Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 23. října 2012

Ve škole jsou přísní... doma taky

Děkuji za řadu reakcí na můj předchozí článek, který částečně dokumentuje přístup ke školákovi na  začátku 2. třídy na jedné státní škole. Také já si myslím, že jsou žáci zbytečně přetěžováni a stresováni. Proto se ani nedivím, že se někteří rodiče poohlížejí po různých alternativách nebo třeba i po domácí škole. O lecčems jsem taky přemýšlel a rozhlížel jsem se, ale nakonec jsem byl rád, že naše volba školy byla prostě dána (především blízkost a s tím související kamarádi ze školky).

Myslím si, že Martin je ve škole spokojený, navazuje rozmanité kontakty, prožívá vztahy s vrstevníky i učitelkami, má spolehlivého staršího kamaráda, ale neváže se pouze na něj a především se učí samostatnosti. Sice jsem se začal víc ptát a měl jsem pocit, že skoro není den, kdy by si Martin ve škole nezaplakal, což mě překvapilo. Tehdy to byla obava z mé reakce na první pětku, jindy je to však bouchnutí se o dveře skřínky nebo šlápnutí na kostičku na zemi nebo neúspěch při nějakém úkolu při výtvarné výchově. Tak jsme spolu o tom trochu mluvili. Opět jsem si připomněl, co vím, že Martin je prostě citlivější. Máma mi kdysi říkala, že já byl ze začátku školy taky takový a leckdy jsem přišel s pláčem. Ostatně vyváděl jsem už ve školce, kam jsem prý chodil s pláčem vždy. Oproti mně je tedy Martin ještě chlapák. Já jsem z toho časem vyrostl, tak doufám, že i Martin se zlepší. Určitě však nepatří k nějakým uplakánkům, do školy chodí od začátku rád. To spíš prostě hůř snáší nějaký neúspěch nebo nezdar svého snažení. Snažím se na to myslet, povzbuzovat ho a chválit.

V některých komentářích zazněla chvála na mojí osobu a přístup. Jako vše zde na blogu i texty o škole procházejí autocenzurou a samozřejmě se tu snažím tvářit líp než tomu někdy je. Nezastírám, že toho mám naloženo více než dost a navíc jsem po obou rodičích zdědil spíš cholerickou povahu. Přiznávám tedy, že neumím vychovávat bez křičení, bez trestů. Na druhou stranu si dobře pamatuji svého otce a hlavně si dobře uvědomuji, že musím klukům zprostředkovat i ten laskavý mateřský/rodičovský přístup. On to nemusí být jen maminkovský, protože slyším i o rodinách, kde maminky bývají ty unavené z každodenních povinností, takže tu pravou zábavu si děti užijí naopak s tátou.

Už jsem tu párkrát psal (např. o "přetlaku" ve výchově v dubnu 2012), že v rodině s jedním dospělým to někdy bývá trochu náročnější, protože není možné si s někým vyměnit roli nebo sehrát "hodného" a "zlého" atd. Taky jsem psal, že místo stesků či lamentování nad vlastní "neschopností" takový stav změnit, je dobré si i z takové situace vzít to dobré. Myslím si, že nás to naučilo držet víc při sobě a "nenechávat nad svým hněvem zapadnout slunce" (Ef 4, 26). Konflikty tedy vznikají, ale snažíme se a učíme se je řešit. Nevymlouvám se a snažím se neustále svůj přístup zlepšovat, přesto si myslím, že taková zkušenost s řešením konfliktů může být pro děti prospěšná. Jistě, klidné a stabilní rodinné zázemí je nenahraditelné, znám to z vlastní zkušenosti.


Takže se to snažíme brát takové, jaké to je a společně to zvládat. Tedy jak podle mého nadměrné nároky ve škole, tak i ne vždy jednoduchou situaci doma. Za dobré znamení považuji nejenom to, že se Martinovi ve škole líbí, že necítí nějakou křivdu a že až na drobné slabší chvíle si je vědom své šikovnosti, ale třeba i to, že je zatím stále zdráv. Nechci to zakřiknout, ale drží se obdivuhodně. Ondra stále s něčím zápasí, taky já jsem už musel zalehnout, ale Martin se drží. Přitom poslední dobou bylo i několika dětem v jejich třídě špatně. Navíc i doktorka se divila, že Martin nechytl spálovou angínu od bráchy, se kterým je v pokoji. Je to pro mne znamení jeho určité lepší osobní pohody, což je fajn. Snad mu to vydrží dlouho, protože minulý školní rok si to marodění vybral v plné míře.

A pak je to taky řada takových drobností. Třeba když se sám nabídne, že si cvičně něco napíše a pak přinese text, jako je ten níže. Jen jsem se ho ptal, proč tam napsal, že se jmenuje Pavel. Prý aby tam bylo taky něco trochu jiného :-) /Mimochodem stále jsem se ještě nedostal k tomu, abych popsal zkušenost kluků, když byli se mnou mimo Prahu a mohli sledovat část mojí výuky. Vidět tátu při práci! Navíc učitel je povolání, které je pro děti dobře představitelné. Prý viděli, že jsem přísný, nejenom doma./

Žádné komentáře:

Okomentovat