roste a já doufám, že z něj roste šikovný kluk.
Fotky z cesty k doktorce. Ondra ani nevypadá na to, že má za sebou den a noc v horečkách.
Už nějakou dobu třeba pozoruji, že Ondra je snad ještě upovídanější než Martínek. Navíc má zřejmě velkou fantazii. O moudré hovory a veselé situace tak nebyla nouze.
Jednou za mnou přiběhl a ptá se: "Tatíí, jak vypadá Č?"
Tak mu to vysvětluji a hlavně prstem ve vzduchu ukazuji. Spokojený Ondra odbíhá.
Za nějakou dobu je zpátky a ptá se: "Tatíí, jak vypadá F?"
Poté, co jsem mu ukázal a vysvětlil podobu F, jsem se ho zeptal, co dělá?
Odpověděl mi, že hledá AFRIKU. Pochopil jsem, že na glóbusu.
Ptám se ho, na co potřeboval poznat Č? To by musela být ČAFRIKA nebo AFRIKAČ atd.
Jen se usmál a nic mi nevysvětloval, prostě proto.
Nakonec jsem mu Afriku na glóbusu ukázal.
S Ondrou stále trochu zápasím s jídlem, i když už je to lepší. Veselá situace nastala, když jsem ho nedávno povzbuzoval, aby nejedl jenom maso, ale i kolínka. Vidím, jak se v tom šťourá, tak jsme zahrál na jeho fantazii. Řekl jsem mu, že kolínka jsou důležitá, protože si tam z nich v těle postaví potrubí. Ondra si vzpomněl na příběhy z animovaného seriálu Byl jednou jeden život a po chvíli nadšeně přitakal. Chvíli tuto teorii rozvíjíme a já vidím, že jsem zahrál na správnou notu. Když už se Ondra chystá pustit do kolínek, dojde mi, že tato teorie má jeden problém. Nedal jsme se však zaskočit a Ondrovi ještě kladu na srdce, že kolínka jsou moc velká, proto je musí dobře rozkousat, aby se vešli do pusy, do krku a dobře do bříška. Tam už si z nich postaví potrubí podle potřeby. Já si totiž představil, jak fascinovaný Ondra bude polikat celá kolínka.
A jinak mám pocit, že se Ondra vytáhnul a jako by udělal zase určitý skok ve vývoji. Zvlášť, jak začal chodit sám do školky a je tam docela rád. Sice je to pořád náš malý Ondra, ale roste a já doufám, že z něj roste šikovný kluk.
Fotky z cesty k doktorce. Ondra ani nevypadá na to, že má za sebou den a noc v horečkách.
úterý 20. září 2011
Laboratorní pondělí aneb Co jsme dělali o víkendu, Martínku?
Už třetí pondělí začínáme školně-školkově-pracovní týden a máme to celkem nabité. Stále přemýšlím nad tím, co děláme a uvažuji, co a jak ještě zlepšit. Je mi jasné, že pravidelný rytmus je potřeba, na druhou stranu je třeba vždy počítat se změnami v situaci.
Pondělí coby naše "laboratoř" denního režimu
Pondělí je dobrá "laboratoř", protože to máme poměrně nabité. I když nabité je možná přehnané. Kromě toho, že je to první den v týdnu, po víkendu, chodíme s Martínkem do hudebky.
První pondělí ráno bylo zvláštní tím, že šel Martínek poprvé do školy a vzhledem ke schůzkám ve škole, musel Ondra do školky jako první, což bylo přece jen ve větším spěchu (více o prvním školnímu dni viz zde). Druhé pondělí jsme nejprve odvedli Martínka do školy a pak jsem šel s Ondrou do školky. Bylo to celkem v klidu, na Ondru bylo dost času, i když taky jsem byl trochu nervózní, protože jsem pak odvážel svého otce do nemocnice. No a včerejší třetí pondělí je zase jiné v tom, že Ondru vzhledem k jeho čtvrteční horečce ještě neposílám do školky, i když by už asi klidně mohl. Sice jsem v pátek vyzkoušeli situaci, že maminka Martínkova spolužáka si jej ode mne převzala před barákem a vzala ho do školy. Na pondělí jsme tuto nabídku dostali znovu, ale Martínek večer projevil přání, že chce odvést od nás. Neviděl jsem v tom problém, protože Ondra je fit (a já být fit musím, i když se tak někdy necítím). Nakonec to bylo dobré rozhodnutí, protože ráno psala maminka, že Martínkův spolužák je nemocný a do školy nejde. To zároveň znamenalo, že Martínek bude sám v lavici. Pochopil jsem, že kluci celkem dost drží při sobě a spolupracují, ale zdá se, že to Martínek v pohodě zvládnul. Říkal jsem mu třeba, že bude mít celou lavici pro sebe. On mi zase říkal, že tam má další kamarády.
Ještě jsme s Ondrou počkali a zamávali Martínkovi, když přecházeli z družiny do třídy. Sice musíme ráno chodit o něco dřív, ale já jsem rád, že je o něj takhle víc postaráno. I když věřím, že by si Martínek poradil. Nedávno mi říkal, jak se tři, všichni kamarádi už ze školky, jednou na cestě do třídy ztratili. Jeden se prý rozplakal, ale zřejmě Martínek, jestli jsem to dobře pochopil, ačkoliv byl s trojice nejmenší, se doptal nebo snad požádal nějakou paní učitelku, která je do třídy zavedla. Ačkoliv přesně nevím, jak to bylo, což je nakonec i jedno, tak jsem rád, že Martínek neztrácí hlavu a umí si poradit.
Nechci to zakřiknout, ale musím kluky opravdu pochválit, protože ráno obdivuhodně fungují. Sice Ondra si občas stěžuje, že je unavený, ale oba vstávají, když jim zazvoní dost nepříjemný zvuk budíku. Ovšem sami chtějí, aby je budil budík a ne já. Ostatně já vstávám jen o něco dřív a rozsvítím skoro všechna světla v bytě, aby kluci nevstávali do tmy, nachystám snídani a tak. Doufám, že nám ta rána vydrží. Martínek spolupracuje, ale je na něm vidět, že je toho na něj hodně. Zrovna dnes ráno byl v družině docela zmatený. Snažím se to zlehčit alespoň tak, že si někdy cestou do školy zpíváme, říkáme říkanky nebo jako dnes počítáme v různých jazycích.
Ale zpět k našemu "laboratornímu" pondělí. První pondělí bylo jen krátké, musel jsem dělat oběd pro Martínka a pak jsme šli pro Ondru. Druhé pondělí bylo v tomhle fajn, protože oba kluci byli ve školce a škole až do tří. Navíc oba si to přáli už od konce předchozího týdne. Martínek si přál si víc hrát v družině, protože škola je vlastně nuda, ale družina, ta je fajn. Ondra byl na první spaní ve školce taky natěšený, jen si pořád myslel, že když tam bude spát, tak tam bude dva dni. Bylo pohodlné, že jsem si je vyzvedl ve tři. Ondra byl navíc odpočatý a po svačině. Jedna z hlavních věcí však byla ta, že druhé pondělí bylo pěkné počasí, takže nejenom, že jsme šli s klukama procházkou rovnou do hudebky, ale zatímco Martínek "hudebkoval", s Ondrou jsme si zašli prohlídnout a potom také společně vyzkoušet bobovou dráhu.
Naproti tomu třetí pondělí bylo v tomhle hektické. Museli jsme doma stihnout s Ondrou oběd. Pak vyrazit pro Martínka. Nechtěl jsem ho ještě nechávat v družině, protože je přece jen trochu nakřáplý. Nakonec to bylo dobré i v tom, že když jsme zahnali Ondru k popolednímu odpočinku, tak se ukázalo, že Martínek musí trénovat jedničky. Nejprve jsem byl dost nešťastný, protože mu to vůbec nešlo. Navíc nedržel dobře tužku, kroutil zápěstí do nepřirozených poloh a tak. Tak jsme trénovali a trénovali... Ještě nás čeká dost práce. Naštěstí jsem celkem dobře vybaven různými cvičebními vzory. Mimochodem, tohle jsou docela zajímavé stránky s návodem, jak dbát o správné kreslení a psaní.
Samozřejmě za odměnu si Martínek mohl ještě trochu pohrát, ale pak už bylo třeba vytáhnout Ondru z postele, nasvačit a vyrazit do hudebky. V tom upršeném počasí jakoby všechno šlo pomaleji a hůř. Zatím to s ošklivým počasím o pondělcích je 2:1 pro déšť, snad se ta bilance zlepší. Zvládli jsem to, jen to čekání s Ondrou na Martínka je trochu náročnější. Venku pršelo, tak jsme seděli ve škole na chodbě a nebyli jsme sami. Ondra po mně lezl, objímal mě a pusinkoval. Sice byl po odpočinku, ale přišel mi i tak docela unavený. Čekání jsme si mimo jiné krátili tím, že jsme opět počítali v různých jazycích.
Nechci to s kroužky nijak přehánět, ale jsem rád, že Martínek chodí na hudebku. Škoda jen, že tam s ním nemůže chodit rovnou i Ondra, šikovný je na to dost. A včera jsem byl o další důvod raději, že Martínek chodí na hudebku. Už napoprvé jsem viděl, že hudebka je spíš holčičí záležitost, zhruba tak 3:1. Cestou z hudebky mi Martínek oznamoval, že se chtěl skamarádit s jednou holčičkou, co seděla vedle něho. Ona to však odmítla. Martínek to nebral nijak špatně. Ostatně už první víkend mi vypravoval svojí "metodu". Když se prý chce s někým skamarádit, tak se zeptá, zda dotyčný či dotyčná s ním chce kamarádit. Tehdy mi říkal, že mu zatím všichni oslovení řekli, že ano. Zároveň však dodal, že ví, že mu někdy někdo taky jednou řekne, že nechce, i když zatím se mu to nestalo. Takže na hudebce udělal tuto novou zkušenost. Tak jsem mu hned s úsměvem říkal, že to je dobrá zkušenost a že se mu to určitě stane ještě hodněkrát, zvlášť s holkama, ale není třeba být kvůli tomu smutný. Martínek hned dodal, že ani dotyčná dívenka z hudebky se na něj nemračila, naopak se usmála, což taky není špatný výsledek.
Cestou z hudebky ještě musíme zvládat nákup. Je fakt, že domů jsem dorazil už celkem utahaný. Martínek ještě doma trénoval jedničky a pak je konečně napsal coby domácí úkol. Jen mě mrzelo, že při trénování mu to už celkem šlo, ale do úkolu to zase trochu odbyl. Jak už jsem psal, budeme holt muset trénovat.
Pak si kluci spolu ještě chvíli hráli. Já dělal večeři a polívku i na dnešek. mně není moc dobře, tak se snažím o nějakou dietu, ale kluci si pochutnali. Vykoupat, nachystat věci na ráno a uložit. I tak jsme to stihli na můj vkus příliš pozdě, příště by to chtělo alespoň o půlhodiny dřív.
Určitě nepíšu nic světoborného, většina maminek to důvěrně zná, možná i vnímavější tátové. Když jsem pak večer sedal k počítači, že si budu chystat něco na výuku, tak jsme toho nakonec moc nevyplodil. Ale nějak to půjde. Vím, že to zase nemůžu hned lámat přes koleno a přece jen ta situace není jednoduchá. Mirné zdravotní problémy a různé sny to rovněž signalizují. Uvidím časem...
Ohlédnutí za víkendem
Ještě nad jednou věcí jsem se chtěl zastavit a hlavně pro sebe si z ní vzít poučení do budoucnosti. Když jsme šli v pondělí ze školy, Martínek šel hned po obědě. Už jsem psal, že jsem ho tam nechtěl nechávat, když není zcela fit. Kromě už zmíněné výhody, že jsme mohli trénovat jedničky, se ukázala další výhoda. Mnohem víc mi toho vyprávěl o dění ve škole. Už jsem to pozoroval minulý týden, že mi vždy spíš vyprávěl o tom, co dělal v družině (většinou stavěl na zahradě u stromů domečky z klacíků, lístků a trávy). Školu vždy jen tak odbyl. Takže na jednu stranu je družina dobrá k tomu, že mám přece jen víc času. Na druhou stranu pro lepší spolupráci se školou je zase důležitý společný čas. Nějak to budu muset vymyslet a různě zkoušet. Navíc to musím koordinovat s Ondrou. Až bude ve školce, tak ten může buď po obědě nebo až po spaní. A jestli se mi něco skutečně nechce, tak jen pendlovat mezi domovem-školkou-školou, i když to máme ještě poměrně hodně blízko.
A díky podrobnější zprávě o dění ve škole mi Martínek taky říká, že se paní učitelka ptala, co dělali o víkendu. Ale že to nemuseli říkat všichni, takže on byl raději zticha, protože toho o víkendu moc nezažil, resp. nic zajímavého. Tak jsem se podivil a ptám se ho, zda si pamatuje, co jsme o víkendu dělali. Vzpomněl si jen na nedělní výlet, ale ten mu přišel nezajímavý. Aha, říkal jsem si. To je dobře, že mi to řekl. Přece jen jak je toho na nás všechny víc, tak je celkem frmol. Navíc já jsem pak rád, když si kluci hrají a já můžu něco chvíli dělat. Ale asi budeme muset zase trochu víc spolu mluvit o tom, co se dělo a co jsme zažili.
Tak jsem mu připomněl, že sice v sobotu dopoledne jsem se snažil, aby kluci leželi. Ondra měl dva dni předtím horečku, v pátek jsme byli dokonce u doktorky, Martínek sice teplotu neměl, ale byl taky celkem nastydlý. Jenže Ondra, který měl asi jen nějakou virovou reakci na návrat do kolektivu, hned ráno ležení v posteli rezolutně odmítnul a než jsem stačil nějak reagovat, stál přede mnou převlečený a žádal, zda si může hrát. Martínek se nechal přemluvit a zůstal v posteli s tím, že sledoval nějakou pohádku. Když jsme mu to pak vypnul s tím, aby si zdřímnul, že i Ondrovi v pátek hodně pomohlo, když přes den hodně odpočíval, moc se mu nechtělo. Chvíli to vydržel, ale pak už hlásil, že je fit a že si chce hrát. Tak jsem i jeho nechal.
V sobotu bylo hezky a my jsme museli na nákup, který jsme v pátek nezvládli. Resp. jsem to s Ondrou nechtěl v pátek lámat přes koleno. Cesta k doktorce a pro Martínka mu celkem stačila. Když kluci víc a víc dováděli, tak jsem si pozdě odpoledne řekl, že cestu na nákup spojíme s malou procházkou. Kluci sice hned chtěli brát kola, ale to jsem jim nechtěl dovolit. Při vypravování ven si kluci všimli akrobatického letadla, které venku na obloze předvádělo svoje umění.
Tak jsme se rozhodli, že cestu na nákup spojíme s procházkou kolem letiště. Tam jsme zjistili, že se koná nějaký Letecký den, takže kluci si mimo jiné mohli vyzkoušet posezení ve starém tryskovém letadle.
Kluky jsem vyzval, zda zkusí letadlo odtáhnout. Nemusel jsem je dvakrát přemlouvat.
Jejich příklad strhnul další děti, které ochotně přispěchaly na pomoc.
Ale dopadlo to jako s těmi, co tahali řepu v pohádce. Jen s tím rozdílem, že to nebyla řepa, ale staré proudové letadlo a že se ani nepohnulo.
Oba skončili na zemi.
Tak Martínkovi v pondělí cestou do školy říkám, že to přece byl zážitek, který by klidně mohl vyprávět. Přiznal, truhlík malej, že na to úplně zapomněl.
A co se týká neděle, tak i ta byla zajímavá, přestože bylo ošklivé počasí. Říkal jsem mu, že jsme přece byli na návštěvě za studenty ve škole. Sice to nebyl ani hrad ani zámek, kde prý byli někteří jeho spolužáci, zato to byla škola velmi stará.
/Ostatně tuto fotku jsem tu už kdysi zveřejnil viz zde./
A navíc, říkám mu, jsi se naučil počítat finsky, což jen tak nikdo neumí. Oba kluky totiž baví počítání v různých jazycích. Já to trénoval jenom s Martínkem, a to anglicky do deseti. Jenže před nějakým časem jen tak přišel Ondra a řekl mi: "Tatí, podívej." Stoupl si přede mne a spustil: "Fan, tu, srí..." Koukal jsme vykuleně. Později jsme si řekli, že když to jde i Ondrovi anglicky, tak by se mohl Martínek naučit do deseti německy. Sem tam se sice zaškobrtne, ale už to celkem zvládne. Jenže ten lumpík Ondra se ve všem opičí a už i on to celkem úspěšně zkouší. Tak jsem se já už zmohl pouze na 1-3 v maďarštině a byl jsem v koncích.
Vzpomněl jsem si, že jedna kamarádka studuje finštinu. V neděli byla na stejném místě. Nejprve se trochu divila, když jsem jí na chvilku na hlídání svěřoval Ondru a požádal jsem, zda by ho nemohla naučit počítat finsky. Vysvětlil jsem jí, že Martínek umí počítat anglicky, německy a do tří maďarsky. Když se Ondra naučí finsky, tak bude umět něco navíc, což samozřejmě motivovalo i Ondru. Hned souhlasila, ale když spustila, tak jsme uznal, že to asi nemá smysl, že je to příliš těžké. Když jsem se vrátil, tak jsem zíral, že to Ondrovi celkem šlo dobře. Chtě, nechtě, abych udržel s klukama krok, musel jsem se to naučit taky. Jenže nejsem tak pohotový jako oni, takže jsem si jen zapamatoval něco jako "fixy, keksy, kola..".
Díky internetu jsem si to však doma našel a naučil se správně, takže jsme s klukama do svého repertoáru přidali finsky do pěti. Kdy by nás chtěl následovat, může začít třeba zde. Doporučuji číslo 99, je skoro ke konci, i když já bohatě vystačím jen s 1-5.
Jaký další jazyk nám doporučujete? ;-)
Jo, a to jsem ještě zaznamenal, že v neděli začala hokejová liga, takže jsem měl v kalendáři poznamenáno, že bychom mohli vyrazit na hokej. To by však tentokrát bylo už fakt nad naše síly, alespoň nad moje. Něco si musíme nechat na příště. Jen nevím, jak se to bude líbit Ondrovi a zda se nebude bát hluku a řevu. Chce jít s námi, ale asi bychom měli vzít alespoň napoprvé někoho s sebou, kdyby tam Ondra nechtěl zůstat. Však uvidíme a nějak to vymyslíme.
Pondělí coby naše "laboratoř" denního režimu
Pondělí je dobrá "laboratoř", protože to máme poměrně nabité. I když nabité je možná přehnané. Kromě toho, že je to první den v týdnu, po víkendu, chodíme s Martínkem do hudebky.
První pondělí ráno bylo zvláštní tím, že šel Martínek poprvé do školy a vzhledem ke schůzkám ve škole, musel Ondra do školky jako první, což bylo přece jen ve větším spěchu (více o prvním školnímu dni viz zde). Druhé pondělí jsme nejprve odvedli Martínka do školy a pak jsem šel s Ondrou do školky. Bylo to celkem v klidu, na Ondru bylo dost času, i když taky jsem byl trochu nervózní, protože jsem pak odvážel svého otce do nemocnice. No a včerejší třetí pondělí je zase jiné v tom, že Ondru vzhledem k jeho čtvrteční horečce ještě neposílám do školky, i když by už asi klidně mohl. Sice jsem v pátek vyzkoušeli situaci, že maminka Martínkova spolužáka si jej ode mne převzala před barákem a vzala ho do školy. Na pondělí jsme tuto nabídku dostali znovu, ale Martínek večer projevil přání, že chce odvést od nás. Neviděl jsem v tom problém, protože Ondra je fit (a já být fit musím, i když se tak někdy necítím). Nakonec to bylo dobré rozhodnutí, protože ráno psala maminka, že Martínkův spolužák je nemocný a do školy nejde. To zároveň znamenalo, že Martínek bude sám v lavici. Pochopil jsem, že kluci celkem dost drží při sobě a spolupracují, ale zdá se, že to Martínek v pohodě zvládnul. Říkal jsem mu třeba, že bude mít celou lavici pro sebe. On mi zase říkal, že tam má další kamarády.
Ještě jsme s Ondrou počkali a zamávali Martínkovi, když přecházeli z družiny do třídy. Sice musíme ráno chodit o něco dřív, ale já jsem rád, že je o něj takhle víc postaráno. I když věřím, že by si Martínek poradil. Nedávno mi říkal, jak se tři, všichni kamarádi už ze školky, jednou na cestě do třídy ztratili. Jeden se prý rozplakal, ale zřejmě Martínek, jestli jsem to dobře pochopil, ačkoliv byl s trojice nejmenší, se doptal nebo snad požádal nějakou paní učitelku, která je do třídy zavedla. Ačkoliv přesně nevím, jak to bylo, což je nakonec i jedno, tak jsem rád, že Martínek neztrácí hlavu a umí si poradit.
Nechci to zakřiknout, ale musím kluky opravdu pochválit, protože ráno obdivuhodně fungují. Sice Ondra si občas stěžuje, že je unavený, ale oba vstávají, když jim zazvoní dost nepříjemný zvuk budíku. Ovšem sami chtějí, aby je budil budík a ne já. Ostatně já vstávám jen o něco dřív a rozsvítím skoro všechna světla v bytě, aby kluci nevstávali do tmy, nachystám snídani a tak. Doufám, že nám ta rána vydrží. Martínek spolupracuje, ale je na něm vidět, že je toho na něj hodně. Zrovna dnes ráno byl v družině docela zmatený. Snažím se to zlehčit alespoň tak, že si někdy cestou do školy zpíváme, říkáme říkanky nebo jako dnes počítáme v různých jazycích.
Ale zpět k našemu "laboratornímu" pondělí. První pondělí bylo jen krátké, musel jsem dělat oběd pro Martínka a pak jsme šli pro Ondru. Druhé pondělí bylo v tomhle fajn, protože oba kluci byli ve školce a škole až do tří. Navíc oba si to přáli už od konce předchozího týdne. Martínek si přál si víc hrát v družině, protože škola je vlastně nuda, ale družina, ta je fajn. Ondra byl na první spaní ve školce taky natěšený, jen si pořád myslel, že když tam bude spát, tak tam bude dva dni. Bylo pohodlné, že jsem si je vyzvedl ve tři. Ondra byl navíc odpočatý a po svačině. Jedna z hlavních věcí však byla ta, že druhé pondělí bylo pěkné počasí, takže nejenom, že jsme šli s klukama procházkou rovnou do hudebky, ale zatímco Martínek "hudebkoval", s Ondrou jsme si zašli prohlídnout a potom také společně vyzkoušet bobovou dráhu.
Naproti tomu třetí pondělí bylo v tomhle hektické. Museli jsme doma stihnout s Ondrou oběd. Pak vyrazit pro Martínka. Nechtěl jsem ho ještě nechávat v družině, protože je přece jen trochu nakřáplý. Nakonec to bylo dobré i v tom, že když jsme zahnali Ondru k popolednímu odpočinku, tak se ukázalo, že Martínek musí trénovat jedničky. Nejprve jsem byl dost nešťastný, protože mu to vůbec nešlo. Navíc nedržel dobře tužku, kroutil zápěstí do nepřirozených poloh a tak. Tak jsme trénovali a trénovali... Ještě nás čeká dost práce. Naštěstí jsem celkem dobře vybaven různými cvičebními vzory. Mimochodem, tohle jsou docela zajímavé stránky s návodem, jak dbát o správné kreslení a psaní.
Samozřejmě za odměnu si Martínek mohl ještě trochu pohrát, ale pak už bylo třeba vytáhnout Ondru z postele, nasvačit a vyrazit do hudebky. V tom upršeném počasí jakoby všechno šlo pomaleji a hůř. Zatím to s ošklivým počasím o pondělcích je 2:1 pro déšť, snad se ta bilance zlepší. Zvládli jsem to, jen to čekání s Ondrou na Martínka je trochu náročnější. Venku pršelo, tak jsme seděli ve škole na chodbě a nebyli jsme sami. Ondra po mně lezl, objímal mě a pusinkoval. Sice byl po odpočinku, ale přišel mi i tak docela unavený. Čekání jsme si mimo jiné krátili tím, že jsme opět počítali v různých jazycích.
Nechci to s kroužky nijak přehánět, ale jsem rád, že Martínek chodí na hudebku. Škoda jen, že tam s ním nemůže chodit rovnou i Ondra, šikovný je na to dost. A včera jsem byl o další důvod raději, že Martínek chodí na hudebku. Už napoprvé jsem viděl, že hudebka je spíš holčičí záležitost, zhruba tak 3:1. Cestou z hudebky mi Martínek oznamoval, že se chtěl skamarádit s jednou holčičkou, co seděla vedle něho. Ona to však odmítla. Martínek to nebral nijak špatně. Ostatně už první víkend mi vypravoval svojí "metodu". Když se prý chce s někým skamarádit, tak se zeptá, zda dotyčný či dotyčná s ním chce kamarádit. Tehdy mi říkal, že mu zatím všichni oslovení řekli, že ano. Zároveň však dodal, že ví, že mu někdy někdo taky jednou řekne, že nechce, i když zatím se mu to nestalo. Takže na hudebce udělal tuto novou zkušenost. Tak jsem mu hned s úsměvem říkal, že to je dobrá zkušenost a že se mu to určitě stane ještě hodněkrát, zvlášť s holkama, ale není třeba být kvůli tomu smutný. Martínek hned dodal, že ani dotyčná dívenka z hudebky se na něj nemračila, naopak se usmála, což taky není špatný výsledek.
Cestou z hudebky ještě musíme zvládat nákup. Je fakt, že domů jsem dorazil už celkem utahaný. Martínek ještě doma trénoval jedničky a pak je konečně napsal coby domácí úkol. Jen mě mrzelo, že při trénování mu to už celkem šlo, ale do úkolu to zase trochu odbyl. Jak už jsem psal, budeme holt muset trénovat.
Pak si kluci spolu ještě chvíli hráli. Já dělal večeři a polívku i na dnešek. mně není moc dobře, tak se snažím o nějakou dietu, ale kluci si pochutnali. Vykoupat, nachystat věci na ráno a uložit. I tak jsme to stihli na můj vkus příliš pozdě, příště by to chtělo alespoň o půlhodiny dřív.
Určitě nepíšu nic světoborného, většina maminek to důvěrně zná, možná i vnímavější tátové. Když jsem pak večer sedal k počítači, že si budu chystat něco na výuku, tak jsme toho nakonec moc nevyplodil. Ale nějak to půjde. Vím, že to zase nemůžu hned lámat přes koleno a přece jen ta situace není jednoduchá. Mirné zdravotní problémy a různé sny to rovněž signalizují. Uvidím časem...
Ohlédnutí za víkendem
Ještě nad jednou věcí jsem se chtěl zastavit a hlavně pro sebe si z ní vzít poučení do budoucnosti. Když jsme šli v pondělí ze školy, Martínek šel hned po obědě. Už jsem psal, že jsem ho tam nechtěl nechávat, když není zcela fit. Kromě už zmíněné výhody, že jsme mohli trénovat jedničky, se ukázala další výhoda. Mnohem víc mi toho vyprávěl o dění ve škole. Už jsem to pozoroval minulý týden, že mi vždy spíš vyprávěl o tom, co dělal v družině (většinou stavěl na zahradě u stromů domečky z klacíků, lístků a trávy). Školu vždy jen tak odbyl. Takže na jednu stranu je družina dobrá k tomu, že mám přece jen víc času. Na druhou stranu pro lepší spolupráci se školou je zase důležitý společný čas. Nějak to budu muset vymyslet a různě zkoušet. Navíc to musím koordinovat s Ondrou. Až bude ve školce, tak ten může buď po obědě nebo až po spaní. A jestli se mi něco skutečně nechce, tak jen pendlovat mezi domovem-školkou-školou, i když to máme ještě poměrně hodně blízko.
A díky podrobnější zprávě o dění ve škole mi Martínek taky říká, že se paní učitelka ptala, co dělali o víkendu. Ale že to nemuseli říkat všichni, takže on byl raději zticha, protože toho o víkendu moc nezažil, resp. nic zajímavého. Tak jsem se podivil a ptám se ho, zda si pamatuje, co jsme o víkendu dělali. Vzpomněl si jen na nedělní výlet, ale ten mu přišel nezajímavý. Aha, říkal jsem si. To je dobře, že mi to řekl. Přece jen jak je toho na nás všechny víc, tak je celkem frmol. Navíc já jsem pak rád, když si kluci hrají a já můžu něco chvíli dělat. Ale asi budeme muset zase trochu víc spolu mluvit o tom, co se dělo a co jsme zažili.
Tak jsem mu připomněl, že sice v sobotu dopoledne jsem se snažil, aby kluci leželi. Ondra měl dva dni předtím horečku, v pátek jsme byli dokonce u doktorky, Martínek sice teplotu neměl, ale byl taky celkem nastydlý. Jenže Ondra, který měl asi jen nějakou virovou reakci na návrat do kolektivu, hned ráno ležení v posteli rezolutně odmítnul a než jsem stačil nějak reagovat, stál přede mnou převlečený a žádal, zda si může hrát. Martínek se nechal přemluvit a zůstal v posteli s tím, že sledoval nějakou pohádku. Když jsme mu to pak vypnul s tím, aby si zdřímnul, že i Ondrovi v pátek hodně pomohlo, když přes den hodně odpočíval, moc se mu nechtělo. Chvíli to vydržel, ale pak už hlásil, že je fit a že si chce hrát. Tak jsem i jeho nechal.
V sobotu bylo hezky a my jsme museli na nákup, který jsme v pátek nezvládli. Resp. jsem to s Ondrou nechtěl v pátek lámat přes koleno. Cesta k doktorce a pro Martínka mu celkem stačila. Když kluci víc a víc dováděli, tak jsem si pozdě odpoledne řekl, že cestu na nákup spojíme s malou procházkou. Kluci sice hned chtěli brát kola, ale to jsem jim nechtěl dovolit. Při vypravování ven si kluci všimli akrobatického letadla, které venku na obloze předvádělo svoje umění.
Tak jsme se rozhodli, že cestu na nákup spojíme s procházkou kolem letiště. Tam jsme zjistili, že se koná nějaký Letecký den, takže kluci si mimo jiné mohli vyzkoušet posezení ve starém tryskovém letadle.
Kluky jsem vyzval, zda zkusí letadlo odtáhnout. Nemusel jsem je dvakrát přemlouvat.
Jejich příklad strhnul další děti, které ochotně přispěchaly na pomoc.
Ale dopadlo to jako s těmi, co tahali řepu v pohádce. Jen s tím rozdílem, že to nebyla řepa, ale staré proudové letadlo a že se ani nepohnulo.
Oba skončili na zemi.
Tak Martínkovi v pondělí cestou do školy říkám, že to přece byl zážitek, který by klidně mohl vyprávět. Přiznal, truhlík malej, že na to úplně zapomněl.
A co se týká neděle, tak i ta byla zajímavá, přestože bylo ošklivé počasí. Říkal jsem mu, že jsme přece byli na návštěvě za studenty ve škole. Sice to nebyl ani hrad ani zámek, kde prý byli někteří jeho spolužáci, zato to byla škola velmi stará.
/Ostatně tuto fotku jsem tu už kdysi zveřejnil viz zde./
A navíc, říkám mu, jsi se naučil počítat finsky, což jen tak nikdo neumí. Oba kluky totiž baví počítání v různých jazycích. Já to trénoval jenom s Martínkem, a to anglicky do deseti. Jenže před nějakým časem jen tak přišel Ondra a řekl mi: "Tatí, podívej." Stoupl si přede mne a spustil: "Fan, tu, srí..." Koukal jsme vykuleně. Později jsme si řekli, že když to jde i Ondrovi anglicky, tak by se mohl Martínek naučit do deseti německy. Sem tam se sice zaškobrtne, ale už to celkem zvládne. Jenže ten lumpík Ondra se ve všem opičí a už i on to celkem úspěšně zkouší. Tak jsem se já už zmohl pouze na 1-3 v maďarštině a byl jsem v koncích.
Vzpomněl jsem si, že jedna kamarádka studuje finštinu. V neděli byla na stejném místě. Nejprve se trochu divila, když jsem jí na chvilku na hlídání svěřoval Ondru a požádal jsem, zda by ho nemohla naučit počítat finsky. Vysvětlil jsem jí, že Martínek umí počítat anglicky, německy a do tří maďarsky. Když se Ondra naučí finsky, tak bude umět něco navíc, což samozřejmě motivovalo i Ondru. Hned souhlasila, ale když spustila, tak jsme uznal, že to asi nemá smysl, že je to příliš těžké. Když jsem se vrátil, tak jsem zíral, že to Ondrovi celkem šlo dobře. Chtě, nechtě, abych udržel s klukama krok, musel jsem se to naučit taky. Jenže nejsem tak pohotový jako oni, takže jsem si jen zapamatoval něco jako "fixy, keksy, kola..".
Díky internetu jsem si to však doma našel a naučil se správně, takže jsme s klukama do svého repertoáru přidali finsky do pěti. Kdy by nás chtěl následovat, může začít třeba zde. Doporučuji číslo 99, je skoro ke konci, i když já bohatě vystačím jen s 1-5.
Jaký další jazyk nám doporučujete? ;-)
Jo, a to jsem ještě zaznamenal, že v neděli začala hokejová liga, takže jsem měl v kalendáři poznamenáno, že bychom mohli vyrazit na hokej. To by však tentokrát bylo už fakt nad naše síly, alespoň nad moje. Něco si musíme nechat na příště. Jen nevím, jak se to bude líbit Ondrovi a zda se nebude bát hluku a řevu. Chce jít s námi, ale asi bychom měli vzít alespoň napoprvé někoho s sebou, kdyby tam Ondra nechtěl zůstat. Však uvidíme a nějak to vymyslíme.
neděle 18. září 2011
Sen, který nepotřebuje výklad
Sny jsou intimní věcí. Někdo je považuje za "okna do duše". Jiní v nich pomocí symbolů a výkladů hledají hlubší smysl. Klukům někdy s nadsázkou říkám, že sen je vlastně takový film, takové DVD, které jim Pán Bůh pouští.
Já si mnohdy sny nepamatuji. Nepřikládám jim zase až tak velký význam. Navíc u mne není třeba si nějak lámat hlavu nad jejich významem, protože mnohdy je zcela zřejmý a prostě jen odráží zkušenosti, myšlenky nebo pocity.
Samotnou kapitolou by byla role snů v souvislosti s úmrtím blízkých lidí. V případě náhlého a nečekaného úmrtí mohou sny odrážet proces smiřování se s jejich odchodem. Velmi živé a silné to bylo, když zcela nečekaně zemřel můj mladší bratr. Dodnes nechávám otevřenou otázku, zda se jednalo o skutečná "setkání" nebo jen o projekci mých myšlenek. Nepovažuji to za důležité. Podstatné bylo to, že ona velmi intenzívní "setkání" ve snu, kdy mi brácha "přicházel" říct, abych si o něj nedělal starosti, že je v pořádku, postupně vedla ke smíření. Při vzpomínce na některá z těchto "setkání" mi ještě dnes běhá mráz po zádech. Naopak při úmrtí očekáváném, v případě těžce nemocných (manželka a máma), se nic takového nedělo. Někdy mě dokonce až znepokojovalo to "mlčení" a jejich naprostá absence ve snech.
Nechtěl jsem se však ponořit do úvah o snech. Chtěl jsme se vlastně jen podělit se svým snem, který mi připadá tak příznačný pro moje pocity, které nyní cítím.
Bylo to klidné a smířené konstatování, ostatně stejnými slovy bych popsal pocit, který mi po tomto snu zůstal. Bylo v tom jen trochu smutku, ale rozhodně ne nějak tíživého nebo ochromujícího. Stejně tak jsem v tom necítil ani žádný pocit křivdy nebo ublíženosti. Prostě vyjádření skutečnosti, kterou podle mne přijímám tak, jak je.
Já si mnohdy sny nepamatuji. Nepřikládám jim zase až tak velký význam. Navíc u mne není třeba si nějak lámat hlavu nad jejich významem, protože mnohdy je zcela zřejmý a prostě jen odráží zkušenosti, myšlenky nebo pocity.
Samotnou kapitolou by byla role snů v souvislosti s úmrtím blízkých lidí. V případě náhlého a nečekaného úmrtí mohou sny odrážet proces smiřování se s jejich odchodem. Velmi živé a silné to bylo, když zcela nečekaně zemřel můj mladší bratr. Dodnes nechávám otevřenou otázku, zda se jednalo o skutečná "setkání" nebo jen o projekci mých myšlenek. Nepovažuji to za důležité. Podstatné bylo to, že ona velmi intenzívní "setkání" ve snu, kdy mi brácha "přicházel" říct, abych si o něj nedělal starosti, že je v pořádku, postupně vedla ke smíření. Při vzpomínce na některá z těchto "setkání" mi ještě dnes běhá mráz po zádech. Naopak při úmrtí očekáváném, v případě těžce nemocných (manželka a máma), se nic takového nedělo. Někdy mě dokonce až znepokojovalo to "mlčení" a jejich naprostá absence ve snech.
Nechtěl jsem se však ponořit do úvah o snech. Chtěl jsme se vlastně jen podělit se svým snem, který mi připadá tak příznačný pro moje pocity, které nyní cítím.
Byl jsem ve škole. Nevím, zda to byla škola základní nebo střední. Byl to zřejmě konec roku, pravděpodobně dokonce konec celého studia školy. Přišla ke mně paní učitelka. Usmívala se. Pochválila mě, že jsem dobře studoval a dobře plnil svoje povinnosti. Stejně laskavě pak dodala: "Škoda jen, že se někdy nepřišli podívat rodiče, aby viděli, jak jsi šikovný." Podíval jsem se na ní a klidně jsem jí odpověděl: "Když já už žádné rodiče nemám."
Bylo to klidné a smířené konstatování, ostatně stejnými slovy bych popsal pocit, který mi po tomto snu zůstal. Bylo v tom jen trochu smutku, ale rozhodně ne nějak tíživého nebo ochromujícího. Stejně tak jsem v tom necítil ani žádný pocit křivdy nebo ublíženosti. Prostě vyjádření skutečnosti, kterou podle mne přijímám tak, jak je.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)