Myslím si, že Martin je ve škole spokojený, navazuje rozmanité kontakty, prožívá vztahy s vrstevníky i učitelkami, má spolehlivého staršího kamaráda, ale neváže se pouze na něj a především se učí samostatnosti. Sice jsem se začal víc ptát a měl jsem pocit, že skoro není den, kdy by si Martin ve škole nezaplakal, což mě překvapilo. Tehdy to byla obava z mé reakce na první pětku, jindy je to však bouchnutí se o dveře skřínky nebo šlápnutí na kostičku na zemi nebo neúspěch při nějakém úkolu při výtvarné výchově. Tak jsme spolu o tom trochu mluvili. Opět jsem si připomněl, co vím, že Martin je prostě citlivější. Máma mi kdysi říkala, že já byl ze začátku školy taky takový a leckdy jsem přišel s pláčem. Ostatně vyváděl jsem už ve školce, kam jsem prý chodil s pláčem vždy. Oproti mně je tedy Martin ještě chlapák. Já jsem z toho časem vyrostl, tak doufám, že i Martin se zlepší. Určitě však nepatří k nějakým uplakánkům, do školy chodí od začátku rád. To spíš prostě hůř snáší nějaký neúspěch nebo nezdar svého snažení. Snažím se na to myslet, povzbuzovat ho a chválit.
V některých komentářích zazněla chvála na mojí osobu a přístup. Jako vše zde na blogu i texty o škole procházejí autocenzurou a samozřejmě se tu snažím tvářit líp než tomu někdy je. Nezastírám, že toho mám naloženo více než dost a navíc jsem po obou rodičích zdědil spíš cholerickou povahu. Přiznávám tedy, že neumím vychovávat bez křičení, bez trestů. Na druhou stranu si dobře pamatuji svého otce a hlavně si dobře uvědomuji, že musím klukům zprostředkovat i ten laskavý mateřský/rodičovský přístup. On to nemusí být jen maminkovský, protože slyším i o rodinách, kde maminky bývají ty unavené z každodenních povinností, takže tu pravou zábavu si děti užijí naopak s tátou.
Už jsem tu párkrát psal (např. o "přetlaku" ve výchově v dubnu 2012), že v rodině s jedním dospělým to někdy bývá trochu náročnější, protože není možné si s někým vyměnit roli nebo sehrát "hodného" a "zlého" atd. Taky jsem psal, že místo stesků či lamentování nad vlastní "neschopností" takový stav změnit, je dobré si i z takové situace vzít to dobré. Myslím si, že nás to naučilo držet víc při sobě a "nenechávat nad svým hněvem zapadnout slunce" (Ef 4, 26). Konflikty tedy vznikají, ale snažíme se a učíme se je řešit. Nevymlouvám se a snažím se neustále svůj přístup zlepšovat, přesto si myslím, že taková zkušenost s řešením konfliktů může být pro děti prospěšná. Jistě, klidné a stabilní rodinné zázemí je nenahraditelné, znám to z vlastní zkušenosti.
Takže se to snažíme brát takové, jaké to je a společně to zvládat. Tedy jak podle mého nadměrné nároky ve škole, tak i ne vždy jednoduchou situaci doma. Za dobré znamení považuji nejenom to, že se Martinovi ve škole líbí, že necítí nějakou křivdu a že až na drobné slabší chvíle si je vědom své šikovnosti, ale třeba i to, že je zatím stále zdráv. Nechci to zakřiknout, ale drží se obdivuhodně. Ondra stále s něčím zápasí, taky já jsem už musel zalehnout, ale Martin se drží. Přitom poslední dobou bylo i několika dětem v jejich třídě špatně. Navíc i doktorka se divila, že Martin nechytl spálovou angínu od bráchy, se kterým je v pokoji. Je to pro mne znamení jeho určité lepší osobní pohody, což je fajn. Snad mu to vydrží dlouho, protože minulý školní rok si to marodění vybral v plné míře.
A pak je to taky řada takových drobností. Třeba když se sám nabídne, že si cvičně něco napíše a pak přinese text, jako je ten níže. Jen jsem se ho ptal, proč tam napsal, že se jmenuje Pavel. Prý aby tam bylo taky něco trochu jiného :-) /Mimochodem stále jsem se ještě nedostal k tomu, abych popsal zkušenost kluků, když byli se mnou mimo Prahu a mohli sledovat část mojí výuky. Vidět tátu při práci! Navíc učitel je povolání, které je pro děti dobře představitelné. Prý viděli, že jsem přísný, nejenom doma./
Žádné komentáře:
Okomentovat