Děti a demonstrace aneb Malá lekce z politiky

Nejprve shodou okolností a poté i vědomě jsme se v sobotu připletli k demonstraci odborářů.








Samozřejmě Martínek se mě hned ptal, co je to demonstrace. Tak mu říkám, že takto lidi společně vyjadřují, když se jim něco nelíbí.

Martínek to zřejmě pochopil dobře. Když jsem nedlouho poté nespokojeně okomentoval jízdu auta přede mnou, tak mi Martínek říká: "Tatí, jestli se Ti to nelíbí, tak můžeš jít taky demonstrovat."

Odpočívající Ondra

Především malé děti umí odpočívat celkem kdykoliv a jakkoliv. U nás je v tom momentálně nejlepší Ondra. Stále ještě potřebuje odpolední odpočinek, i když se mu někdy brání. Pak se třeba stane, že usne při hře na zemi nebo u Večerníčku těsně před večeří.

Takto si odpočíval v sobotu ještě před 12. hodinou tedy před obědem.




Pro zajímavost přikládám odkaz na starší fotoalbum s fotkami odpočívajího Martínka.

Kluci v parku

Jak se dalo čekat, tak je květen skutečně hektický, především co se týče mých pracovních povinností. Kluci však nepřicházejí zkrátka, přestože se třeba i několikrát týdně stane, že je po vyzvednutí ze školky uložím k odpolednímu odpočinku, pak jim dám svačinu a předám je hlídání, abych pak přišel až když vzorně obstaraní spokojeně spí. Kluci se navíc vždy ptají, zda a kdo přijde "na návštěvu". Někdy jsou zklamaní, když řeknu, že nikdo.

Velké díky patří především Ivaně, Lence a Lucce, díky kterým můžu přednášet a také kluci zažívají jiný přístup než můj tatínkovsky "přísný". Pro mne je rovněž příjemné, když někdy můžu přijít domů a kluci už spokojené spí ve svých postýlkách.

Na druhou stranu si zase o to víc můžeme vážit a užívat společného času, i když ten i nadále převažuje nejenom o víkendu. Zvlášť když kluci byli opět téměř dva týdny doma, i když se nejednalo o nic vážného (silnou rýmu a trochu kašle u obou vystřídala Ondrova nevolnost).

Přidávám pár fotek od Lucky z jejich návštěvy v nedalekém parku, kde probíhaly nějaké dětské akce.




















Šťastný Martínek, protože nohama dopravil kuličku doprostřed bludiště.

Svátek maminek si užil i tatínek

Ve čtvrtek před svátkem maminek mi na chodbě školky, cestou ke třídě, hlásila kamarádka kluků, že Martínek má pro mne kytičku. Skutečně mi za chvilku Martínek s úsměvem předával vyrobenou kytičku a k tomu jsem od obou kluků dostal obrázky s popiskem "tatínkovi ze /srdce/ (to bylo vyjádřeno malým nalepeným srdíčkem) Martínek/Ondrášek".

Pochopil jsem, že to děti ve školce vyráběly pro maminky. Měl jsem radost a hned jsem trochu vyzvídal, co všechno to provázelo, resp. co si ve školce říkali. Kluci to však příliš nerozebírali a ani si to moc nepamatovali. Zjevně to moc neprožívali a nepřišlo jim na tom nic zvláštního. Ostatně zbytek dne jsme se věnovali zcela jiným věcem. Pro jistotu jsem se ještě druhý den ptal učitelky, zda bylo vše v pořádku, zda kluci nějak nesmutnili. Byl jsem ujištěn, že vše proběhlo zcela v klidu. Prý učitelka vyzývala děti k práci jednotlivě. Jsem rád, že s dětmi v naší školce zacházejí tak citlivě, že i tento svátek proběhl zcela v klidu.

V neděli jsem prožil další pěkný zážitek. Kněz v závěru bohoslužby připomněl svátek maminek a děkoval přítomným maminkám za jejich důlěžitý a krásný úkol, kterým je péče o děti a jejich výchova. Vzápěti ke mně přiběhl Martínek s tím, že on za to děkuje mně, svému tatínkovi. Bylo to milé.

I díky těmto několika zkušenostem jsem zažil, že svátek maminek si může užít i tatínek. Samozřejmě vím o připomínce méně známého dne otců, který letos připadá na 19. červen (více viz zpráva Ligy otevřených otců).


Samozřejmě jsme zašli také na hřbitov, abychom mamince přinesli nějaké pěkné jarní kytičky, které jí kluci vybrali. Sice jsem zvažoval, že bychom tam mohli dát tu kytičku vyrobenou od Martínka. Jenže byla z papíru a vlhkost by jí nesvědčila a také jsem jí původně dostal já.









Na hrobě mojí mámy a babičky kluků, od jejíž smrti uplynuly v pátek 20. května dva roky (viz vzpomínka před rokem), jsme byli týden před svátkem maminek.

Přestože žijeme bez maminek, tak si jich stále vážíme a připomínáme si je, protože bez nich bychom tu nebyli a skoro každý večer děkujeme především mamince kluků, že takové fajn a šikovné kluky porodila...

Na hvězdárně

V sobotu po obědě jsme vyrazili na Petřín. Navštívili jsme zrcadlového bludiště a Štefánikovu hvězdárnu. Kluci taky chtěli na Petřínskou rozhlednu, zvlášť Ondra si to přál. Jenže chvíli předtím se nechal nosit, že je unavený (protože po obědě nespal), takže jsem to zavrhnul. Někdy si ten výšlap dáme. Jak nám zprovoznili opravený výtah, tak jsme asi zase trochu zlenivěli a do schodů se nám nechce. Já vím, na Petřínské rozhledně je za 50,- Kč výtah. Alespoň jsem klukům vyprávěl něco málo z historie rozhledny a že je to vlastně malá napodobenina Eiffelovy věže v Paříži. Což se hodně zalíbilo především Ondrovi, našemu malému obdivovateli všeho farncouzského. Takže si prosadil, že on bude říkat Petřínské rozhledně Eiffelova věž.

Větší zábava byla ve Štefánikově hvězdárně. Koukání do dalekohledů bylo spíš gestem, stejně jako rádoby odborné dotazy, kladené průvodcům. Každopádně klukům nemůžu upřít zvídavost a odvahu se ptát, což je dobře. I když stejně si nakonec nejdelší dobu hráli s dotykovým pexesem a kuličkou padající do modelu černé díry.

Kluci si užili taky s ústředním exponátem výstavy, věnované 50. výročí prvního letu člověka do vesmíru. Je to kabina kosmické lodi Vostok 1, se kterou J. A. Gagarin poprvé obletěl zeměkouli. "Jedná se o model v reálném měřítku, do kterého se můžete posadit a vyzkoušet si, jaké pocity zažívali první průkopníci vesmíru při svých cestách do neznáma," jak uvádí informace o výstavě.

Je fakt, že se malý Ondra ze začátku trochu bál, ale Martínka jsem nemusel dvakrát přemlouval, aby to šel vyzkoušet.




Martínek si to pěkně užíval, jen Ondra měl chvilku strach, aby mu brácha někam neodletěl.




Pak došlo k výměně posádky.




Ondrovy obavy byly pryč a hned se dal do řízení.




Díval se, kam poletí.




"Tatíí, tam nic není..."




Nakonec ve dvou se to lépe táhne. Dětská velikost umožňuje vejít se i do jednomístného stroje.




Výhoda dvou je i víc rukou na všechna možná tlačítka.




Hlavně že se oba kluci vrátili ze svého "kosmického výletu" v pořádku.

V Dinoparku

Poslední dubnovou sobotu jsme byli odhodláni něco podniknout. Přemýšleli jsme o čarodějnické zábavě v Kbelském parku, kde jsme byli minulý rok a líbilo se nám tam. Jenže ne vše vycházelo tak, jak jsme si plánovali a ani počasí se netvářilo zrovna přívětivě. Tak jsme využili tip, který jsme dostali a vyrazili jsme do nově otevřeného Dinoparku na střeše Galérie Harfa.

Ještě předtím jsme se zastavili v obchůdku, kde si Ondra hned vybral dinosaura (zřejmě Tyranosaurus rex?), který se hned stal jeho nejoblíbenější hračkou (mimo jiné s námi hned druhý den cestoval na bohoslužbu a při modlitbě Otče náš jsme ho s Ondrou drželi v kruhu za pracky, krteček měl protentokrát smůlu). Martínek dlouho nevěděl, ale nakonec si vybral dinosauří vajíčko. Už to líhnutí potvor z vajíček známe. Na rozdíl od Ondry, který si svého dinosaura mohl nosit, jsem Martínkovi vajíčko do ruky nedal, aby ho nerozbil. jenže jsem tomu nasadil korunu doma, když mi při vybalování upadlo a rozbil jsem ho sám. Martínkovi jsem se omluvil a on to nesl statečně. Navíc mi říkal, že "to je teda dobrý". Nedal jsem mu ho do rukou, aby ho nerozbil a pak ho rozbiju sám. To se holt stává.

Každopádně Dinopark jsme si podle možností užili, i když se kluci do foťáku šklebí, protože jim prý vadila světlá obloha, především Ondrovi. Překvapilo mě, že se kluci ze začátku pohybujících se a vzdychajících dinosaurů docela báli a nechtěli se k nim přiblížit. Pak už to bylo lepší.
















Nakonec jsme k večeru ještě na chvilku zajeli i do Kbel, kde jsme si opět koupili a opekli buřta. Byl dobrý, stejně jako celý sobotní den.

Ohlédnutí za Velikonocemi

Myslím si, že jsme s klukama prožili pěkné Velikonoce. Byly pro nás prodchnuty i vzpomínkou na maminku kluků. Pěkně se to sešlo. Na Velký pátek tři roky od její smrti a na velikonoční neděli sedm let od naší svatby. O tom jsem tu však už psal docela dost v předchozích příspěvcích.

Pro křesťany jsou Velikonoce největšími svátky v roce. Vždy si říkám, že zatímco naladit malé děti na vánoční atmosféru bývá celkem snadné, tak s Velikonocemi to může být složitější. Troufám si říct, že nám se to docela povedlo.

Už od pašijové či květné neděle jsme se víc soustředili na závěr Ježíšova života. Ratolestmi na začátku liturgie jsme si připomněli Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma, kdy byl lidmi vítán a oslavován. Jelikož kluci v době pašijí (tj. dialogického čtení o umučení Ježíše, konkrétně z Matoušova evangelia 26,14 - 27,66) s dalšími dětmi lepili a vytvářeli obrázky Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, tak jsem jim ten příběh později doma četl já. Musel jsem to rozdělit na pokračování. Martínkovi jsem navíc text pustil nahraný (mám staženou audio nahrávku Nového zákona - text Bible pro 21. století). Pak mě o to několikrát požádal on sám, třeba když Ondra po obědě odpočíval.

Ve středu a ve čtvrtek jsme takto poslouchali především o Ježíšově poslední večeři s učedníky, zvlášť v podání Janova evangelia, které zaznamenává, jak Ježíš umyl učedníkům nohy. Také jsme četli o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě, o únavě učedníků i o Jidášově zradě.

Dobré bylo, že si to mohli kluci připomenout názorně při čtvrteční liturgii. Milé bylo, že i malý Ondra si toho všimnul, když se četlo o Ježíšovi, který umyl učedníkům nohy. Významně se na mne podíval a říkal, že to jsme si přece doma četli. Jelikož se jednalo o oslavu v úzkém kruhu, kde nás bylo jen o něco víc než dvojnásobek učedníků, účastnili jsme se všichni. Martínka jsem pobídl, aby se jako vloni do umývání nohou zapojil aktivně. Po krátkém nedorozumění s asistujícím došlo rychle k dohodě a ke kompromisu, že asistující utíral jednu nohu a Martínek druhou. Aby to Ondrovi nebylo líto, tak se taky na chvíli s mojí pomocí v závěru zapojil. Zároveň byly umyty nohy také jim. Ondra se u toho pořád pochichtával, protože ho to prý hodně lechtalo. I díky tomu delší liturgii Zeleného čtvrtku nejenom zvládli, ale aktivním zapojením do dění se možná víc přiblížili připomínaným událostem. Navíc liturgie končila za tmy a v tichosti, což byl pro ně taky zážitek. Ona vlastně liturgie nekončila, protože slavení v jednotlivých dnech Velikonoc na sebe navazuje a vlastně vytváří jakýsi pomyslný celek. Domů a do postýlek jsme se dostali docela pozdě.

Přemýšlel jsem nad Velkým pátkem. Sice jsem uvažoval o návštěvě křížové cesty pro děti, kde jsem byli i v předchozích letech (zde jsem psal o loňských Velikonocích), ale nakonec jsme to zavrhli. Vloni byly vybrané texty, které starší školní děti sotva přečetli a domnívám se, že bylo obtížné jejich smyslu porozumět. Navíc mladší děti se spíš jen přetahovali o to, kdo bude mít helmu, meč nebo koně. Rozhodli jsme se pro jiný program a události Velkého pátku jsem klukům připomněl několika vybranými scénami z filmů, především Pasoliniho Evangelia podle Matouše (kdysi mého hodně oblíbeného) a Gibsonova Umučení Krista. Když jsem to později několika lidem říkal, tak se většinou podivovali, že jsem zvolil i Gibsonův "krvák". Samozřejmě jsem vybral jen pár úryvků a sledovali jsme to společně, takže jsem to případně komentoval. Myslím si, že to není špatně udělaný film, i když té krve a utrpení je tam docela dost, takže já bych takový film asi taky nesledoval celý. Společně nás zaujaly hlavně dvě scény z filmu: okamžik Ježíšovy smrti a vzkříšení na samém konci filmu.

V okamžiku Ježíšovy smrti je totiž v Gibsonově filmu okamžik, záběr na ďábla na pouští, který se vzteká, protože byl Ježíšovou smrtí na kříži přemožen. Ondrovi se to zalíbilo natolik, že to chtěl vidět několikrát. Za chvíli mi řekl, ať už mu to pustím jen dvakrát, protože už se trochu začíná bát. Je to taková drobnost, ale kluci si z toho dobře zapamatovali, že Ježíš ďábla přemohl (pro zajímavost odkazuji na naše dřívější hovory o ďáblovi). Jak jsme si mezi sebou řekli, Ježíš dal ďáblovi "na prdel". Navíc, jak jsme si pak připomněli i díky záběrům z obou zmíněných filmů (hlavně odvalení velkého kamene), nezůstalo u smrti, ale Ježíš vstal z mrtvých. Klukům se to zalíbilo natolik, že chvílemi převzali role a zatímco Martínek jakoby umíral na kříži, tak se malý Ondra coby ďábel vztekal. Jelikož jde Ondrovi vztekání dobře, tak mu ta role opravdu seděla. Bylo to jen chvíli a když začal Martínek vylézat zpod postele, jako že vstává z mrtvých, tak jsem podobné hry už zastavil.

Samozřejmě každý máme svůj způsob, jak dětem přibližujeme náš svět a věci, které považujeme za důležité. Jen pro zajímavost jsem proto vložil naši letošní velikonoční zkušenost.

V pátek večer před spaním jsme si s klukama povídali. Připomněl jsem jim, co si ten den připomínáme a na co myslíme. Martínek řekl, že když si připomínáme smrt maminky a smrt Ježíše, tak je vlastně "dvakrát smutný". Vzápětí však sám dodal, že to se prostě stává a že jako Ježíš byl vzkříšen a je v nebi, tak taky maminka je v nebíčku a jednou se s ní zase setkáme. Troufám si říct, že vědomí vítězství dobra nad zlem i tentokrát převážilo nad smutkem.

V sobotu jsme podnikli s milou společností celodenní výlet na zámek Loučeň, kde se konaly velikonoční slavnosti.




Večer jsme uléhali unavení a s vědomím, že je ta veliká noc, podle které se Velikonoce jmenují a křesťané po celém světě si připomínají Ježíšovo zmrtvýchvstání. V neděli jsme to byli také oslavit v kostele a v pondělí jsme si pro změnu užili svátků jara, včetně koledování.

Ještě si vzpomínám, že jsem klukům v neděli cestou do kostela říkal, že máme vlastně výročí svatby s maminkou. Tak oba chtěli vyprávět, jak jsme se seznámili, jak jsme se vzali a jak jsme se radovali z jejich narození. Rád jsme jim to vyprávěl a místo smutku jsme se spolu opět radovali, že jsme se s maminkou poznali, že jsme se vzali a že se kluci narodili. Bylo to milé.

Myslím si, že jsme si to všichni pěkně užili a že jsme zvládli dobře prožít ta naše výročí, jak osobní tak křesťanská.